ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2947.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2947/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele M. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4. 3. 2004, sp. zn. 27 Co 427/2002 (ve znění usnesení téhož soudu z 31. 3. 2004, sp. zn. 27 Co 427/2002), vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 84/99 (žalobců 1. B. H., zastoupené advokátem, 2. K. U. a 3. V. H., zastoupenému advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 1. 11. 1991, se žalobci domáhali, aby původně žalované A. P. bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 389 s pozemky parc. č. 418 a parc. č. 1351/8, zapsaných na listech vlastnictví č. 1678 a č. 147 pro katastrální území Ř. u Katastrálního úřadu P. Žalobci uváděli, že původním vlastníkem nemovitostí byl V. L. (který již zemřel 9. 3. 1964), jehož potomky jsou žalobci. Majetek V. L. propadl státu na základě usnesení bývalého lidového soudu trestního v Praze z 9. 11. 1954, sp. zn. T 8a 22262/53, podle ustanovení §287a tehdy platného trestního řádu; uvedené nemovitosti tedy přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Kupní smlouvou z 28. 3. 1964 pak byly tyto nemovitosti prodány kupujícím F. P. a A. P., a to za okolností, které má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V době před podáním žaloby byli spoluvlastníky uvedených nemovitostí A. P. a M. P., které žalobci vyzvali k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, uváděné žalobci byly získány v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Usnesením Okresního soudu Praha-východ z 20. 1. 1992, čj. 3 C 351/91-11, bylo řízení v této právní věci zastaveno s poukazem na to, že původní žalovaná A. P. zemřela 27. 12. 1991. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením z 30. 9. 1993, sp. zn. 11 Co 388/93, potvrdil uvedené usnesení Okresního soudu Praha-východ; odvolacím soudem bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího a bylo připuštěno dovolání proti tomuto usnesení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 8. 3. 1999, 23 Co 319/99, bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 9. 1993, sp. zn. 11 Co 388/93, i usnesení Okresního soudu Praha-východ z 20. 1. 1992, čj. 3 C 351/91-11, a věc byla vrácena Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze 14. 8. 2001, čj. 3 C 84/99-103, a to tak, že se zamítá žaloba žalobkyň B. H., S. H. a A. H. s žalobním návrhem, aby žalovanému M. P. bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání ½ domu čp. 384 se stavební parcelou č. 418 a zahradou parc. č. 1351/6 v katastrálním území Ř. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku 4.600,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení, vynaložených v tomto řízení na zaplacení znalečného.
V řízení o odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 14.8. 2001 vydal Krajský soud v Praze usnesení z 3. 6. 2003, sp. zn. 27 Co 427/2002, jímž rozhodl, že řízení v této právní věci bude po smrti žalobkyně S. H. (která zemřela 18. 6. 2002) pokračovat s dědici uvedené zůstavitelky B. H., K. U. a V. H.
Poté vynesl Krajský soud v Praze rozsudek ze 4. 3. 2004, sp. zn. 27 Co 427/2002, jímž změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze 14. 8. 2001, čj. 3 C 84/99-1032, tak, že žalovanému M. P. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 389 a pozemku parc. č. 418 (o výměře 365 m2) v katastrálním území Ř., zapsaných na listu vlastnictví č. 1678 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P., jakož i jedné poloviny pozemku parc. č. 1351/6 (o výměře 1178 m2) v katastrálním území Ř., zapsaného na listu vlastnictví č. 4408 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P., a to žalobkyni B. H. v rozsahu 4/18 uvedených nemovitostí, žalobci K. U. v rozsahu 1/18 a žalobci V. H. v rozsahu 4/18 uvedených nemovitostí.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení z 31. 3. 2004, sp. zn. 27 Co 427/2002) bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům B. H. a V. H. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.750,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.375,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Také bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci K. U. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 4.750,- Kč a na náhradu nákladů řízení odvolacího řízení 4.075,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit státu do pokladny Okresního soudu Praha-východ 5.397,- Kč a do pokladny Krajského soudu v Praze 6.589,- Kč na náhradu nákladů řízení, placených státem, jakož i 300,- Kč z návrhu na zahájení řízení a 6.000,- Kč z odvolání na soudních poplatcích, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po doplnění dokazování znaleckým posudkem znalce Ing. J. F. a listinným důkazem – vypracovaným posudkem znalkyně Ing. J. O. dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobců ve věci samé je důvodné.
Odvolací soud měl za to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo správně zjištěno, že B. H., S. H. a A. H. jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., neboť jejich otec V. L. byl původním vlastníkem nemovitostí, které přešly na stát, když mu bylo uloženo propadnutí majetku ve prospěch státu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci také v zákonné lhůtě vyzvali povinnou osobu k vydání nemovitostí. Bylo rovněž zjištěno, že předchůdci žalovaného – F. P. a A. P. získali žalobci uváděné nemovitosti kupní smlouvou z 28. 3. 1964 za kupní cenu 35.000,- Kč.
K otázce, zda žalovaný je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., odvolací soud se zabýval především tím, zda koupě nemovitostí ze strany předchůdců žalovaného byla nebo nebyla v rozporu s tehdy platnými obecně závaznými předpisy; shodně se soudem prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že tento převod byl v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 205/1958 Úředního listu, kterou se provádělo vládní nařízení č. 81/1958, o správě národního majetku. Odvolací soud poukazoval i na to, zda tento převod byl v souladu s tehdy platnou směrnicí Ministerstva místního hospodářství č. 76/1957 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů, která byla vydána pro prodej a dlouhodobý pronájem rodinných domků národními výbory a domovními správami. V této souvislosti vycházel odvolací soud ze znaleckých posudků, které měl soud v tomto řízení k dispozici, zejména pak z doplňujícího posudku znalkyně Ing. J. O., a měl jimi za prokázáno, že kupní cena nemovitostí, získaných právními předchůdci žalovaného kupní smlouvou z 28. 3. 1964, měla činit 163.700,- Kč, zatím co kupní cena sjednaná v uvedené kupní smlouvě činila pouze částku 35.000,- Kč. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobců vyhověl a rozhodl také o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 13. 4. 2004 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Okresního soudu Praha-východ dne 25. 5. 2004, tehdy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval žalovaný na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci, a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; měl také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a) a b) i odstl 3 občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatele nebylo v řízení před soudy obou stupňů žádným důkazem prokázáno, že by v případě stanovení kupní ceny nemovitostí převáděných kupní smlouvou z 28. 3. 1964 manželům Pavlíčkovým bylo postupováno v rozporu se směrnicí Ministerstva místního hospodářství z 30. 5. 1957 (zn. 23-411.1/132-1957) pro prodej a dlouhodobý nájem rodinných domků. Stavební oddělení bývalého Městského národního výboru v Ř. mělo tehdy za to, že ocenění rodinného domku čp. 389 v Ř. činilo 27.320,- Kč, ocenění zahrady (č.ka.1351/6) stavební parcely (č.kat. 418), studny a oplocení činilo 7.680,- Kč, takže prodejní hodnota nemovitostí činila takto podle uvedeného ocenění celkem 35.000,- Kč. Orgán provádějící ocenění tu v souladu s uváděnou směrnicí stanovil odhadní reprodukční cenu a snížil ji o příslušnou amortizaci včetně připočtení notářského poplatku. Podle názoru dovolatele „samotný fakt, že odhad reprodukční ceny by mohl být jiný, než jak jej provedli znalci. Ing. F. a Ing. O., neznamená, že by při stanovení kupní ceny nebylo postupováno v souladu s uváděnou směrnicí z 30. 6. 1957“. Bývalý Okresní národní výbor P. měl také při schvalování smlouvy z 28. 3. 1994 za to, že je tato smlouva v souladu i s již uvedenou směrnicí Ministerstva místního hospodářství č. 76/1957 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů.
Dovolatel vyslovoval i názor, že „postup stanovený v odstavci 10 směrnice č. 76/1957 byl v rozporu s právními předpisy, platnými v době uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí právním předchůdcům žalovaného a tedy není možné z úpravy obsažené ve směrnici č. 76/1957 vycházet při posuzování souladu postupu při převodu nemovitostí smlouvou z 28. 3. 1964 a dovozovat rozpor s platnými předpisy. Dovolatel zejména zdůrazňoval, že právní předpisy, které obsahovaly zmocnění k vydání směrnice Ministerstva místního hospodářství č. 76/1957 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů, již v době převodu nemovitostí na předchůdce žalovaného neplatily.
Dovolatel také zdůrazňoval, že článek 24 odst. 2 vyhlášky č. 205/1958 Úředního listu stanovil, že se národní majetek zcizuje zásadně úplatně, a to za běžnou cenu, nikoli za reprodukční cenu, jak tento pojem použila směrnice č. 76/1957 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů. Úprava stanovení kupní ceny podle této směrnice byla tedy, podle názoru dovolatele, v rozporu s právní úpravou obsaženou ve vyhlášce č. 205/1958 Úředního listu. Z tohoto důvodu ustanovení odstavce 10 uvedené směrnice č. 76/1957 nebyla, podle názoru dovolatele, platná a není z ní možné vycházet při posuzování souladu postupu v daném případě s tehdy platnými předpisy;“vyvstává tedy otázka použitelnosti takového předpisu při posuzování podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Dovolatel pokládal za potřebné zdůraznit z posudku znalce Ing. J. F. to, že ve své výpovědi před soudem uvedl, že jím vypočtená cena nepředstavuje běžnou cenu, za kterou by bylo možné v roce 1964 prodat nemovitosti, uváděné žalobci, a že takové nemovitosti byly v roce 1964 prodejné za podstatně nižší cenu, než za cenu reprodukční. Jestliže však uvedené směrnice č. 76/1957 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů neměly povahu oceňovacího předpisu a nedefinovaly metodiku určení reprodukční ceny, pak nelze považovat znalecký posudek, vycházející z těchto směrnic, za důkaz rozporu uzavřené kupní smlouvy z 28. 3. 1964 s tehdy platnými cenovými předpisy; to se týká jmenovitě i závěrů znaleckého posudku znalce Ing. F.
V řízení v této právní věci nebylo podle názoru dovolatele, nijak prokázáno, že by tu došlo k cenovému zvýhodnění ohledně pozemků parc. č. 418 a parc. č. 1351/6 v katastrální území Ř., takže pokud jde o tyto pozemky, nejsou v žádném případě na straně žalovaného doloženy zákonné předpoklady jejich nabytí tak, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatel také vytýkal, že v řízení došlo k podstatné vadě řízení, spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl jinak, než bylo požadováno v žalobním návrhu. Žalovanému byla tak uložena povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí v jiném znění než bylo navrhováno v žalobním návrhu žalobců. Odlišnost od žalobního návrhu žalobců spočívají jednak v označení účastníků dohody, ve specifikaci předmětu vydání nemovitostí, ale také ve výši spoluvlastnických podílů, které mají být žalujícím vydány. Před rozhodnutím soudu tu nedošlo k odpovídající změně či upřesnění žaloby žalobců.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001.).
Dovolání dovolatele tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Při výkladu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vycházel dovolací soud z právních závěrů, na něž bylo poukázáno v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaném Nejvyššímu soudem. Ve smyslu těchto právních závěrů posuzoval dovolací soud, zda tu v řízení došlo k takovému nesprávnému postupu, který by se projevil již v průběhu řízení (např. nesprávným předvolání účastníků řízení k jednání u soudu, v důsledku čehož by došlo k odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem) a nikoli až pro rozhodování. Vadu řízení, spočívající v nesprávném postupu v řízení takového druhu však nelze v daném případě konstatovat.
Při výkladu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu vycházel dovolací soud z právních závěrů, které byly zaujaty v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení občanského soudního řádu o jmenovitě stanovených dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Při posuzování postupu odvolacího soudu při schvalování dohody o vydání věcí v daném případě vycházel dovolací soud z názoru, který již dříve došel svého vyjádření v rozhodování Nejvyššího soudu (např. již v rozsudku 3 Cdon 344/96), že totiž žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. lze vyhovět i jen zčásti tím, že soud uloží povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí jen ohledně některých navržených předmětů a článků (bodů) návrhu dohody.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnosti vydat věc vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešla věc na stát podle ustanovení §287a dříve platného zákona č. 87/1950 Sb. (ve znění zákona č. 67/1952 Sb.). Tak tomu bylo i v danému případě ohledně majetku původního vlastníka věcí, o něž v tomto řízení jde, V. L., ohledně jehož majetku bylo vydáno právě ve smyslu ustanovení §287a zákona č. 87/1991 Sb. tento majetek postihující usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 9. 11. 1954, čj. T 8a 2262/53.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona k vydání věci oprávněným osobám též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 (in fine) zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci např. v souvislosti s nabytím dědictví. Na tyto nabyvatele však přechází povinnosti zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb.) do výše nabytého dědictví z majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy, platnými v době získání věci od státu nebo i na základě protiprávního zvýhodnění (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 117 /251/ a str. 118 /252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, tedy včetně obcházení zákona a včetně rozporu s dobrými mravy (dříve rozporu se zájmy společnosti) (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 56 /128/).
Došlo-li k nabytí nemovitosti v době, kdy nebyly vydány předpisy stanovící konkrétní ceny nemovitostí (srov. např. vyhlášky č. 73/1964 Sb., č. 43/1969 Sb. a č. 128/1948 Sb.), je nutno protiprávní zvýhodnění nabyvatele z hlediska ceny nemovitosti posuzovat ve srovnání s tehdejší obecnou cenou nemovitosti (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/).
Postavení povinné osoby (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) se váže na objektivní skutečnosti, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání nemovitosti (srov. nález Ústavního soudu ČR z 27. 5. 1999, III. ÚS 301/98, uveřejněný pod č. 79 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při aplikaci směrnic Ministerstva financí pro postup státních orgánů spravujících rodinné domky (v souvislosti s jejich prodejem občanům) je třeba klást důraz na zabývání se otázkou vzájemného porovnávání a vyhodnocení diskriminační nerovnosti při tomto výběru (srov. nález Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, uveřejněný pod č. 146 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. Způsob interpretace uvedeného ustanovení by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uváděných ustanovení a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů i nálezů ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že z týchž ustanovení právních předpisů (jmenovitě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) a v podstatě i týchž právních závěrů vycházel také odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Rozhodnutí odvolacího soudu, který vyhověl žalobě žalujících zejména §1, §3, §5 a 6 tohoto zákona), podaných vůči žalovanému, jako právnímu nástupci osob, které získaly věci, jež přešly na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., od státu bez širšího výběru uchazečů o koupi rodinného domku z národního majetku za kupní cenu (35.000,- Kč), nedosahující nikoli nepodstatně cenu ve výši, k níž všechny zmíněné znalecké posudky dospívaly, nelze označit za rozhodnutí odporující ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i za rozhodnutí, jež by vycházelo ze skutkového zjištění, které by nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování a které by spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že tu jde o rozhodnutí nesprávné, jež by mělo být zrušeno. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání žalovaného použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, vyjadřujícímu v podstatě procesní stanoviska žalobců přednesená již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu