ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2949.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2949/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Obci Ř. v O. h., 2/ P. f. Č. r., 3/ L. Č. r., s. p., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 71/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2004. č. j. 24 Co 327/2004-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 2. 2004, č. j. 8 C 71/2003-36, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 2243, 2244, 251, 424/2, 99/1 a 1027, jakož i domu č. p. 206 na stavební parcele č. 251, vše v k. ú. a obci Ř. v O. h. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodl ve druhé instanci poté, co Pozemkový úřad v R. n. K. nepřiznal žalobkyni vlastnictví uvedených nemovitostí. Soud dovodil, že po konfiskaci nemovitostí rodičům žalobkyně v roce 1945 podle dekretu č. 12/1945 Sb. (event. č. 108/1945 Sb.) nedošlo ke zpětnému nabytí čs. státního občanství těmito osobami ve smyslu ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. či předpisů navazujících, jak požaduje §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.; rodiče žalobkyně F. a M. S. byli z území republiky v červenci 1946 odsunuti. Proto žalobkyni nevznikl jako právní nástupkyni restituční nárok – tím spíše, že ke konfiskaci nemovitostí došlo před rozhodným datem 25. 2. 1948.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně ve lhůtě dovolání. Napadenému rozsudku přičítala zásadní právní význam a vytkla mu nesprávné právní posouzení věci jako dovolací důvod. Namítla, že se F. S., který podal i za svou rodinu dne 22. 8. 1945 žádost o vrácení čs. státního občanství (za okupace nabyli německou státní příslušnost), nijak neprovinil proti českému národu; o tom svědčilo potvrzení velitele stanice SNB v R. v O. h. ze dne 17. 10. 1945. Podmínky pro vrácení čs. občanství tedy byly splněny a pokud vyvolané správní řízení nebylo završeno vydáním osvědčení podle dekretu č. 33/1945 Sb., stalo se tak jen pro nečinnost tehdejších státních orgánů a následnou křivdu způsobenou odsunem do zahraničí, což obojí nelze přičítat k tíži nynější žalobkyně. Zbývá proto podle dovolatelky zkoumat, zda byl dán zákonný důvod konfiskace nemovitostí podle příslušných dekretů, včetně vydání pravomocného rozhodnutí státního orgánu o konfiskaci. Žalobkyně navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ze žalovaných se k dovolání vyjádřili druhý a třetí; oba žádali, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Shoda rozsudků nižších instancí (bez předchozí kasace odvolacím soudem se závazným právním názorem) však znamenala, že dovolání mohlo být přípustné jen pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Odvolací soud, který vycházel z úplných a konzistentních skutkových zjištění, posoudil věc po stránce právní zcela v souladu s relevantními ustanoveními právních předpisů se vztahem k restituční problematice. V řízení před nižšími instancemi bylo prokázáno, že rodiče dovolatelky nabyli dnem 17. 5. 1939, vzhledem ke své německé národnosti, státní příslušnost Německé říše. Otec dovolatelky sice požádal ONV Ž. o čs. občanství, ale osvědčení o jeho zachování (§2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb.) nebylo jemu ani jeho manželce uděleno. Jakékoli další okolnosti zmíněné dovolatelkou, které by snad měly konstruovat „faktické“ zachování resp. znovunabytí čs. státního občanství jejími rodiči, nemohou být rozhodné. Za tohoto právního stavu nebyly naplněny podmínky, které pro restituci konfiskovaného zemědělského majetku stanoví relevantní §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Ani v případě dovolatelkou nastolené alternativy konfiskace též podle dekretu č. 108/1945 Sb. by nemohl restituční nárok vzniknout. Především je konfiskace podle posledně citovaného dekretu součástí skutkové podstaty ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Jak navíc správně konstatoval odvolací soud, došlo v posuzované věci k vydání vyhlášky o předmětné konfiskaci pod č. j. O. K. 48/45 ze strany ONV Ž. dne 19. 9. 1945 (bez dalšího pokračování v řízení), tedy před datem 25. 2. 1948 (viz též R 15, 16/94).
Neexistenci restitučního nároku tu nelze ani výkladově překlenout, jak by snad s poukazem na odsun jako křivdu předpokládala dovolatelka. Restituční úmysl zákonodárce je vyjádřen v ustanoveních příslušných zákonů zcela jednoznačně; dovolatelce však nesvědčí žádný restituční důvod, odnětí nemovitostí nespadá do rozhodného období a ona sama tedy, přes vlastní české občanství, nemůže být oprávněnou osobou. Řešení konkrétních právních otázek tu nečinilo, při jinak jedinečném skutkovém základu věci, jakékoli zásadní obtíže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí NS, svazek 2, č. C 203) a postrádá judikatorní kontradikci či novost.
Žádná z variant přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) tedy nebyla naplněna a dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Protistranám nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu