ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.657.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 657/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Obce h. m. P., zastoupené advokátem, proti žalované H. G., a.s., zastoupené advokátkou, a.s., pro určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 114/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2004, č. j. 55 Co 348/2004-133, takto:
I. Dovolání žalované do měnící části prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2004, č. j. 55 Co 348/2004-133, se zamítá.
II. Dovolání žalované do druhého a třetího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2004, č. j. 55 Co 348/2004-133, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 11.4.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhala se žalobkyně určení, že vlastnicí nemovitostí blíže určených v petitu, je Obec h. m. P.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.1.2004, č.j. 18 C 114/2000-97, doplněnému usneseními téhož soudu ze dne 30.1.2004, č.j. 18 C 114/2000-102 a ze dne 10.9.2004, č.j. 18 C 114/2000-125, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí nemovitostí parcely č. 1283, 1297/1, 1297/4 a 1307 zapsaných na LV č. 496 pro obec P., k.ú. B. Vzal za prokázané, že ke dni 1.1.1949 byla v současné době označená parcela č. 1283 tvořena parcelami č. 100/3, 101/2, 102/2, částí parcely č. 106/3, částí parcely č. 118/2, částí parcely č. 118/6, dnešní parcela č. 1297/1 byla tvořena parcelami č. 106/3, 107, částí parcely č. 116/1, částí parcely č. 116/2, částí parcely č. 117/2, částí parcely č. 118/2, částí parcely č. 118/6 a částí parcely č. 396/2. Dále zjistil, že současná parcela č. 1297/4 byla ke dni 1.1.1949 tvořena částí parcely č. 117/2, 118/6 a 396/2 a současná nemovitost parcela č. 1307 byla tvořena částí parcely č. 111/1, 115/2, 116/1, 116/2 a 117/2. Dovodil, že všechny výše zmíněné nemovitosti, uvedené v pozemkové knize pod původními parcelními čísly, byly ke dni 1.1.1949 ve vlastnictví Obce P. Vzal též za prokázané, že všechny parcely vyjma původních pozemků č. 100/1, 101 a 102 byly v období od 1.1.1950 do 24.5.1999 ( správně 1999 ) zastavěny. Dále zjistil, že budova č.p. 539 stojící na pozemku parcely č. 1297/3 ( správně 1297/1 ) byla postavena v roce 1995. Dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem k podání žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že ke dni 31.12.1949 žalobkyně vlastnila předmětné pozemky, že tyto pozemky byly ke dni 24.5.1991 ve vlastnictví České republiky a žalobkyně je náležitě specifikovala. Vyslovil závěr, že v řízení však nebylo prokázáno, že by tyto pozemky byly ke dni 24.5.1991 nezastavěné, resp. že by se jednalo o pozemky, které netvoří se stavbou jeden funkční celek. Zaujal názor, že původní pozemky parcela č. 100/1, 101 a 102 nejsou zastavěné, avšak s ostatními zastavěnými pozemky tvoří jeden funkční celek a nelze je oddělit od ostatních nemovitostí užívaných žalovanou jako vlastnicí. Ohledně pozemku původního parcelního č. 396 uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že Obec Pražská byla jeho vlastnicí ke dni 31.12.1949.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.11.2004, č.j. 55 Co 348/2004-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí parcely č. 1297/1 a 1297/4 a ve výroku týkajícím se parcely č. 1283 jej změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí parcely číslo 1283 zapsané na LV 496 pro obec P., k.ú. B. u katastrálního úřadu P. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením ohledně vlastnictví žalobkyně k pozemkům č. 1297/1 a 1297/4. Podle odvolacího soudu pozemky parcela č. 1297/1 a 1297/4 jsou tvořeny částmi pozemku, nemohly proto přejít dnem 24.5.1991 do vlastnictví žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně ohledně pozemku parcely č. 1283 tedy dovodil, že žalobkyně je vlastnicí tohoto pozemku. Vyslovil závěr, že s přihlédnutím k roku vybudování plynové přípojky spolu s plynovou regulační stanicí (r. 1993 ), nelze zohlednit, že by pozemek parcela č. 1283 tvořil s ostatními pozemky, zejména pozemkem parcely č. 1297/1 širší funkční celek, neboť tato kritéria je nutno hodnotit ke dni 24.5.1991, když k tomuto datu netvořil pozemek s ostatními pozemky širší funkční celek.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ( proti měnícímu výroku ) podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka ohledně pozemku parcely č. 1283 nesouhlasila s právním posouzením této věci. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávný závěr, že pozemek parcela č. 1283 se skládá z pozemků původních parcelních čísel 100/3, 101/2, 102/2 a částí pozemků parcelních čísel 106/3, 118/2 a 118/6, u nichž bylo prokázáno vlastnictví Obce P. ke dni 31.12.1949. Poukazovala na skutečnost, že ke dni 31.12.1949 neexistovaly pozemky parcela č. 100/3, 101/2, 102/2 ani pozemky parcela č. 106/3 a 118/6 v k.ú. B., obci P., neboť tyto části původních pozemků vznikaly postupným oddělováním z původních pozemků parcely č. 100/1,101,102,106/1 a 118/1 v průběhu následujících let ( zejména až během roku 1953 ). Namítala, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., neboť dané ustanovení hovoří o nezastavěnosti pozemku jako celku k příslušnému datu a nikoli nezastavěnosti části historického pozemku k uvedenému datu. Dále konstatovala, že pokud jde o zastavěnost původního pozemku, ustanovení zákona nerozlišuje subjekty, kterým patří stavby na předmětném pozemku. Podle dovolatelky měl soud v souladu s předloženým dodatkem ke znaleckému posudku ze dne 2.10.2003 hodnotit zastavěnost původních pozemků parcely č. 100/1,101,102,106/1 a 118/1 (a nikoli v dané době jejich neexistujících částí ) ke dni 31.12.1949 a na základě tohoto posouzení rozhodnout o tom, kdo je vlastníkem pozemku parcely č. 1283 v k.ú. B., obec P. Dále tvrdila, že původní pozemky v k.ú. B., obec P. - parcela č. 100/1,101,102,106/1 a 118/1 a 118/2, jejichž části tvoří dnešní pozemek parcela č. 1283, byly v období od 1.1.1950 do 24.5.1991 zastavěny s výjimkou pozemků parcely č. 100/1, 101 a 102, které tvoří podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. vzhledem ke svému umístění jeden funkční celek. Podle dovolatelky pro určení vlastnického práva k pozemku parcele č. 1283 v k.ú. B., obec P., ve prospěch žalobkyně, zapsaném doposud na LV č. 496 u Katastrálního úřadu P., nejsou dány zákonné podmínky ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 a) a c) a odst. 2 a) zákona č.172/1991 Sb. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ( shora uvedené části ), vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, části, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O žádný z těchto případů v této věci nejde.
Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení §132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§211 o.s.ř. ). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tak není v této věci dán.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, které se na projednávanou právní věc vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud uváděné ustanovení správně na projednávanou právní věc aplikoval a zda si je správně vyložil.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (tj. dnem 24. května 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se za zastavěné pozemky považují též a) pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, b) pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou.
Než ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. S jeho závěry lze předně souhlasit v tom, že předmětný pozemek ( parcela číslo1283, zapsaná na LV 496 pro obec P., k.ú. B. u Katastrálního úřadu P.) byl ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví Obce P. a ke dni 24.5.1991 ve vlastnictví České republiky. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že jde o pozemek nezastavěný, který netvořil ke dni 24.5.1991 s ostatními pozemky širší funkční celek.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.
Pokud jde o dovolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku ( bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání proti II. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu