ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.584.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 584/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce B. d., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. M. K., 2. E. K., 3. M. H., 4. T. A., 5. H. A., třetí žalovaná zastoupena advokátem, o vyklizení sklepních kójí, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, č.j. 14 Co 50/2003-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, č.j. 14 Co 50/2003-88, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 5. 2002, č.j. 4 C 88/2000-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem výše označeným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni vyklidit sklepní kóje v prvním podzemním podlaží obytného domu č.p. 275 v P., v počtu a výměře nebytových prostor blíže identifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení vůči třetí žalované, zatímco ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladu odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že sklepní kóje situované v domě č.p. 275 byly vždy užívány též nájemci bytů v sousedním domě č.p. 276. Kóje jsou vybudovány v počtu odpovídajícím počtu bytů v obou domech. Podle soudu prvního stupně existovala nepřerušená držba kójí uživateli bytů v domě č.p. 276 již od roku 1914, takže nejpozději v roce 1944 vzniklo vydržením právo věcného břemene užívání sklepních kójí v domě č.p. 275.
Odvolací soud založil svůj potvrzující rozsudek na jiném právním závěru. Dovodil, že shromáždění delegátů Lidového bytového družstva v P. se dne 23. 6. 1993 usneslo (viz bod 1. 7. usnesení), že nástupnická bytová družstva, kterými byla v tomto případě Bytové družstvo D. a Bytové družstvo H., jsou povinna uzavřít do tří měsíců od jejích vzniku smlouvu o právu odpovídajícím věcnému břemeni; toto právo mělo umožnit nájemcům bytů v domě č.p. 276 nadále užívat sklepní kóje v domě č.p. 275 v tom rozsahu, jako dosud. Jestliže k této smluvní úpravě do nynějška nedošlo, pak odvolací soud uzavřel, že právo užívání sklepních kójí dosud svědčí (po Bytovém družstvu H.) žalovaným jako vlastníkům od tohoto družstva převedených bytů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Z mimořádně obšírného podání je možné vyabstrahovat, že právní otázku zásadního významu spatřuje žalobce v nenaplněných důsledcích usnesení LBD v P. ze dne 23. 6. 1993. Jestliže smlouva o věcném břemeni týkajícím se dalšího užívání sklepních kójí nebyla – ve lhůtě ani později - uzavřena, a Bytové družstvo H. se o to ani nesnažilo, pak též žalovaní, jako současní vlastníci bytů v sousedním domě, nemají právo sklepní kóje nadále užívat. Dovolatel také vytkl žalovaným, že byli ochotni platit nájemné z užívání sklepních prostor pouze Bytovému družstvu H., jehož byli členy (toto družstvo má snad dosud existovat, vzhledem k nepřevedení zbývajících dvou bytů v domě). Posledně uváděné družstvo namísto toho, aby urovnalo právní vztahy ke sklepním kójím, svévolně zazdilo přístup z domu č.p. 275, kde je prádelna, do domu č.p. 276, kde se nachází sušárna. O eventualitě vydržení práva věcného břemene, kterou upřednostnil soud prvního stupně, nelze podle dovolatele, s ohledem na jednotu vlastnictví družstva k celému družstevnímu majetku, dost dobře hovořit. Dovolatel žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žádný z žalovaných se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas. Vzhledem ke shodě rozsudků obou instancí, bez předchozí kasace odvolacím soudem s odlišným právním názorem, přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), tedy přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Teprve po kladné odpovědi na otázku přípustnosti dovolání bylo možné přezkoumat dovolací důvod, uplatněný žalobcem - s ohledem na jím tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem - v intencích §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Historický průběh vlastnických vztahů k obytným domům, včetně domů s byty v družstevním užívání či vlastnictví, vylučuje, aby bylo možné nyní oprávněně dovodit vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni ve vztahu k užívání předmětných kójí, jak se to pokusil učinit prvostupňový soud. K takovému právnímu závěru, vracejícímu se do první poloviny dvacátého století, neměl ostatně tento soud ani dostatek skutkových podkladů.
Akcentoval-li odvolací soud pouze předpokládané důsledky usnesení LBD v P. ze dne 23. 6. 1993, pak je otázkou, jaký právní důvod užívání sklepních kójí by měli mít žalovaní zejména poté, co marně uplynula tříměsíční lhůta, daná nástupnickým bytovým družstvům k uzavření smlouvy o věcném břemeni, která by vyřešila právní vztahy k předmětným kójím. Vyčkává-li odvolací soud až do „vyřešení věci“, pak je zřejmé, že k tomu dost dobře nemůže dojít: tříměsíční lhůta nebyla využita, Bytové družstvo H. pravděpodobně funguje jen v minimální míře (pokud vůbec), a stávající žalovaní, jako vlastníci bytů v domě č.p. 276 převedených posledně zmíněným družstvem, již nemohou být reprezentanty tohoto družstva v případném smluvním vztahu se žalobcem.
V posuzované věci došlo regulérně k rozdělení zanikajícího lidového bytového družstva na nástupnické právní subjekty (§255 odst. 1 obchodního zákoníku). Usnesení vydané shromážděním delegátů zanikajícího družstva, nebylo – pro futuro – právním aktem vydaným contra legem, neboť ponechalo vyřešení sporného právního vztahu k předmětným kójím na sukcesorech a do té doby fixovalo dosavadní užívací vztah resp. vztahy. Nelze však opomenout, a to je nejpodstatnější, že tříměsíční lhůta k uzavření smlouvy o věcném břemeni k jednotlivým kójím, jak byla tímto usnesením stanovena, marně uplynula a smlouva nebyla sjednána ani později. V současnosti proto nelze konstruovat žádný právní důvod, který by žalovaným umožnil sklepní kóje oprávněně užívat.
Bylo tehdy v právním zájmu Bytového družstva H., jako družstva chránícího zájmy tehdejších nájemců bytů v domě č.p. 276, aby vyvíjelo iniciativu směřující ke sjednání zmiňované smlouvy, pokud možno ve stanovené lhůtě. V případě, že by druhé z nástupnických družstev, tedy žalobce, odmítalo smlouvu uzavřít, mohlo Bytové družstvo H. postupovat soudní cestou, a to žalobou o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy soudním rozhodnutím (§161 odst. 3 o. s. ř.). Jestliže tak neučinilo, pak tu jeho pasivita jde nyní k tíži žalovaných, v intencích právní zásady vigilantibus iura.
Dovolací soud neshledává, že by jeho právní názor, motivovaný potřebou ochrany práv vlastníka domu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i §126 odst. 1 občanského zákoníku, mohl do budoucna negativně působit na rozsah či potřeby spojené s užíváním bytů v sousedním domě č.p. 276 žalovanými. Z obsahu spisu je zřejmé, že nejen sklepní kóje, ale i jiné nebytové prostory v obou domech se staly objektem nesrovnalostí mezi účastníky a v nyní změněném prostorovém rámci (sušárna?) může v domě č.p. 276 dojít k prostorové kompenzaci pozbytých kójí.
Závěrem je třeba shrnout, že ze strany odvolacího soudu došlo jak k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pro věc určující právní otázky (§237 odst. 3 o. s. ř.), tak i návazně k nesprávnému právnímu posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Poněvadž se obdobných pochybení dopustil též soud prvního stupně, dovolací soud zrušil oba relevantní rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, při němž bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu, rozhodne soud prvního stupně též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu