ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.561.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 561/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání S. B. a A. B., oba zast. advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11.11. 2003, sp.zn. 28 Co 417/2003 (v právní věci žalobců a/ S. B. a b/ A. B. proti žalovanému J. B., zast. advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 8 C 936/9l), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 4. června 2003 pod č.j. 8 C 936/91-400 ve spojení s opravným usnesením ze dne 14.8. 2003, č.j. 8 C 936/91-408 uznal žalovaného povinným vyklidit a vyklizené žalobcům předat spornou parcelu – ovocný sad, specifikovanou v enunciátu tohoto rozhodnutí. Žalovaný byl dále zavázán zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 18.572,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokátky.
Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky sporného pozemku. Tento pozemek je ale v držení žalovaného, který jej odmítá vyklidit s tím, že tento pozemek dostali do náhradního užívání právní předchůdci žalovaného jako protihodnotu za jiný pozemek, který vložili do scelovacího řízení.
Za tohoto stavu věci nalézací soud dovodil (s odkazem na ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle kterého náhradní užívání trvá až do právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu), že v daném případě jde o střet výkonu vlastnického práva žalobců s výkonem práva náhradního užívání žalovaného. Právo vlastnické je kvalitativně vyšší a žalovaný má navíc užitek z pozemku žalobců, přičemž vlastní ještě i jiné pozemky, které za úplatu pronajímá. V daném případě, kdy - dle sdělení pozemkového úřadu - není dán výhled na realizaci pozemkové úpravy, která by vzniklou situaci řešila, proto vzhledem k výše uvedenému okresní soud výkon užívacího práva žalovaného kvalifikoval jako výkon práva rozporný s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, a rozhodl v jeho neprospěch.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003 pod č.j. 28 Co 417/2003-420 ve spojení s opravným usnesením č.j. 28 Co 417/2003-426 ze dne 15.12. 2003 rozsudek soudu prvního stupně tak změnil, že uplatněnou žalobu na vyklizení zamítl. Náhrada nákladů před soudy obou stupňů žalovanému přiznána nebyla.
Odvolací soud změnil rozhodnutí nalézacího soudu s ohledem na změnu právní úpravy regulující vztah účastníků. Zákonem č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb. o půdě bylo s účinností od 1.1. 2003 zrušeno ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě. Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 139/2002 Sb. se právo náhradního užívání pozemku vzniklé podle dříve platných právních předpisů mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájemní vztah mezi náhradním uživatelem a vlastníkem pozemku, k němuž bylo právo náhradního užívání zřízeno. Podle §16 odst. 2 zákona č. 139/2002 Sb. může vlastník pozemku tento nájemní vztah nájemci nebo jeho právnímu nástupci vypovědět nejdříve po uplynutí 5 let ode dne účinnosti tohoto zákona, nedohodnou-li se účastníci jinak nebo nezanikne-li náhradní užívání do té doby rozhodnutím o výměně vlastnických práv vydaným podle §11 odst. 8 téhož zákona.
Od 1.1. 2003 se tedy vztah mezi účastníky změnil na vztah nájemní a žaloba se z tohoto pohledu stala předčasnou. Podle odvolacího soudu proto není třeba ani zkoumat rozpor s dobrými mravy, neboť nájemní vztah vznikl ze zákona, bez ohledu na další skutečnosti, které byly předmětem zkoumání v předchozím průběhu řízení.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé uvádějí, že žalovaný neprokázal, že by jeho právní předchůdce vlastnil konkrétní pozemek, se kterým by vstoupil do scelovacího řízení, a za který mu měl být přidělen sporný pozemek jako náhrada. Pozemek č. 168 se nenachází v kat. úz. R. Žalobci nedali souhlas s přidělením pozemku, který byl tehdy zahradou a byli naopak proti scelování. Otec žalovaného vstoupil s pozemky (včetně předmětného) do státního statku a jeho právo užívání tak zaniklo. Ze všech těchto důvodů žalovaný užívá sporný pozemek bez právního důvodu. I v případě, že by mu svědčilo právo náhradního užívání, přicházela by ke dni účinnosti zákona č. 139/2002 Sb. v úvahu aplikace §3 obč. zákoníku, a to z důvodu ochrany vlastnictví, která je zaručena ústavou a mezinárodními smlouvami.
K tomuto dovolání podal žalovaný vyjádření. Žalovaný upozorňuje, že sám žalobce jako účastník řízení vypověděl, že v roce 1949 docházelo v R. ke scelování, a že žalovaný (respektive jeho otec) získal předmětný pozemek jako náhradní. Ve odvolání na č.l. 198 žalobci uváděli, že v roce 1949 bylo v jejich obci provedeno scelování, které nebylo registrováno, každý dostal pouze papír a na něm číslo pozemku. Žalovaný prokázal, že jeho otec sporný pozemek získal – jako náhradu. Dle rozhodnutí KNV v P. ze dne 12.5. 1949 bylo rozšířeno scelovací území R. na část pozemků sousedních, včetně pozemku parc. č. 168 v k.ú. B., který byl ve vlastnictví rodičů žalovaného, a za který dostali do užívání sporný pozemek. V posledním odvolacím řízení žalovaný prokázal, že pozemkový úřad uznává jeho nárok na převedení sporného pozemku do vlastnictví.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení - řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě §241a odst. 2, písm. a/, b/ o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
V projednávané věci soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na které správně aplikoval zákon č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb. o půdě. Tento právní předpis, účinný od 1.1. 2003, měl na projednávaný spor zcela zásadní dopad. Podle ustanovení §16 odst. 1 citovaného zákona: „Právo náhradního užívání pozemku vzniklé podle dříve platných právních předpisů se dnem účinnosti tohoto zákona mění na nájemní vztah mezi náhradním uživatelem a vlastníkem pozemku, k němuž bylo právo náhradního užívaní zřízeno.“ Podle druhého odstavce téhož ustanovení: „Vlastník pozemku může tento nájemní vztah vypovědět nájemci nebo jeho právnímu nástupci nejdříve po uplynutí 5 let ode dne účinnosti tohoto zákona, nedohodnou-li se účastníci jinak nebo nezanikne-li náhradní užívání do této doby rozhodnutím o výměně vlastnických práv vydaným podle §11 odst. 8.“ Podle odstavce třetího: „Nájemce má po dobu nájmu předkupní právo k pozemku. Výše ročního nájemného je cenou regulovanou podle zvláštních právních předpisů.“
V daném sporu se tedy vzájemný vztah účastníků transformoval ze vztahu vlastník – náhradní uživatel na vztah vlastník – nájemce. Tato změna nemohla nevyvolat i změnu v úvaze o oprávněnosti aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku, kterou se zabývaly soudní rozhodnutí předchozích instancí. Jestliže soudy při posuzování konfliktního – a v daném případě navíc časově spíše neurčitého - vztahu vlastník versus náhradní uživatel došly k závěru o přiléhavosti použití ustanovení o dobrých mravech, které v předmětném sporu svědčí spíše vlastníkovi, byl tento závěr do jisté míry podmíněn i velmi omezenou možností alternativního přijatelného řešení dané věci. Podle zákona č. 229/1991 Sb. (ustanovení §22 odst. 2) bylo možné uspořádání takto vzniklých vztahů v rámci pozemkových úprav s tím, že právo náhradního užívání zaniká dnem schválení návrhu pozemkových úprav. V předmětném sporu však toto řešení v dohledné době nebylo reálné.
Zákonodárce – při vědomí nesnází spojených s institutem práva náhradního užívání zavedeného do našeho právního řádu nařízením vlády č. 47/1955 Sb. – přikročil k legislativnímu řešení, podle kterého se sporný vztah přeměnil na vztah nájemní, časově omezený. Na tomto změněném právním základu už ovšem nemůže předchozí právní argumentace vedoucí k aplikaci §3 odst. 1 obč. zákoníku obstát.
Jako důvodné neposoudil dovolací soud ani námitky dovolatelů směřující proti skutkovým zjištěním. Předmětný pozemek nebyl v době zahájení scelovacího řízení zahradou u domu, podle tehdejší právní úpravy tedy nebyla dána nutnost souhlasu vlastníka. Z listinných důkazů a výpovědi žalobce jako účastníka řízení bylo prokázáno, že scelovací řízení ve vztahu k předmětnému pozemku bylo zahájeno, a že právnímu předchůdci žalovaného byl předmětný pozemek přidělen do náhradního užívání ve vztahu k jím vlastněnému pozemku v k.ú. R., které bylo zahrnuto do scelovacího území R. dle §37 odst. 4 zák. č. 47/1948 Sb., jak bylo prokázáno z přípisu KNV v P. č. 611/1-4-27.IV.-IX/3a ze dne 12.5. 1949. Skutkové závěry použité odvolacím soudem se proto jeví jako odůvodněné, a nebyl shledán důvod k jejich přehodnocení.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil relevantního pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaných dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobců proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a §150 o.s.ř.. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením sice náklady vznikly (sepsáním vyjádření k dovolání), ale tento přípis nemohl být hodnocen jako účelné uplatnění nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř., a to jednak pro zásadní roli správného právního názoru odvolacího soudu, který plně obstál i v dovolacím řízení, a jednak pro restituční charakter uplatněného nároku, který navíc zůstal bez úspěchu především z důvodu změny právní úpravy, kterou nešlo předjímat.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu