ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.56.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 56/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu S., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 431.410,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 897/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.9.2004, čj. 7 Co 1032/2004-497, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou dne 2.10.1998 u Okresního soudu v Karlových Varech se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1,500.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která vznikla na domě čp. 1 v S. v době od 21.6.1991 do doby, kdy jí byl tento dům vydán podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). K vydání došlo na základě dohody účastníků z 22.5.1996, schválené pozemkovým úřadem dne 11.7.1996. Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu částečně zpět co do částky 1,000.000 Kč.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodoval ve věci třikrát, když jeho prvé dva rozsudky byly odvolacím soudem zrušeny. Poprvé rozhodl rozsudkem z 31.3.2000 tak, že žalobě vyhověl do výše 431.410,60 Kč a ohledně částky 78.500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Zamítavý výrok nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci. Dalším rozsudkem ze dne 22.2.2002 soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu promlčení, jež žalovaný uplatnil. Třetím rozsudkem ze dne 26.2.2004, čj. 5 C 897/98-461, soud prvního stupně žalobě vyhověl do výše 220.131 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 78.000 ji zamítl, a řízení o zaplacení dalších 132.779, 60 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Tentokrát nevyhověl námitce promlčení s odůvodněním, že žalobkyně neměla možnost uplatnit nárok na náhradu škody přede dnem 7.10.1996, kdy stav nemovitosti byl zjištěn při jejím faktickém předání jejímu zmocněnci Ing. V. Č. Škoda spočívala jednak ve špatné či neexistující údržbě domu se strany žalovaného, který podle §5 zákona o půdě až do vydání nemovitosti ji měl spravovat s péčí řádného hospodáře, jednak v tom, že z domu odvezla některé cenné prvky třetí osoba, jíž žalovaný dům převedl poté, co žalobkyně, resp. její zmocněnec, opakovaně dali najevo, že si vydání nemovitosti nepřejí a požadují místo ní náhradu; převodem na další osobu však žalovaný rovněž porušil povinnosti vyplývající mu z ustanovení §5 zákona o půdě, protože až do vyřešení restitučního nároku žalobkyně nebyl oprávněn dům převést na jinou osobu.
Na základě odvolání obou stran rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem tak, že v části, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně 78.000 Kč s příslušenstvím, rozsudek potvrdil, ve zbývající části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 220.131 Kč s příslušenstvím, rozsudek změnil a žalobu zamítl. Výrok o zastavení řízení ohledně částky 132.779, 60 Kč zůstal odvoláním nedotčen.
Odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na náhradu škody není promlčen. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dokazování ještě doplnil výslechem žalobkyně a jejího syna (který byl rovněž zmocněncem žalobkyně) Ing. V. Č. Podle těchto zjištění dala žalobkyně plnou moc k jednání o předmětné nemovitosti synovi ing. V. Č., přičemž jej zmocnila naprosto ke všemu, co se nemovitosti týkalo. Jeho úkony uznávala za správné a učiněné v jejím zájmu. Zmocnila ho tím i k tomu, aby se jel na předmětnou nemovitost podívat a zjistil, jaká škoda na ní vznikla po roce 1991, i k uplatnění nároku na náhradu škody. Sama nic nevyřizovala, nejednala s předsedou družstva, vše vyřizoval Ing. Č., který ji o všem informoval. On rovněž jednal s policií o znehodnocení nemovitosti, v jednom případě jela i ona s policií na místo a předávala jim klíče. Ing. Č. obdržel od své matky zmocnění k jednání 19.4.1996, podepisoval i přejímání majetku. Po roce 1991 byla nemovitost volně přístupná. Oproti roku 1991 došlo na nemovitosti ke dni předání 7.10.1996 k dalším škodám. Na prohlídce nemovitosti, která se konala 22.7.1996 za přítomnosti znalce, zmocněnec Ing. Č. netrval, o objekt se tehdy příliš nezajímali, protože jeho matka původně za něj chtěla finanční náhradu. V roce 1995 se dozvěděli, že pokud chtějí uplatňovat náhradu, musí nemovitost převzít. K ocenění nemovitosti objednal Ing. Č. znalce. Na policii oznámil škodu, o níž se domníval, že jde o trestný čin.
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně se stala vlastnicí předmětné nemovitosti ode dne 1.8.1996. Na nemovitosti vznikla (po 24.6.1996) škoda jednak v důsledku nedostatečné údržby v době, kdy měl žalovaný s nemovitostí nakládat podle §5 odst. 3 zákona o půdě s péčí řádného hospodáře, jednak tím, že v rozporu s tímto ustanovením převedl nemovitost na jinou osobu, která svým jednáním způsobila další škodu. Ing. Č. se o těchto škodách se dozvěděl nejpozději 30.9.1996, byl přítomen provádění fotodokumentace, provedené nejpozději tohoto dne. Toto zjištění vzal za prokázané z obsahu spisu policie i výpovědi svědka M. Ing. Č. tohoto dne mohl zjistit nejen škody, které vznikly na domě odstraněním některých prvků, ale i škody, které vznikly nedostatečnou údržbou domu. Navíc o znehodnocení nemovitostí věděl už dříve, což vyplývá jak z listinných důkazů, tak z výpovědi svědků. Např. sám v dopise z 23.8.1996, jímž vyzýval k poskytnutí náhrady, označil dům jako „zbořeninu“. Přitom hodnotil stav nemovitosti tak, že v roce 1991 byla řada prvků jako krovy a střecha v pořádku. Odvolací soud vycházel v tomto směru z provedených důkazů listinných, výpovědi svědků a záznamů policie. Z výpovědi žalobkyně pak nesporně vyplývá, že Ing. Č. za ni ve všem jednal, a z ničeho nelze dovodit, že k uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu zmocněn nebyl. Nárok, za nějž dle závěru odvolacího soudu by žalovaný odpovídal, byl uplatněn 2.10.1998, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.
Žalobkyně podala protï rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jež odůvodnila nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud přihlédl k námitce promlčení. Argumentuje tím, že nebyla o stavu nemovitosti informována, nemovitost nebyla přístupná, a do dvora, resp. i budovy, se nedalo bez souhlasu majitelky paní D. vstoupit. Ani syn žalobkyně ing. Č. se do nemovitosti do 7.10.1996 nedostal, pouze od sousedky paní A. získal informaci, že paní D., vědoma si toho, že bude muset nemovitost vyklidit, odváží materiál, nebo že ji před opuštěním rabuje. Tuto obavu oznámil bez vědomí žalobkyně ihned 23.9.1996 na policii a žalobkyni o tom informoval až 7.10.1996. Na katastrální úřad v J. H. došlo čestné prohlášení o neplatnosti převodu na paní D. z 23.9.1996 až dne 25.9.1996, a 3.10.1996 byla v katastru zapsána jako vlastnice nemovitostí žalobkyně. Předmětná nemovitost se tedy stala majetkem žalobkyně až dnem 3.10.1996. Žalobkyně o tom byla informována 7.10.1996 a teprve tímto dnem mohla zjistit stav nemovitosti. Ing. Č. se o této skutečnosti dozvěděl mezi 4. a 7.10.1996. Dovolatelka však zejména považuje za nerozhodné, kdy se o znehodnocení nemovitosti dozvěděl její syn, protože pro počátek běhu promlčecí lhůty je směrodatné jen kdy se dozvěděla o škodě poškozená osoba, nikoli osoba třetí, přičemž její vědomost musí být prokázána. Dovolatelka v tomto směru odkazuje na rozsudek RC 5/94, 1 Cz 32/92). Ing. V. Č. pak měl plnou moc k vydání nemovitostí až od 19.4.1996, předtím měl plnou moc druhý syn Ing. V. Č. Zjišťováním škod na nemovitostech nebyl Ing. V. Č. pověřen a tedy nemohl ani plnou moc k zjišťování škod přijmout. Ostatně žalobkyně neměla důvod k takovému pověření, protože nevěděla o škodách na nemovitém majetku, když předpokládala, že nemovitost je přibližně ve stejném stavu, jako ji naposledy viděla v květnu 1992. Ing. Václav Čermák byl 23.9.1996 v S. z jiných důvodů než pro zjištění škod na nemovitosti a 30.9.1996 tam nebyl vůbec. Dovolatelka soudu vytýká, že se opíral o výpověď svědka M., ač byl ovlivněn členstvím a funkcí v zemědělském družstvu a jeho výpověď byla navíc nepřesná. Pokud Ing. Č. v dopisu z 23.8.1996 uvedl, že nemovitost lze charakterizovat jako zbořeninu, stalo se tak na základě toho, co se doslechl, a dopis napsal s nadsázkou účelově, aby dosáhl co nejvyššího výpočtu náhrad za znehodnocení. Pokud žalobkyně uváděla ve výpovědi, že jezdila do S., nejednalo se o vstup do předmětné nemovitosti. Dovolatelka proto zastává názor, že její nárok není promlčen a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř. a je přípustné podle
§237 odst. 1 písm.a) a b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu po věcné stránce, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud na danou věc správně aplikoval ustanovení §106 obč.zák. Nejde o náhradu za znehodnocenou nemovitost podle §14 a §16 zákona o půdě, která byla předmětem jiného řízení. Jde o náhradu škody, která není zákonem o půdě upravena, tj. škody vzniklé na nemovitosti po 24.6.1991 do roku 1996. Škoda měla vzniknout jednak v době od roku 1991 do roku 1996, kdy žalobkyně odmítala vydání předmětné nemovitosti z důvodu jejího znehodnocení a požadovala místo ní náhradu podle původního znění §14 odst. 3 zákona o půdě, jednak v roce 1996 za dobu, kdy oznámila, že navrhuje skutečné vydání nemovitosti. Přitom lze konstatovat, že v období let 1991 až 1996 převážně vznikla škoda v důsledku nedostatečné údržby nemovitosti, a v roce 1996 škoda v důsledku převodu nemovitosti na třetí osobu, která dům poškodila vybouráním některých cenných prvků.
Žalobkyně se stala vlastníkem nemovitosti, tj. dnem 1.8.1996, kdy nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla schválena dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená mezi účastníky dne 22.5.1996. Okolnost, že k zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo až 3.10.1996 na věci nic nemění, protože k nabytí vlastnictví došlo na základě pravomocného rozhodnutí státního orgánu, nikoli smluvním převodem. Nesporně však ke zjištění stavu jejího majetku došlo poté, co byl Ing. Č. informován o tom, že z domu byly odvezeny některé cenné kamenné prvky a dokonce o tom učinil dne 23.9.1996 oznámení na policii, jak vyplývá z obsahu spisu Policie České republiky, obvodního oddělení ve S. zn. ORJH-240/OOP-Tč-96. Podle tohoto spisu také byla žalobkyně osobně přítomna na místě v domě č. 1 v S. dne 30.9.1996 při provádění fotodokumentace na základě uvedeného trestního oznámení, přičemž uvedla, že je v celé záležitosti vrácení restitučního majetku zastupována synem V. Č., který je o celé záležitosti o všem informován.
Právní názor dovolatelky, že nepostačuje, aby o vzniku škody byl informován její zástupce, se opírá o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.1993, sp.zn. 1 Cz 32/92. Ve věci, jež byla řešena v tomto rozsudku, se jednalo o údaj, který vyplynul v rámci projednání dědictví, za situace, že dědic nebyl při jednání přítomen a byl zastupován advokátním koncipientem v substituci advokáta. Samotná okolnost, že vědomost nabyla jiná osoba než poškození není rozhodující. Projednávanou věc nelze ztotožnit s případem, který byl posuzován v uvedeném rozsudku. Za situace, kdy bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně veškeré záležitosti spojené s restitucí zemědělského majetku svěřila na základě široce formulovaných zmocnění svému synovi, který ji o všem informoval, sama při jednáních nikdy nevystupovala a odkazovala na syna, který je ve věci informován, je třeba hodnotit jeho postavení jako osoby, která jednala namísto oprávněné osoby a jeho vědomosti je třeba hodnotit jako relevantní. Pokud totiž veškeré písemnosti, včetně výzev k náhradám ve vztahu k žalovanému a oznámení o škodách učiněných ve vztahu k policii, vyřizoval on, je třeba z jeho vědomostí vycházet, a to za situace, že podle výpovědi žalobkyně ji o všem včas informoval. V daném případě je jednoznačné, že žalobkyně byla informována zprostředkovaně. To se zejména týká informací o zchátralosti stavby. O tom, že byla informována též o poškození budovy jednáním paní D. svědčí zejména to, že byla z tohoto důvodu přítomna na místě poškození dne 30.9.1996.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Tato subjektivní lhůta v trvání dvou roků, kterou použil odvolací soud, uběhla před 2.10.1996. Podle shora uvedených skutkových zjištění tak aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení zákona a vyhověl námitce promlčení vznesené žalovaným.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud učinil svá zjištění o počátku běhu promlčecí lhůty v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu (o.s.ř.). V souladu se zákonem posoudil běh promlčecí doby a vyhověl námitce promlčení, kterou vznesl žalovaný. Jeho rozsudek proto shledal správným a dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému, který by podle jeho výsledku měl právo na náhradu těchto nákladů, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly ( §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu