ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.705.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 705/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. B., zastoupené advokátkou, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 146/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.11.2004, č.j. 24 Co 392/2004-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 26.7.2002 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou domáhal se žalobce vyklizení nemovitosti, blíže popsané v petitu žaloby, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.3.2004, č.j. 5 C 146/2002-117, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem zemědělské usedlosti č.p. 68 v obci K., katastrální území K. L., v níž se nacházejí předmětné prostory. Vzal za prokázané, že žalovaná užívá předmětné prostory na základě smlouvy o užívání podnikového bytu uzavřené s Jednotným zemědělským družstvem ČSSP P. a zápisu o odevzdání a převzetí bytu ze dne 16.9.1987. Též zjistil, že nebylo vydáno rozhodnutí o povolení stavby bytu ani kolaudační rozhodnutí, na jehož základě by byly předmětné prostory kolaudovány jako byt. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. a se zřetelem k ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. dovodil, že předmětné prostory jsou fakticky užívány od roku 1987 jako byt, proto je nutno považovat za prostory bytové. Vyslovil závěr, že předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu podle ustanovení §154 odst. 1, 155 odst. 1 o.z. ve znění účinném do 31.12.1991 bylo vykonatelné rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. Dospěl k závěru, že žalované v roce 1987 nevzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, které tak nemohlo existovat ani ke dni 31.12.1991 a transformovat se na nájem bytu podle §871 o.z., neboť žalovaná neprokázala doručení písemného vyhotovení rozhodnutí představenstva Jednotného zemědělského družstva ČSSP P. Uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z., přičemž shledal závažné důvody, pro které by výkon práv žalobce byl v rozporu s dobrými mravy a povinnost žalované vyklidit předmětný byt vázal na zajištění náhradního bytu ve smyslu ustanovení §812 odst. 2 o.z.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.11.2004, č.j. 24 Co 392/2004-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu na posuzovanou věc nelze aplikovat ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona, neboť se nejedná o situaci, kdy by se kolaudační rozhodnutí o užívání předmětných prostor vydané stavebním úřadem nedochovalo do současnosti. Zaujal názor, že předmětné místnosti nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení, nelze je proto považovat za byt a to ani za použití ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona. Vyslovil závěr, že žalované tedy nemohlo platně vzniknout právo osobního užívání bytu podle §154 a násl. o.z. ve znění účinném do 31.12.1991, jež by se k 1.1.1992 transformovalo na nájemní poměr k bytu ve smyslu §871 odst. 1 o.z. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětné místnosti bez právního důvodu. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením soudu prvního stupně, že výkon práv žalobce, vyplývajících z jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti, lze omezit v zájmu ochrany dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z. tak, že povinnost žalované vyklidit předmětné nemovitosti bude vázána na zajištění náhradního bytu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele odvolací soud použil extenzivní výklad pojmu dobrých mravů podle ustanovení §3 odst. 1 o.z. V této souvislosti odkazoval na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II.ÚS 190/94 s tím, že ustanovení §3 o.z. lze aplikovat na výkon existujícího práva či povinnosti a na jeho základě nelze konstituovat dosud neexistující práva či povinnosti. Poukazoval na skutečnost, že soudy obou stupňů nepřihlédly k povinnosti žalované, stanovené ve smlouvě o užívání podnikového bytu ze dne 16.9.1987, vyklidit v případě ukončení jejího členství v družstvu předmětný byt. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na posouzení otázky dobrých mravů podle §3 odst. 1 o.z.
K problematice řešené odvolacím soudem, tedy k výkladu ustanovení §3 odst. 1 o.z. nebyl v soudní praxi zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 o.z. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 o.z.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 o.z.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 a v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 o.z.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 o.z.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Soudní praxe tedy dovodila, že v případě vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu lze ve vztahu k bytové náhradě pro vyklizovaného výjimečně postupovat podle §3 odst. 1 o.z.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně aplikoval na zjištěný skutkový stav správně v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě §126 o.z., §154,155 o.z. ve znění účinném do 31. 2. 1991, §871 o.z., jakož i ustanovení §3 odst. 1 o.z. v nyní platném znění o.z. Učinil tak v souladu se závěry výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Není tak v dané věci dán základní předpoklad, který by činil rozsudek dovolacího soudu rozhodnutím ve věci samé po právní stránce rozhodnutím zásadního významu.
Dovolací soud proto musel podané dovolání odmítnout ve smyslu §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř., aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu