ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.463.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 463/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ Ing. V. O. a B/ Ing. M. O., zastoupených advokátem proti žalovaným 1/ Zemědělskému podniku R. s.p. a 2/ Státnímu statku S. M. s.p., o určení oprávněných osob, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 123/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2004, čj. 11 Co 473/2003-67, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.ledna 2004, čj. 11 Co 473/2003-67, se ve výrocích označených jako I. a II. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajského soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti zbývající části rozsudku se odmítá , přičemž žalobci a prvý žalovaný nemají vzájemně nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že jsou oprávněnými osobami ve vztahu k části nemovitostí, jež tvořily původní zemědělskou usedlost čp. 1 ve S. M. Svůj nárok opírali o ustanovení §4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), a odůvodňovali jej tím, že předmětné nemovitosti, jež byly původně ve vlastnictví občana německé národnosti, získali do vlastnictví jejich právní předchůdci přídělem.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, čj. 10 C 123/2002-25, návrh zamítl. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců, manželé A. a M. O., převzali velkostatek K. H. dne 4. 11. 1945 z titulu národní správy, jíž byl pověřen A. O. Ten dne 4. 5. 1950 vyplnil dotazník žadatele o příděl a téhož dne podepsal místopřísežní prohlášení o převzetí nemovitosti. Ještě předtím oba manželé podepsali 24. 2. 1947 prohlášení, že přejímají od státu část pozemků usedlosti čp. 1, které se jim dnem 1.3.1946 přidělují, aby na nich hospodařili. Současně vzali tímto prohlášením na vědomí, že Ministerstvo zemědělství určí, jakou výměru, které pozemky a které budovy nebo jejich části z této usedlosti se přidělí do vlastnictví a s jakým příslušenstvím, že podrží pozemky, které jim nebudou přiděleny do vlastnictví, do doby, než o nich bude rozhodnuto. Ze zápisu o vyúčtování ze dne 24. 10 .1953 soud zjistil, že manželé O. se ujali hospodaření dnem 1. 11. 1945 a dnem 24. 10. 1953 odešli do M. K. čp. 18. Přídělové řízení o nemovitostech z usedlosti čp. 1 ve S. M. nebylo ukončeno vydáním rozhodnutí o přídělu. Soud prvního stupně pak dovodil, že nedošlo ke vzniku vlastnictví manželů O. k předmětným nemovitostem ve S. M.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě výrokem I.potvrdil rozsudek ve vztahu k druhému žalovanému,výrokem II. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a tímto žalovaným. Ve vztahu k prvému žalovanému výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil v důsledku zpětvzetí žaloby, a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a prvým žalovaným.
Odvolací soud hodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, že zřejmě došlo v dané věci k přídělovému řízení. Přitom poukázal na judikaturu dovolacího soudu, včetně jeho rozsudku ze dne 26. 6. 2003, sp.zn. 28 Cdo 385/2003, podle něhož v případě, že se nedochová konečné rozhodnutí o přídělu, je třeba hodnotit celkový proces přídělového řízení. Za rozhodující však považoval okolnost, že právní předchůdci žalobců se ujali držby předmětných nemovitostí na základě národní správy, která svědčila A. O., přičemž národní správa pokračovala i po datu 1. 3. 1946. Žalobci nepředložili důkaz o tom, že národní správa byla zrušena ve smyslu §11 dekretu č. 28/1945 Sb., čímž podle názoru odvolacího soudu neprokázali ani ujmutí se držby předmětných nemovitostí tak, jak to předpokládá ustanovení §4a odst. 3 písm.c) zákona o půdě.
Ve včasném dovolání proti tomuto rozsudku, kterým podle nich byl částečně změněn (ve vztahu k prvému žalovanému) a částečně potvrzen (ve vztahu k druhému žalovanému) rozsudek soudu prvního stupně, žalobci navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, že důkazy, jimiž se zabývaly oba soudy, lze hodnotit jinak. Podle jejich názoru jak prohlášení manželů O. z 24. 2. 1947, tak zápis s nimi jako s odcházejícími přídělci z 24. 10. 1953 jsou důkazem o tom, že část usedlosti čp. 1 ve S. M. jim byla přidělena, že se jednalo o samostatný příděl. K jejich přesídlení do náhradní usedlosti čp. 18 v M. K. došlo za situace, že vyúčtování bylo provedeno zjednodušeným způsobem, přičemž poukázané platby byly připsány na jejich žádost na úhradu majetku v M. K. Dovolatelé uplatnili dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud aplikoval ustanovení §11 dekretu č. 5/1945 Sb., a správné posouzení mělo vést k závěru, že jsou oprávněni k úkonům podle §9 zákona o půdě. Mají zato, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; navrhli aby tento rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu jako celku. V zásadě splňuje náležitosti stanovené v §141 a §141a o. s. ř. pokud jím dovolatelé napadají výroky odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému.
Proti výrokům, týkajícím se prvého žalovaného, vůči němuž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, neuvádějí dovolatelé žádné argumenty a své dovolání nijak nezdůvodňují.V této části proto dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o výroky vztahující se k druhému žalovanému, odvolací soud jimi nezměnil rozsudek soudu prvního stupně (který byl jeho prvním rozsudkem v této věci), ale potvrdil jej, takže přípustnost dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu není dána ustanovením §237 odst. 1 písm.a) nebo b) o. s. ř. Dovolací soud však vyšel z toho, že v této části má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam při posouzení otázky, jež dosud nebyla dovolacím soudem výslovně řešena (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tou je hodnocení přídělového řízení z hlediska ustanovení §4a odst. 3 zákona o půdě s ohledem na právní skutečnost dříve založené národní správy.
Dovolací soud vychází z toho, že institut národní správy majetku opuštěného po skončení druhé světové války sledoval zajištění hospodaření na tomto majetku a měl smysl do doby, než uvedený majetek získal nový vlastník, zpravidla přídělem od státu, nebo stát zajistil jinou formu hospodaření s ním. Pokud by v dané věci osídlenec doložil řádný doklad o přídělu, jistě by odvolací soud neměl pochybnosti o vzniku jeho vlastnictví přídělem. Nelze proto dle názoru dovolacího soudu spatřovat překážku vzniku vlastnického práva k majetku, k němuž byla zavedena národní správa, jen v té skutečnosti, že nedošlo k formálnímu rozhodnutí o zrušení národní správy poté, co věc přešla do vlastnictví další osoby. Z podkladů založených ve spisu vyplývá, že při zpracování vyúčtování národní správy A. O. rozlišoval příslušný orgán rozsah nemovitostí, na něž se vztahovala národní správa, za rok 1945, od jejich rozsahu v letech 1946 a 1947, kdy jej omezil na nemovitosti, jež nebyly „přiděleny k čp.1 a k čp. 82“. V obou případech z těchto podkladů, vycházejících z výtěžků národní správy a z nároku na odměnu národního správce, vyplýval nedoplatek, který národní správce dlužil státu.
Podstata posouzení dané věci z hlediska ustanovení §4a zákona o půdě spočívá ovšem v hodnocení celkového průběhu přídělového řízení, jak správně uvedl odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp.zn. 28 Cdo 385/2003. Dovolací soud shledává správným závěr, že pokud vydání konečného rozhodnutí o přídělu nebylo prokázáno, je třeba hodnotit průběh přídělového řízení ve vztahu ke všem okolnostem, včetně konečného přidělení náhradní usedlosti čp. 18 v M. K., a s přihlédnutím k výsledkům hospodaření národního správce na usedlosti čp. 1 ve S. M., a souvisejícího vyúčtování, jež mělo být převedeno na usedlost čp. 18 v M. K. Jinými slovy je třeba posoudit právní skutečnosti, které byly vyústěním daného přídělového procesu založeného původně na majetku, spadajícím pod národní správu. Z tohoto hlediska ovšem odvolací soud přídělové řízení nehodnotil a dovolací soud proto jeho závěry nemohl přezkoumat, ač se argumentace dovolatelů k nim vztahovala. Jde o vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst.2 písm.a) o. s. ř.) a z toho důvodu proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., §243d odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným včetně řízení dovolacího, rozhodne nově odvolací soud (§243d odst.1 věta druhá o. s. ř.). Nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení ve vztahu k prvému žalovanému by měl s ohledem na odmítnutí dovolání tento žalovaný, jemu však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.dubna.2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu