ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.501.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 501/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. B., zastoupenému advokátkou, o 101.174,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 167/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, č. j. 14 Co 351/2003-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku 4.995,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce S. T.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 1. 2001, č. j. 9 C 167/99-87, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku ve výši celkem 101.174,20 Kč spolu s úrokem z prodlení z jednotlivých plateb, které tvoří dluh, vše do 15-ti dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů žalobce v řízení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím i v řízení o předchozím dovolání žalobce.
Odvolací soud vyšel při svých právních závěrech ze závazného právního názoru o podstatě smluvních vztahů mezi účastníky, jak jej vyslovil Nejvyšší soud v této věci v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 28 Cdo 1375/2003-122. V dalším se pak zabýval již jen vyčíslením výše dlužného nájemného s příslušenstvím, tj. částek požadovaných žalobcem za zbylé období do skončení nájemních vztahů, než uběhly výpovědní doby po výpovědích z nájmu daných žalovaným (do 31. 3. resp. 30. 6. 1999).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil úvodem, že i vzhledem k „naprosto odlišnému výkladu zákona…dvěma přezkumnými soudy“, včetně jeho odlišné aplikace, by mělo být dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. V následném vylíčení dovolacích důvodů považoval za nesprávný ten závěr Nejvyššího soudu, podle něhož se souhlas orgánu obce podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, stal, vzhledem k omezení smluvní volnosti stran, záhy nadbytečným. Pokud jde o stavební určení pronajatých nebytových prostor, pak nesouhlasil s tím, že by se účastníci smluv dohodli v jejich článcích IX bodech 8. o stavebních úpravách, směřujících k nové kolaudaci nemovitostí již v souladu s užíváním podle nájemních smluv. Jím tvrzené nejasnosti smluv a důsledky z nich plynoucí (žádoucí absolutní neplatnost) přičítal žalobci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl ve vyjádření k dovolání, aby toto bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolací soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Pro nyní nastalou shodu rozhodnutí obou nižších instancí přicházela v úvahu přípustnost dovolání skutečně jen v tom procesním směru, jak dovozoval žalovaný, tedy podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Teprve po kladném vyřešení otázky přípustnosti dovolání by se dovolací soud zabýval dovoláním z hlediska jeho důvodnosti ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (příp. nesprávné právní posouzení věci), byť nutno říci, že zdůvodnění dovolání bral dovolací soud v plné míře v úvahu již při posuzování přípustnosti dovolání.
Dovolání však není přípustné.
Dovolací soud je nucen zdůraznit, že dovolání žalovaného vyvolalo, jen „v opačném gardu“ stran, obsahově týž dovolací přezkum, jak k němu přikročil dovolací soud již v předchozí fázi řízení, s odůvodněním ve výše citovaném rozsudku ze dne 30. 10. 2003. V zájmu hospodárnosti nynějšího odůvodnění se proto na argumentaci tam použitou odkazuje.
Přesto považuje dovolací soud za potřebné, aby na dovolací námitky žalovaného zvlášť reagoval.
Dovolatel nesprávně absolutizuje závěry dovolacího soudu, vyslovené k problému obsoletnosti předchozího souhlasu orgánu obce s nájmem nebytových prostor ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Dovolací soud nespojil se svými názory obecný a kategorický rezultát o tom, že by k platnosti nájemní smlouvy tohoto souhlasu nebylo třeba. Uvedl jen (na str. 3 svého předchozího odůvodnění, závěr druhého odstavce odspodu), že právní stav tu velí interpretovat §3 odst. 2 cit. zák. výrazně restriktivně, se šetřením projevů vůle smluvních stran.
Podstatou závěrů dovolacího soudu se stal nesoulad kolaudačního určení pronajatých prostor (podle správních aktů z let 1939, 1940) jako zemědělských staveb a účelu nynějšího nájmu, kterým bylo provozování autodopravy resp. prodeje zboží a oprav motorových vozidel. Nešlo tedy podle správního rozhodnutí o místnosti určené k provozování obchodu a služeb, což – vzhledem ke znění odst. 2 §3 zákona č. 116/1990 Sb. – znamenalo, že k nájmu nebyl souhlas obecního úřadu nezbytný.
Dovolatel dovozuje z tohoto stavu následek neplatnosti nájemních smluv. Jeho tvrzení však vyvrací dvojí skupina argumentů.
Dovolací soud trvá na svém závěru, že obě strany věděly o nesouladu mezi zastaralým účelem kolaudace a současnou situací a předpokládaly schválení změny účelu užívání staveb (viz závěr bodu 8. čl. IX, kde se zmiňuje „rekolaudace“). Nelze tu akcentovat jen nynější jednostranná tvrzení dovolatele, že „žalobce měl přesně ve smlouvě určit“ rozsah, termín či snášení nákladů uvažovaných stavebních úprav. Stejně tak nelze přijmout, že pro rozpor předmětu nájmu s jeho stavebně technickým určením žalovaný opustil pronajaté prostory „před ukončením nájemního vztahu a před uplynutím výpovědních lhůt, protože byly pro jeho podnikatelské aktivity nevyhovující právě z hlediska stavebně-technického charakteru“. Žalovaný ovšem zapomíná, že text nájemních smluv byl výsledkem konsensu obou smluvních stran a obě strany musí nést důsledky svých ujednání.
Konečně je třeba zdůraznit, že – jak již dovolací soud uvedl dříve – při posouzení právní relevance soukromoprávních vztahů má své nezastupitelné místo obecný právní princip pacta sunt servanda (smlouvy mají být zachovávány, resp. dodržovány). Všechny tři smlouvy o nájmu byly sjednány v období mezi 10. 10. 1997 a 1. 8. 1998 a žalovaný až v roce 1999, v souvislosti s předpokládaným skončením nájemního vztahu, namítl údajnou neplatnost smluv pro nedostatek souhlasu správního orgánu; dříve neměl prokázané námitky ke smluvním náležitostem. V zájmu právní jistoty účastníků tehdejších smluv o jejich následcích je zde žádoucí citovat (dosud ve Sbírce nálezů a usnesení nepublikovaný) aktuální nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, který preferuje teleologický výklad posuzování eventuality neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem (pozn. – zde navíc jde o ingerenci veřejnoprávního prvku) a výslovně uvádí: “V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat).“
Vše řečené vede dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje – ani z hlediska řešení rozhodných hmotněprávních otázek, ani s ohledem na stav recentní judikatury vyšších soudů – znaky zásadního právního významu, jak jsou vyjádřeny v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Proto dovolací soud dovolání žalovaného odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Odmítnutí dovolání založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo protistrany na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady spočívaly v odměně právního zástupce žalovaného za vyjádření k dovolání, krácené dvakrát o 50% v souladu s §15, §14 odst.1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Představovala-li výchozí odměna za úkon částku 19.680,- Kč (§3 odst. 1 bod 5 cit. vyhl.), pak výše nákladů zastoupení žalobce činila po zmíněné redukci 4.920,- Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu