ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2943.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2943/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) J. Č., b) Ing. R. R., c) V. Č., d) J. Č., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému H. N., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 17/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2004, č. j. 25 Co 36/2004-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobcům částku celkem 3.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 9. 2003, č. j. 13 C 17/2003-116, a to v té části výroku I., kterou bylo určeno, že dům č. p. 1 na pozemku stav. parc. č. 1/4 a dále pozemky stav. parc. 1/4, parc. 7, stav. parc. 1/1, parc. 1/5, zahrada č. 136/1, 137 a ostatní plocha č. 1222,1223, vše v k. ú. a obci C., byly ke dni 26. 3. 2000 v podílovém spoluvlastnictví J. Č., Ing. R. R. a M. R., všech k id. 1/6. Pokud jde o určení vlastnictví k nemovitostem v rozsahu id. 3/6 žalovaného H. N., pak v tomto rozsahu vzali žalobci svou žalobu zpět a odvolací soud, za současného zrušení této části výroku I. napadeného rozsudku, zde řízení zastavil. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ani před soudem I. stupně, ani před soudem odvolacím.
Odvolací soud založil, při nezměněném skutkovém stavu oproti zjištěním první instance, své právní posouzení věci na porušení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dovodil, že zákaz převodu předmětných nemovitostí, který platil do 1. 4. 1992, byl porušen. Pak nemohla být platná ani kupní smlouva z 11. 2. 1994, na jejímž základě nabyl vlastnictví k nemovitostem žalovaný od J. a I. R.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Brojil proti závěru o neplatnosti kupní smlouvy z 11. 2. 1994; dovozoval, že judikatura k blokačním ustanovením restitučních zákonů se v rozhodné době teprve vyvíjela; žalobci se podle něj nestali restituenty; vyslovením neplatnosti následných převodů restituovaných nemovitostí vznikají nové křivdy. Žalovaný namítl, že jak státní notářství v roce 1991 (registrace restituční dohody), tak i notář v roce 1994 (kupní smlouva viz výše) postupovali lege artis, neboť jim žádné skutečnosti nebránily v posouzení zmíněných majetkových dispozic jako oprávněných. Dovolateli, jenž navíc nemovitosti v mezidobí zhodnotil, náleží vlastnická ochrana podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel přičítal rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam a žádal, aby dovolací soud napadený rozsudek v potvrzujícím výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání, aby toto bylo jako bezdůvodné zamítnuto, případně odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolatel, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Dovolatel vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ještě před případným přezkumem tohoto dovolacího důvodu však musel dovolací soud posoudit, zda je dovolání přípustné.
Poněvadž ve věci nedošlo k diformitě rozsudků nižších instancí či k takovému procesnímu stavu, při němž by byl soud prvního stupně nucen na základě závazného právního názoru vyšší instance rozhodnout jinak než v předchozím rozsudku, připadala v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. Tedy ta alternativa přípustnosti dovolání, na kterou odkazoval dovolatel.
Dovolací soud však dovolání nepřisvědčil.
Ve věci došlo k temto rozhodným právním skutečnostem:
- původní oprávněná osoba paní J. M. vyzvala svým jménem a jménem žalobce b) i M. R. dne 15. 4. 1991 obec C., aby vydala jako povinná osoba id. polovinu předmětných nemovitostí; obec však odpověděla 19. 8. 1991, že uplatněný nárok neuznává;
- dohodou ze dne 30. 5. 1991 vydala obec C. J. a I. R. id. polovinu předmětných nemovitostí; tato dohoda byla registrována tehdejším Státním notářstvím v Kolíně dne 21. 6. 1991;
- dne 4. 12. 1991 uzavřela obec C. s J. a I. R. dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (též k uvedeným nemovitostem); podle ní nabyli J. a I. R. do rovnodílného spoluvlastnictví zbylou polovinu nemovitostí; dohoda byla registrována dne 13. 1. 1992;
- dne 11. 2. 1994 následoval již zmiňovaný prodej nemovitostí oběma R. žalovanému za kupní cenu 1.310.573,- Kč; vklad smlouvy byl povolen ke dni 14. 2. 1994;
- dne 1. 4. 1992 podala J. M., žalobce b) a M. R. u Okresního soudu v Kolíně restituční žalobu o vydání nemovitostí; ta se projednávala pod sp. zn. 6 C 483/92, řízení však skončilo zastavením pro zpětvzetí žaloby;
- dne 30. 12. 1992 uplatnili žalobci z tohoto řízení nárok na vydání týchž nemovitostí také podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, u Pozemkového úřadu - Okresního úřadu v K.; současně byla znovu vyzvána obec C. k vydání nemovitostí; v průběhu tohoto řízení J. M. zemřela a jako její jediná dědička do řízení vstoupila žalobkyně a);
- rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. ze dne 17. 12. 1997, ve znění doplňujícího rozhodnutí ze 17. 4. 2000, byly nemovitosti vydány žalobcům a), b) a M. R., každému v rozsahu id. 1/6; posledně jmenovaný však dne 26. 3. 2000 zemřel (srov. žalobní petit) a jeho dědici se stali žalobci c), d); tím byla dovršena aktivní věcná legitimace všech žalobců;
- Katastrální úřad v K. poté dopisem ze dne 31. 8. 2000 informoval účastníky o tom, že ohledně předmětných nemovitostí je v katastru duplicitní zápis a vyzval je, aby u příslušného soudu podali návrh na určení vlastnictví.
Střetly se tedy dva nabývací tituly – na straně žalovaného z kupní smlouvy a na straně žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. byla povinná osoba s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě povinna nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona (1. 4. 1991) nemohla tyto věci, jejich součásti a příslušenství, převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Právní úkony porušující tento zákaz byly neplatné.
Také podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. byla povinná osoba povinna s nemovitostmi do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře. Nemohla od účinnosti zákona (24. 6. 1991) převést věci se součástmi a příslušenstvím do vlastnictví jiného; také zde bylo porušení zákonné blokace výslovně postiženo sankcí neplatnosti příslušného právního úkonu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1828/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (civilní část) pod č. 65/1999, vyslovil závěr, že zákaz převodu věci do vlastnictví jiné osoby podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. platí do zániku práva na vydání věci (tedy do 1. 4. 1992 včetně). Právě posledně zmíněného dne byl však restituční nárok u soudu žalobcem b) a právními předchůdci žalobců ostatních uplatněn.
Ve stanovisku občanskoprávního kolegia NS ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1996, se na str. 125 (47) uvádí, že zákaz převodu věci podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. trvá do doby, než věc byla vydána oprávněné osobě nebo nároku na její vydání nebylo pravomocně vyhověno. Nutno tu poznamenat, že v nyní posuzované věci pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 17. 12. 1997 (s následným doplněním) vydal podíly na nemovitostech žalobcům a), b) jako oprávněným osobám, a dále podíl M. R., jehož dědici jsou žalobci c), d). Pokud jde o lhůty k vydání nemovitostí, pak zákon č. 229/19991 Sb. byl postupně novelizován v letech 1993 a 1996 (naposledy zákonem č. 30/1996 Sb.); související zákon č. 243/1992 Sb., který právě v této věci podepřel nárok původních oprávněných osob (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) pak stanovil v §11a odst. 1 lhůtu k uplatnění nároku do 31. 12. 1992. Tuto lhůtu oprávněné osoby dodržely podáním ze dne 30. 12. 1992 pozemkovému úřadu, přičemž současně vyzvaly i povinnou obec C.
Za stavu, kdy byl oprávněnými osobami dvakrát ve lhůtě uplatněn restituční nárok, bylo porušeno obcí C. (uzavřením dohody ze dne 4. 12. 1991) blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Důsledkem je neplatnost vlastnické dispozice s nemovitostmi v rozsahu restitučního nároku (3/6) na straně žalující, pro rozpor se zákonem (§39 občanského zákoníku). Již vůbec pak nemůže z hlediska platnosti obstát kupní smlouva mezi J. a I. R. a žalovaným, ať především z hlediska nemožnosti převést na druhého více, než činí podíl vlastníků, nebo podpůrně i (s ohledem na souběžné uplatnění nároku žalobci podle zákona č. 229/1991 Sb.) pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku).
Žalovaný navíc, byť se ho bezprostředně nedotkla restituční ustanovení, také věděl o uplatněných restitučních nárocích žalující stranou - jak zjistil již soud prvního stupně, byl přítomen při jednání na Obecním úřadě v C. dne 21. 6. 1991.
Pak nemohly obstát námitky dovolatele o teprve pozdější judikatuře vyšších soudů. Ta samozřejmě působí „zpětně“ (ač jí to dovolatel nehodlá přiznat) v tom smyslu, že se jí používá k interpretaci příslušných ustanovení relevantních v těch případech, které jsou v době utváření této judikatury rozhodovány a mohou se již o ni opřít. Zákonem výslovně stanovená sankce neplatnosti těch právních úkonů, které nerespektovaly blokační ustanovení restitučních předpisů, vylučuje oprávněnost těch tvrzení dovolatele, která staví proti aplikaci blokačních ustanovení možnost vzniku nových křivd. Námitka o notářském postupu lege artis vázne na duplicitě zápisů v katastru nemovitostí, která byla právě v tomto řízení řešena. Proto také nelze jednostranně argumentovat článkem 11 (odst. 1) Listiny základních práv a svobod – tutéž argumentaci mohla použít i protistrana.
Odvolací soud posoudil pro věc určující hmotněprávní otázky v souladu s hmotným právem. Rozsudek odvolacího soudu nebyl judikatorně nový, ale šlo o řešení specifických právních otázek ve vazbě na konkrétní okolnosti případu; nelze tak hovořit ani o rozporu mezi judikáty odvolacích soudů či v rozhodování Nejvyššího soudu. Nebyl proto naplněn žádný ze znaků vypočtených v §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu tedy nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř., odmítl.
Žalobcům vzniklo podle §243 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady spočívaly v odměně za podání vyjádření prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náležela podle §5 písm. b/ a §17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. při společném zastoupení více osob výchozí sazba odměny ve výši 12.000,- Kč. Vzhledem k odmítnutí dovolání a jedinému úkonu v řízení (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.) bylo nutno snížit tuto sazbu o dvakrát 50 %, z čehož vyplynula výše odměny za úkon 3.000,- Kč. K této částce bylo nutno podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/19996 Sb. přičíst 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu