ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.651.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 651/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ing. Jana Huška, a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P., a.s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 158/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2003, č. j. 18 Co 429/2003-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 22.10.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 6 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalobkyně má k pozemkům blíže popsaným v petitu žaloby svěřenou správu nemovitostí ve vlastnictví obce města P. Tvrdila, že mezi Bytovým podnikem v P. a právní předchůdkyní žalovaného JUDr. K. Č. byla podle §zákona č. 87/1991 Sb. dne 22.5.1992 uzavřena dohoda o vydání věci, na základě které byl mj. vydán i celý nedělený pozemek p.č. 1364. Podle žalobkyně předmětný pozemek byl vydán v důsledku pochybení vyplývajícího z počáteční neujasněnosti výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ačkoli na jeho části byly v době po převzetí nemovitostí státem postaveny tři garáže, takže vydání zastavěného pozemku je ve smyslu citovaného ustanovení vyloučeno. Předmětnou dohodu ze dne 22.5.1992 je proto nutno v dané části považovat za absolutně neplatnou podle §39 o.z.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.6.2003, č.j. 18 C 158/2002-22, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má svěřenou správu nemovitostí ve vlastnictví obce města P. k pozemkům blíže popsaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že mezi Bytovým podnikem v P. a JUDr. K. Č. ( právní předchůdkyní žalovaného ) byla dne 22.5.1992 uzavřena dohoda, která byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 22.6.1992 pod čj. 6 REH 459/92. Vzal za prokázáno, že předmětem vydání výše uvedené dohody byl mj. pozemek parc. č. 1364, jenž právní předchůdkyně žalovaného nejprve kupní smlouvou převedla na Ing. P., který jej následně vložil jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu žalovaného. Dále zjistil, že v roce 1975 byla povolena na předmětném pozemku stavba tří montovaných garáží, vlastnictví k těmto stavbám svědčí třetím osobám a jejich kolaudace nebyla v řízení prokázána. Rovněž vzal za prokázáno, že předmětný pozemek byl geometricky rozdělen na pozemky s parc. č. 1364/1, 1364/2, 1364/3 a 1364/4 až po jeho vydání. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 93/2000 zjistil, že žaloba žalobce Bytového podniku v P. proti žalovanému P., a.s., o určení vlastnictví k předmětným pozemkům byla zamítnuta a rozsudek nabyl právní moci dne 19.2.2001.Uvedl též, že námitka žalovaného ohledně překážky věci pravomocně rozsouzené není důvodná, neboť byť se jednalo ve věci 10 C 93/2000 o věc se stejným předmětem řízení, okruh účastníků ( žalobce ) byl odlišný. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví soud prvního stupně spatřoval v nutnosti postavit najisto vlastnické vztahy k předmětné nemovitosti, neboť bez tohoto určení by bylo právní postavení žalobkyně nejisté. Konstatoval, že zákon č. 87/1991 Sb. na rozdíl od zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, nezakotvil možnost přezkumu dohod o vydání věci a povinná osoba tak mohla bez dalšího vydat nemovitosti po předchozím vlastním uvážení, zda byla naplněna všechna zákonná kritéria. Dále vyslovil, že přezkum dohody z hlediska §39 o.z. sice možný je, avšak pouze z obecných hledisek ( např. způsobilost k právním úkonům, forma právního úkonu, apod.). Navíc zaujal názor, že předmětné garáže nebyly v době vydání pozemku stavbou trvalou, která by bránila vydání nemovitosti ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Poukazoval na účel restitučních zákonů, jimiž měly být zmírněny následky některých majetkových křivd v souvislosti se znovuobnovením právního státu na území naší republiky, přitom v dané věci byla částečně napravena křivda způsobená postupem státu a jeho orgánů v dřívějších letech. Uzavřel, že vyhovění žalobě by tedy neodpovídalo etice, neboť žalobkyně se neplatnosti předmětné smlouvy domáhá po uplynutí dlouhé řady let a v mezidobí byly předmětné nemovitosti prodány žalovanému. Navíc oprávněná osoba by pak neměla možnost domoci se finanční náhrady za nevydanou nemovitost ve smyslu §13 odst. 1,3 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.12.2003, č.j. 18 Co 429/2003 - 37, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil závěr, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě není dán. Podle odvolacího soudu v daném případě určovací žaloba preventivní povahu mít nemůže, neboť k faktickému vydání sporných pozemkových parcel došlo na základě dohody o vydání věci, uzavřené mezi Bytovým podnikem v P. a JUDr. K. Č. ze dne 22.5.1992 a žalobkyně správu předmětných nemovitostí nikdy nevykonávala. Zaujal názor, že její tvrzené právní postavení má tedy jen akcesorickou povahu a vyplývá z právního postavení Obce m. P. Ta se stala jejich vlastnicí na základě zákona č. 172/1991 Sb. a předmětnou dohodu nikdy nezpochybnila, přičemž vychází z dohody o dočasném užívání předmětných pozemků, uzavřené dne 15.10.1975 mezi bývalým Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. a uživateli - stavebníky s právem oboustranné jednoměsíční výpovědi a s právem pronajímatele určit, zda pozemek, na němž byly postaveny montované garáže, bude uveden do původního stavu. Dále konstatoval, že do práv a povinností účastníků předmětné smlouvy vstoupili i jejich právní nástupci ( srov. PR 10/99, str. 546 ). V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 452/96, který zaujal stanovisko, že vrácení zastavěného pozemku dohodou o vydání věci podle restitučních zákonů nemá povahu porušení kogentního ustanovení zákona, nýbrž je odpovídajícím prostředkem odčinění majetkové křivdy. Dodal, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení práva, nelze se zabývat věcnými námitkami uplatněnými v odvolání.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §237 odst. 3 o.s.ř., přičemž zásadní právní význam spatřovala v otázce dosud nejudikovaného výkladu ustanovení §3 a §19 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Namítala, že jiné senáty Městského soudu v Praze žalobě na určení svěřené správy městské části vyhověly, resp. potvrdily vyhovující rozsudky soudu prvního stupně. Tvrdila nesprávný právní výklad ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §3 a 19 zákona č. 131/2000 Sb., tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky za nesprávné právní posouzení věci je nutno též považovat odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 452/96 s tím, že v daném rozhodnutí dohodu o vydání věci uzavíral vlastník věci a zde se jedná o situaci odlišnou. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je založena na rozdílnosti /nesouhlasnosti/ rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěr, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze vyvozovat jen z formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti účastníků jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností ovšem není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o posouzení aplikace ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. To umožňuje žalobkyni uplatnit žalobou, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Tato podmínka v této věci však dána nebyla.
Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).
O takový případ v dané věci se však nejedná.
V této věci odvolací soud správně konstatoval, že pokud na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 22.5.1992, registrované bývalým Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 22.6.1992 pod č. reg. 6 REH 459/92 došlo k faktickému vydání předmětných pozemků, ztrácí prevence jakýkoli smysl a žalobkyni již nesvědčí žádný právní zájem na určení, že má k předmětným pozemkům svěřenou správu nemovitostí ve vlastnictví obce města P. Dovolací soud se shoduje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v řízení neprokázala existenci naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) o.s.ř. Absence průkazu naléhavého právního zájmu tak bez dalšího odůvodňovala z procesního hlediska zamítnutí žaloby. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. K tomu je třeba připomenout, že spočívá-li správnost rozhodnutí odvolacího soudu byť na jednom z důvodů, o které odvolací soud své rozhodnutí opřel, postačuje to dovolacímu soudu k zamítnutí dovolání podle §243b odst. 2 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu