ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.652.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 652/2005-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Lidovému bytovému družstvu P., zastoupenému advokátem, 2/ Bytovému družstvu S., o uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 89/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, č. j. 11 Cmo 79/2004-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil, v odvoláním žalobce napadeném výroku V., rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, č. j. 23 Cm 89/97-151; uvedeným výrokem byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný č. 1 byl povinen do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu bytové jednotky v domě na ul. Slezská 93 v P. v k. ú. V., ve znění, jak bylo žalobcem požadováno. Žádné z obou stran účastných odvolacího řízení nebylo přiznáno právo na náhradu vzniklých nákladů.
Odvolací soud posoudil žalobcem uplatněný nárok podle ustanovení §23 odst. 1, 2 a následujících zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Dovodil, že na straně prvního žalovaného, který již není vlastníkem domu, absentuje pasivní věcná legitimace. Soudem prvního stupně přitom již bylo, ve výroku II. jeho rozsudku, pravomocně uloženo druhému ze žalovaných uzavřít se žalobcem požadovanou smlouvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za podstatnou považoval právní otázku splnění povinnosti prvním žalovaným převést byt (do 31. 12. 1995, viz §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.), přičemž tuto povinnost podle něj první žalovaný obešel následným převodem majetku (vyčleněním části družstva, §29 odst. 1 cit. zák.) na druhého žalovaného. Rozhodný byl podle dovolatele časový okamžik vzniku nároku na počátku řízení, kdy první žalovaný byl vlastníkem budovy, a pozdějším převodem domu s byty na druhého žalovaného se první ze žalovaných též vyhnul individuálnímu vypořádání členských podílů. Dovolatel navrhoval zrušit rozsudky obou nižších instancí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný, který zůstal protivníkem žalovaného v dovolacím řízení, se k dovolání nevyjádřil.
Žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátem. Dovolací soud však musel poté, co konformita rozsudků nižších instancí, bez předchozí kasace odvolacím soudem s odlišným právním názorem, vyloučila přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř., zkoumat eventuální přípustnost dovolání již jen ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro případný zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Tento zásadní právní význam by musel být dán pro právní otázku určující pro rozhodnutí (srov. odst. 3 cit. ust. a jeho výklad).
Právní otázka nastolená dovolatelem však pro rozsudek odvolacího soudu určující není. Odvolací soud správně uzavřel, že významný byl aktuální právní stav v době jeho rozhodování (resp. rozhodování soudu prvního stupně), podle něhož první ze žalovaných již nebyl vlastníkem budovy. Argumentaci žalobce lze oprávněně vyvrátit zásadou, že se sice vychází ze stavu (i skutkového) v době vzniku nároku – zde na převod bytu -, povaha věci však může zapříčinit, že rozhodujícím se stane stav v době vyhlášení rozsudku. V této věci je z povahy věci podstatnou skutečnost, že jde o rozsudek konstitutivní, při němž je relevantní právě stav v době soudního rozhodování (srov. též Komentář Bureše, Drápala a Mazance k občanskému soudnímu řádu, C. H. Beck, k §154 odst. 1 o. s. ř.).
Už jen in margine lze dodat, že ohledně postupu při vyčlenění druhého žalovaného z prvního není patrno, alespoň ne z odůvodnění rozsudků nižších instancí, porušení §29 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Je skutečností, že o ústavnosti právní úpravy vyčlenění části družstva a zejména jejím dopadu na vlastnickou svobodu členů vznikly pochyby (srov. shrnutí in Fiala, Novotný, Oehm: Zákon o vlastnictví bytů, komentář, C. H. Beck, 1. vydání, Praha 2000, str. 226 a násl.), ale relevantní judikatura – nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 400/98, publikovaný ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení pod č. 150, usnesení Nejvyššího soudu pod č. Rc 65/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – jim nepřisvědčila a neoznačila právní stav, při němž k datu 31. 12. 1995 nebyl družstevní byt převeden a poté došlo k vyčlenění části družstva (vůči právnímu nástupci zůstal nájemci zachován smluvní přímus), za nezákonný. Dovolací soud proto při současném rozhodování neměl důvod rozkolísat konstantní judikaturu, navíc v otázce, jež zůstala z hlediska žalobci přiznaného převodu bytu okrajovou.
Dovoláním napadený rozsudek tedy postrádá zásadní právní význam, přípustnost dovolání nebylo možné dovodit a dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.
Prvnímu žalovanému nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. září 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu