ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.354.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 354/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ J. J., B/ V. Š., C/ A. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ S. s. s., a. s., zastoupenému advokátem, 2/ P. k. D., s. p., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 5/97, o dovolání žalovaného 1/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, č. j. 26 Co 285/2004-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil ve výroku II. rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 10. 2003, č. j. 17 C 5/97-155, v části, v níž bylo prvnímu žalovanému uloženo vydat třetímu ze žalobců (sub C) dům č. p. 149 spolu s pozemkem parc. č. 29 (dříve 142) v k. ú. M. a obci K. Svým měnícím výrokem I. odvolací soud současně zamítl žalobu v té části, podle níž měl první žalovaný vydat tyto nemovitosti též dalším dvěma žalobcům.
Odvolací soud přiznal třetímu žalobci splnění podmínek podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, včetně aktivní věcné legitimace; vedle daného restitučního důvodu pak shledal předpoklady k vydání nemovitostí na straně prvního žalovaného, jenž je právním nástupcem S. s. s., s. p. po provedené privatizaci a věci navíc aktuálně drží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání. Namítl v něm, že není pasivně legitimován ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., a to v důsledku posouzení procesu privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, odvolacím soudem. Měla-li být privatizace neplatná v důsledku konkurence s restitucí (pozn. – byť je první žalovaný nyní zapsán jako vlastník v katastru), pak nemohly nastat její právní účinky a povinnou osobou, která podle §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. k datu jeho účinnosti „věc drží“, je právní předchůdce dovolatele – „zbytkový“ státní podnik. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Třetí žalobce, který zůstal účastníkem řízení o dovolání, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že první žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas.
Dovolání však není přípustné.
Dovolací soud přisvědčuje právnímu posouzení procesu privatizace majetku s právem hospodaření předchůdce dovolatele, S. s. s., s. p., jak tento proces v závěru odůvodnění rozsudku, v návaznosti na souběžně uplatněný restituční nárok, podrobil kritice odvolací soud.
K dovolatelem nastolené právní otázce pasivní věcné legitimace prvního žalovaného je namístě citovat relevantní část §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle níž se“Vydání podle §2 a 3 týká věcí, které držely ke dni účinnosti tohoto zákona právnické osoby (dále jen „povinná osoba)…“ (zmíněným dnem účinnosti je 1. 11. 1990).
Podle plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 7, č. 13, se soud smí a musí odchýlit od doslovného znění zákona, vyžaduje-li to ze závažných důvodů mj. účel zákona.
Konstantní výklad §154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) velí zohlednit skutkový a právní stav z doby, kdy příslušná práva a povinnosti vznikly, jen v případě rozsudku deklarujícího práva či povinnosti účastníků. Tam, kde rozsudek povinnost konstituuje (což se v případě vydání nemovitostí nepochybně děje), je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. Dosud ve Sbírce Ústavního soudu nepublikovaný nález sp. zn . III. ÚS 160/04 to vyjádřil stručněji tak, že oproti stavu z doby vzniku nároku je stav v době vyhlášení rozsudku relevantní, vyplývá-li to z povahy věci.
Předestřená interpretace opravňuje dovolací soud přisvědčit závěrům nižších instancí o dané pasivní legitimaci prvního žalovaného, s oporou ve skutečnosti, že právě tento subjekt v době jejich rozhodování nemovitosti v intencích §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. držel. Účelu a smyslu restitučních zákonů odpovídá, aby nemovitosti byly vydány tím, kdo má aktuálně moc tak učinit a navíc je jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí – nikoli tedy právnickou osobou, jež byla účastníkem právního vztahu v době již minulé a žádné z vlastnických oprávnění už fakticky nemá možnost vykonávat. Je zjevné, že tento závěr má své opodstatnění i z hlediska případného výkonu rozhodnutí.
Odvolací soud tedy vyřešil nastolenou hmotněprávní otázku správně, a z citované judikatury nelze v obecné rovině dovodit ani novost tohoto aspektu věci, ani kontradikci rozhodování vyšších instancí při jeho posouzení (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a contrario).
Není proto dán zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí a dovolací soud dovolání prvního žalovaného pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Třetímu žalobci nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu