ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.6.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 6/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky T. R., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 8.6.2004, sp.zn. 13 Co 344/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 16 C 162/2001 (žalobkyně T. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. D. s., P., zastoupenému advokátem, a 2. V. V., zastoupené advokátem, o určení, že věci náleží do pozůstalosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 23.8.2001, se žalobkyně domáhala, aby soud svým rozhodnutím určil, že jedna ideální polovina domu čp. 1264 (V. T.), pozemku parc. č. 1709, části pozemku parc. č. 1711, části pozemku parc. č. 1710, části pozemku parc. č. 1712, části pozemku parc. č. 1713 a části pozemku parc. č. 1706, zapsaných na listu vlastnictví č. 1169 pro katastrální území K. V., jakož i části pozemku parc. č. 1714, zapsaného na listu vlastnictví č. 1169 pro katastrální území K. V., jsou součástí pozůstalosti po H. R., zahynulém za války v koncentračním táboře v Z. (v P.). Svou žalobou se žalobkyně zároveň domáhala, že další ideální polovina uvedených nemovitostí je součástí pozůstalosti po zemřelé O. R., která rovněž zahynula za války v koncentračním táboře. Žalobkyně uváděla, že je dcerou H. a O. R., a poukazovala na to, že uvedené nemovitosti přešly za války na Německou říši, po válce na ně byla uvalena národní správa, v roce 1946 byly neprávem konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. a posléze podle rozhodnutí Osídlovacího úřadu s Fondu národní obnovy z 30.12.1949 měly tyto nemovitosti přejít na stát. Rozhodnutí o konfiskaci a o přechodu nemovitostí na stát pokládá žalobkyně za neplatné. Proto má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení, že uvedené nemovitosti jsou součástí dědictví po H. a O. R. (R.), které je vedeno u Okresního soudu v Karlových Varech.
Žalovaný Diplomatický servis navrhl zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, které jsou předmětem žalobního návrhu žalobkyně jsou ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření s těmito nemovitostmi vykonává Diplomatický servis, na který převedlo právo hospodaření s nemovitostmi Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Vlastnické právo k nemovitostem nabyl stát 1.8.1951 na základě rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. 233/49. Předmětem řízení o dědictví po manželích R. nemůže být majetek, jehož majitelem je stát – Česká republika. Podle názoru Diplomatického servisu mohla žalobkyně uplatnit svůj nárok na vydání nemovitostí, které přešly na stát v roce 1951, podle předpisů restitučních, což však řádně a včas neučinila. Žalovaný Diplomatický servis zdůrazňoval dále, že stát drží sporné nemovitosti od roku 1981 v dobré víře; proto v každém případě vydržel vlastnické právo k nemovitostem, o něž v tomto sporu jde. Žalobkyně neprokazuje své nároky k nemovitostem a ani to, že stát nenabyl vlastnictví k nim a že by je nepřevzal.
Žalovaná V. V. navrhla rovněž zamítnutí žaloby. Poukazovala na to, že žalobní návrh žalobkyně je co do označení pozemků neurčitý. Dále poukazovala na to, že žalobkyně nikdy neuplatnila po válce nárok na nemovitosti, které nyní uvádí ve své žalobě. Pokud šlo o pozemek parc. č. 1714 v katastrálním území K. V., uváděla žalovaná V. V., že je jejím vlastnictvím na základě kupní smlouvy z 12.3.1985. Žalovaná byla toho názoru, že uvedený pozemek je rozhodně jejím vlastnictvím, a to nepochybně alespoň na základě vydržení, protože jej od roku 1981 držela nepřetržitě do roku 1991 včetně.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 19.3.2003, čj. 16 C 162/2001-102, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že ideální poloviny domu čp. 1264 (V. T.), pozemku parc. č. 1709, pozemku parc. č. 1710, pozemku parc. č. 1711, pozemku parc. č. 1712, pozemku parc. č. 1713, pozemku parc. č. 1706, zapsaných na listu vlastnictví č. 1220 pro katastrální území K. V., jakož i ideální polovina pozemku parc. č. 1714, zapsaného na listu vlastnictví 1169 pro katastrální území K. V., jsou součástmi pozůstalosti po zemřelých H. a O. R. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Diplomatickému servisu na náhradu nákladů řízení 15.730 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit žalované V. V. na náhradu nákladů řízení 10.375 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru, že žalobkyně není v tomto sporu aktivně legitimována. Nemovitosti uvedené v její žalobě patřily původně jejím rodičům; nemovitosti však přešly na stát na základě dekretu č. 108/1945 Sb. (po předchozím uvalení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb.), neboť „šlo o majetek Německé říše, jak vyplývá ze zápisu v pozemkové knize“. Vlastnické právo k nemovitostem nabyl stát 1.8.1951 rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy.
Pokud šlo o pozemek parc. č. 1714 v katastrálním území Karlovy Vary byl soud prvního stupně toho názoru, že jeho vlastníkem je žalovaná V. V. na základě kupní smlouvy z 12.3.1985; vklad vlastnického práva k tomuto pozemku byl Katastrálním úřadem v K. V. povolen s právními účinky k 15.3.1995.
Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně nebyla dědičkou po zemřelých H. a O. R.; „restituční nárok MUDr. K. R. (bratra žalobkyně) byl zamítnut“ (ve spise sp.zn. 79 Nc 313/52 bývalého Okresního soudu civilního v Praze).
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech z 19.3.2003, čj. 16 C 162/2001-102, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 8.6.2004, sp.zn. 13 Co 344/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Diplomatickému servisu na náhradu nákladů řízení 11.493 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit žalované V. V. na náhradu nákladů řízení 5.075 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav způsobem postačujícím pro rozhodnutí ve věci, když provedl všechny účastníky řízení navržené důkazy a z takto zjištěného skutkového stavu dovodil i správné právní závěry.
Odvolací soud byl toho názoru, že nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, přešly v období druhé světové války na tzv. Německou říši. Po roce 1945 byl vydán o nich konfiskační výměr, který však byl zrušen, ale „stát nakládal s předmětným majetkem jako s konfiskovaným majetkem a na základě rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. z 30.12.1949 přešlo vlastnické právo k těmto nemovitostem na Čs. stát – Jednotný národní výbor v K. V.“. Bratr žalobkyně se bezvýsledně domáhal vrácení nemovitostí v padesátých letech a její bratranec a strýc „žádali o vydání majetku asi v roce 1991“. Žádost žalobkyně o vydání nemovitostí podána nebyla, takže se nyní domáhá určení, že jí uváděné nemovitosti náleží do dědictví po jejích zemřelých rodičích, aniž využila možností daných restitučními předpisy. Odvolací soud je však toho názoru, že „z povahy restitučních předpisů, jako zvláštních předpisů, vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení, když nárok na vydání majetku, který byl v rozhodném období (od 25.2.1948 do 1.1.1990) odňat bez právního důvodu, je přiznáván restitučním předpisem“. Žalobkyně tedy mohla postupovat podle některého z restitučních předpisů, pokud se domáhala, že jí bylo formálně i fakticky znemožněno počínat si jako vlastnice uvedených nemovitostí. „Žalobkyně však podle restitučního předpisu nepostupovala, byť v tomto řízení nyní využívá argumentů, které by náležely do řízení podle některého z restitučních předpisů; uplatnění takového nároku přímo podle obecných právních předpisů je obcházením lex specialis (zvláštního předpisu)“, který se na tyto nároky vztahuje.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 30.8.2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 25.10.2004 na poště k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné, protože rozhodnutím odvolacího soudu je řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem, takže jde o řešení právní otázky zásadního významu po právní stránce. Jako dovolací důvody žalobkyně uplatňovala, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vyslovovala názor, že odvolací soud svůj rozsudek „odůvodnil tak, že žalobu bylo nutno odmítnout“, a to z toho důvodu, že žalobkyně měla možnost postupovat podle některého z restitučních předpisů.
Dovolatelka byla dále toho názoru, že dovoláním napadené rozhodnutí trpí s předcházejícím odvolacím řízení procesní vadou, spočívající v tom, že tu rozhodnutí soudu bylo pro účastníky řízení zcela překvapivé. Odvolací soud se totiž vůbec nezabýval otázkou, zda žalobkyně je nebo není v tomto sporu věcně legitimována, když právě tímto argumentem soud prvního stupně odůvodnil svůj názor s poukazem na to, že žalobkyně není dědičkou po svých zemřelých rodičích. Podle názoru žalobkyně měl odvolací soud vyzvat žalobkyni k tomu, aby „doplnila svá tvrzení ohledně možného uplatnění restitučního nároku“. Takto však odvolací soud nepostupovala přesto, že v řízení „nebyl dosud proveden ani jeden důkaz, který by naznačoval naplnění některého ze skutkových podstat restitučního nároku“. Odvolací soud měl, podle názoru dovolatelky, postupovat podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit.
Dovolatelka uváděla, že „cestou restituce nemohla postupovat, neboť nesplňuje podmínky stanovené v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a v ustanovení §6 tohoto zákona, neboť nemovitosti tu nepřešly na čs. stát v rozhodném období. Žalobkyni však v řízení nebylo umožněno tyto skutečnosti vůbec uvést, a tím méně je soudu prokázat. Soud tu měl postupovat podle ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu a dát žalobkyni poučení o tom, že má za to, že žalobkyně měla postupovat cestou uplatnění restitučního nároku; žalobkyně by pak „směřovala svá tvrzení a dokazování do té oblasti, že tak činit nemohla, neboť nesplňuje podmínky pro restituci předmětných nemovitostí“. Podle názoru žalobkyně „soud nemohl zamítnout žalobu s poukazem na možnost vydat se cestou restituce, když nedal žalobkyni prostor k této otázce se vyjádřit a tím méně vést ohledně ní dokazování“. Změna právního náhledu odvolacího soudu byla tu důvodem kasačního rozhodnutí, aby žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se k této možnosti uplatnění práva a případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
Ve vyjádření žalovaného Diplomatického servisu k dovolání žalobkyně bylo uvedeno, že z obsahu dovolání dovolatelky lze jen obtížně dovodit, že jde o dovolání přípustné. Pokud jde o průběhu řízení před soudy obou stupňů v této právní věci, byl, podle názoru uvedeného žalovaného, proveden dostatek důkazů pro objasnění stavu věci a byly tak zjištěny dostatečné důvody pro to, aby požadované určení mohlo být posouzeno z věcných hledisek jako neopodstatněné a aby žaloba mohla být zamítnuta.
Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
¨V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 6 C 162/2001 Okresního soudu v Karlových Varech), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo však třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí, napadeném dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Občanské soudní řízení v této právní věci se týkalo nemovitostí, které přešly posléze v roce 1951 na stát, a to způsobem, který není výslovně uveden v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona se však povinnost vydat věc podle zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahuje i na další případy, neuvedené v §6 odst. 1 uvedeného zákona, jestliže tyto případy spadají pod §2 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Žalobkyně byla však toho názoru, že tu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. na tuto právní věc nedopadá, neboť s „ohledem na nemožnost přechodu vlastnického práva“ ohledně nemovitostí (uvedených v její žalobě) na stát jsou nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně, nadále součástí pozůstalosti po jejích rodičích H. a O. R. „Nemožnost přechodu vlastnického práva“ k nemovitostem na stát spatřovala žalobkyně v tom (jak uváděla ve své žalobě), že tu byla „v rozporu s platným právem uvalena (na majetek R.) národní správa a bylo s ním nakládáno jako s konfiskovaným majetkem ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy“ a také pak došlo přes nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. z 30.12.1949 (čj. Č.U.III-233/49) o přechodu vlastnického práva na československý stát – Jednotný národní výbor v K. V., které žalobkyně posuzuje jako paakt, nezpůsobilý způsobit jakékoli právní následky.
V ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak již uvedeno, jsou však do způsobů přechodu věci na stát zahrnuty i případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo: „Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení“.
V ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že tento zákon o mimosoudních rehabilitacích se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyjádřená Chartou spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Zákon č. 87/1991 Sb. dále v ustanovení §2 vymezuje zmírnění následků majetkových a jiných křivd, v §3 stanoví, kdo jsou oprávněnými osobami, v §4 stanoví, kdo jsou povinnými osobami, a v ustanovení §5 a násl. upravuje právní institut vydání věcí podle tohoto zákona, jeho zákonné předpoklady a lhůty (a to četné z nich jako prekluzívní) k uplatnění nároku na vydání věci podle tohoto zákona.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114-115 /248-249/), že vydání rozsudku soudu o návrhu na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb. nemá povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně do jejího vlastnického práva zasahuje (jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku). Jdu tu o zvláštní právní restituci (rehabilitaci) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů, které musí soud objasnit a posoudit, než vyhoví žalobě o vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 403/1990 Sb. Nejde tu o ochranu práva ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž o právní institut restituce veškerých práv původního vlastníka za splnění zákonných předpokladů uvedených v těchto zákonech.
Nejvyšší soud v rozsudku svého velkého senátu (ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11.9.2003, sp.zn. 22 Cdo 1222/2001, dospěl k právnímu závěru: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948-1.1.1990) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle předpisu restituční povahy.
Z citovaných právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že v podstatě z týchž právních závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 8.6.2004, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky. Dovolací soud nemohl dále nebrat zřetel rovněž na to, že dovolatelka i ve svém dovolání (z 25.10.2004, na str. 3) vyjádřila své stanovisko k eventuálnímu uplatnění restitučního nároku tak, že by v tomto řízení nemohla směřovat svá tvrzení a dokazování v tomto smyslu, protože „nesplňuje podmínky pro restituci předmětných nemovitostí“.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že dovolání dovolatelky je přípustné z toho důvodu, že by rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, jejíž řešení by bylo možné označit jako rozhodnutí učiněné v rozporu s hmotným právem, popřípadě jako rozhodnutí řešící popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu; odvolacím soudem nebyla také řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal proto dovolací soud, že by tu u dovolání dovolatelky byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a pokud jde o náklady řízení, vynaložené žalovaným Diplomatickým servisem na vyjádření k dovolání žalobkyně, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího stanovisko uvedeného žalovaného přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu