ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.713.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 713/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání G. C., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2004, sp. zn. 49 Co 247/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 39/92 (žalobkyně G. C., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. – v. e. p., akciové společnosti, o uzavření dohody podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2004, sp. zn. 49 Co 247/2002, i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově z 20. 5. 2002, čj. 6 C 39/92-132.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Vyškově.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 20. 3. 1992, se žalobkyně domáhala, aby bylo uloženo žalovanému podniku vydat žalobkyni dům čp. 43 se stavebním pozemkem parc. č. 99 a hospodářskými budovami v P., okres V., s veškerým příslušenstvím a součástmi. V žalobě bylo uvedeno, že rodiče žalobkyně J. M. a J. M. byli podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí. Otec žalobkyně J. M. byl dne 18. 5. 1956 odsouzen rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 1 T 7/56 k trestu odnětí svobody na 8 roků a také k trestu propadnutí majetku; usnesením Krajského soudu v Brně z 10. 4. 1991, sp. zn. 2 Rt 138/91, byl J. M. rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. a trest propadnutí majetku byl zrušen. Otec žalobkyně J. M. zemřel 17. 2. 1967 a žalobkyně se stala jeho jedinou dědičkou. V roce 1958 došlo ke směně podílu na mlýnu (čp. 43 v P. s pozemkem parc. č. 99) za podíl na domu čp. 32 s pozemkem parc. č. 97 v P., a to mezi J. M. a státem – Okresním národním výborem ve V. Podle názoru žalobkyně je po právu její nárok na celý bývalý mlýn čp. 43 v P. se stavební parcelou a hospodářskými budovami, neboť tu jde o vrácení celého nemovitého majetku J. M., který propadl státu v důsledku trestu uloženého tomuto původnímu spoluvlastníku uvedených nemovitostí.
Žalovaný I. – v. e. p. B. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že budovu mlýna čp. 43 s pozemkem parc. č. 99 (o výměře 1122 m2) získal od bývalého Okresního národního výboru ve V. za zůstatkovou cenu 10.000,- Kč. I podle znaleckého posudku z února 1973 byl původní mlýn ve špatném technickém stavu a zejména střecha objektu a strojovna byly v havarijním stavu. Po převzetí objektu byla provedena rozsáhlá rekonstrukce, která si vyžádala více jak 500.000,- Kč. Po této rekonstrukci a po změně vnitřní dispozice ztratil původní mlýn svůj stavebně technický charakter a původnímu účelu již sloužit nemůže.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově z 29. 4. 1999, čj. 6 C 39/92-82, bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobkyně s žalobním návrhem, aby žalovanému podniku I. B., a. s., bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 43 a pozemků parc. č. 99/1 (o výměře 1187 m2) a parc. č. 99/3 (o výměře 290 m2) v P. (obec R.), zapsaných na listu vlastnictví č. 758 pro toto katastrální území. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 18. 9. 2000, sp. zn. 44 Co 724/99, a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo poukázáno na to, že se soud prvního stupně nevypořádal odpovídajícím způsobem s námitkou žalobkyně, že „v důsledku soudní rehabilitace byl zrušen i výrok o propadnutí majetku J. M., takže v rámci směnné smlouvy ze 17. 6. 1958 (uzavřené mezi J. M. a bývalým, Okresním národním výborem ve V.) stát směňoval majetek, který neměl“. Odvolací soud tu vyslovoval názor, že „soud prvního stupně si neuvědomil, že přichází v úvahu posoudit i tu část nemovitostí, která měla být směněna, jako přešlou na stát bez právního důvodu s ohledem na pozdější rehabilitaci“. Protože tato otázka nebyla soudem prvního stupně řešena, nemohl ji řešit ani odvolací soud a proto podle ustanovení §221 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení rozhodl pak Okresní soud ve Vyškově rozsudkem z 20. 5. 2002, č.j. 6 C 39/92-232. Žalovanému I.-v. e. p. B., a.s., byla tímto rozsudkem uložena povinnost uzavřít se žalobkyní G. C. dohodu o vydání domu čp. 43 a pozemků parc. č. 99/1 a parc. č. 99/3 (včetně všech součástí a příslušenství), zapsaných na listu vlastnictví č. 758 pro katastrální území P. (obec R.). Žalovanému podniku bylo uloženo nahradit žalobkyni na nákladech řízení 10.365,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému podniku bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Vyškově na úhradu zálohovaných nákladů řízení 30.755,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyni pokládá tento soud za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení §3 odst. 4 písm. c) téhož zákona. Žalovaný podnik pokládal soud prvního stupně za povinnou osobu podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení §4 odst. 1 téhož zákona. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně učinila v tomto případě zákonu odpovídající výzvu k vydání věcí a také podala žalobu ve lhůtách uvedených v §5 zákona č. 87/1991 Sb.
Pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda stavba domu čp. 43 v P. ztratila svůj původní stavebně technický charakter a zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, zabýval se zejména posouzením zřízení schodů v uváděné stavbě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto případě stavba schodů tu nemá povahu zásadní přestavby, ale „spíše jako nový prvek tu usnadnil užívání nemovitosti ze strany žalovaného“. Porovnají-li se procentuální vyjádření v dalších ostatních prvcích dlouhodobé životnosti stavby, měl soud prvního stupně za to, že tu nedošlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby a nebyla tedy naplněna podmínka pro nevydání stavby podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším se soud prvního stupně zabýval tím, zda vzhledem ke směnné smlouvě ze 17. 6. 1958 a pak ke zrušení trestu propadnutí majetku (uloženého v roce 1956) podle zákona o soudní rehabilitaci usnesením Krajského soudu v Brně z 10. 4. 1991, je možné vydat žalobkyni jí požadované nemovitosti v celém rozsahu a nikoli jen podíl náležející jejímu otci J. M. Soud prvního stupně uváděl, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, vyjádřeném v jeho zrušovacím rozhodnutí z 18. 9. 2000, sp. zn. 44 Co 724P99, že totiž část nemovitosti čp. 43 v P., která byla J. M. směněna, přešla na stát bez právního důvodu, a to s ohledem na pozdější soudní rehabilitaci, takže je na místě uvažovat o vyhovění žalobě žalobkyně v celém rozsahu. Soud prvního stupně se cítil být vázán tímto názorem odvolacího soudu a při svém rozhodnutí z něho vycházel. Soud prvního stupně v této souvislosti poukazoval na ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a byl toho názoru, že „na straně žalobkyně tu došlo k přirůstání podílu žalobkyně za svou již zemřelou matku J. M.“.
Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného podniku (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) a o odvolání žalobkyně (proti výroku téhož rozsudku o nákladech řízení) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2004, sp. zn. 49 Co 247/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (ve výroku označeném I.) změněn tak, že žalovanému podniku bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 43, pozemku parc. č. 99/1 (o výměře 1187 m2) a pozemku parc č. 99/3 (o výměře 290 m2) v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 758 pro toto katastrální území (obec R.) u Katastrálního úřadu ve V. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému podniku uzavřít se žalobkyni dohodu o vydání i další ideální poloviny uvedených nemovitostí. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyni i žalovanému bylo uloženo zaplatit (každému z nich) na účet Okresního soudu ve Vyškově na náhradu státem placených nákladů řízení částku 13.297,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v případě sporných nemovitostí nelze žalobkyni považovat za oprávněnou osobu ohledně vydání celých k vydání požadovaných nemovitostí. Odvolací soud tu dovozoval z ustanovení §3 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., že prvotním oprávněným osobám (podle §3 odst. 1 uvedeného zákona) se nemůže dostat více práv, než měly před odnětím věcí. Proto bylo-li původně více spoluvlastníků věcí, je tu věcí k vydání ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. jen konkrétní spoluvlastnický podíl. Další oprávněné osoby (§3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) mohou vstoupit pouze do práv, která by jinak náležela původním oprávněným osobám, odvozujícím svůj nárok na vydání věci po původním spoluvlastníkovi; nelze přiznat podíl i po jiném ze spoluvlastníků, který zemřel a nezanechal osob uvedených v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. anebo tyto osoby nárok na vydání věci (spoluvlastnického podílu jejich právního předchůdce) neuplatnily. Žalobkyně se nemohla domáhat vydání další ideální poloviny nemovitostí po J. M. (zemřelé 12. 5. 1991) bez dalšího doložení a náležitého uplatnění nároku po této další původní spoluvlastnici. Postavení oprávněné osoby ve vztahu k bývalému spoluvlastnickému podílu J. M. tu nebylo možné dovozovat v důsledku skutečnosti, že J. M. směnila svůj spoluvlastnický podíl (po propadnutí majetku J. M. ve prospěch státu) na vydávaných nemovitostech za poloviční podíl na domě čp. 32 a na pozemku parc. č. 97 v P., dovozoval odvolací soud.
V otázce žalovaným zdůrazňované aplikace ustanovení §89 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ, odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že u stavby domu čp. 43 v P. nedošlo ke ztrátě jejího původního stavebně technického charakteru; nedošlo tu (podle odborných závěrů znaleckého posudku, provedeného v řízení) k obměně těch konstrukcí, které stavbu jako celek charakterizují a od nichž technická životnost stavby přímo odvisí (zejména svisle a vodorovné nosné konstrukce, konstrukce základů, konstrukce střechy, popřípadě schodiště, pokud tvoří součást nosného systému stavby).
Odvolací soud proto přikročil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu ke změně rozsudku soudu prvního stupně (ohledně vydání další ideální poloviny nemovitostí, uváděných žalobkyní). O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 i §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 25. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 4. 3. 2005 na poště k doručení Okresnímu soudu ve Vyškově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části označené I., písm. B, jakož i ve výrocích II. a III. Podle názoru dovolatelky je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci.
Dovolatelka měla za to, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §5 ost. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., které oprávňuje k tomu, aby podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění, byly vydány další spoluvlastnické podíly, pokud oprávněná osoba vyzvala řádně a včas povinnou osobu k vydání celé věci, další spoluvlastnické podíly drží tatáž povinná osoba, další oprávněné osoby svůj nárok neuplatnily a pokud oprávněná osoba uhradí povinné osobě náhradu za zbývající spoluvlastnický podíl podle cenových předpisů, platných ke dni počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka byla toho názoru, že „vydání celé věci ve smyslu ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb. včetně dalších spoluvlastnických podílů za náhradu analogicky podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., nad rámec vlastního restitučního nároku, lze považovat za zvláštní způsob zrušení podílového spoluvlastnictví na základě speciálního zákona, odůvodněného zcela mimořádnou úpravou za účelem budoucího efektivního hospodaření s vydávaným majetkem“. Námitka odvolacího soudu, že se oprávněné osobě nemůže dostat více práv, než která měla původní oprávněná osoba pře odnětím věci a že by vydáním věci nad rámec nároku oprávněné osoby došlo k bezdůvodnému obohacení, je vyvrácena povinností oprávněné osoby zaplatit povinné osobě odpovídající náhradu stanovenou podle cen platných k datu 1. 4. 1991. Je proto žalobkyně přesvědčena, že je její žaloba důvodná i ohledně spoluvlastnického podílu, vůči němuž nemá postavení oprávněné osoby.
Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 přechodných ustanovení podle zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož uvedený zákon platí i při řízení zahájení přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.; výjimky uvedené v bodu 5 a 17 citovaných přechodných ustanovení na daný případ nedopadají.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Šlo tu tedy o dovolání přípustné.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu lze dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže odvolací soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §5 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., která se této právní věci nepochybně týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda věc měla nebo neměla být posouzena ještě podle jiného právního předpisu nebo podle jiného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (když např. žalobkyně v tomto smyslu poukazovala na ustanovení §7 zákona č. 87/1991 Sb.).
Bylo třeba mít na zřeteli i to, že soud prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí z právního názoru, obsaženého ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 18. 9. 2000 (sp. zn. 44 Co 724/99 Krajského soudu v Brně), kterým se cítil být vázán; v tomto zrušovacím usnesení odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nevypořádal odpovídajícím způsobem s námitkou žalobkyně, že „v důsledku soudní rehabilitace byl zrušen výrok o propadnutí majetku J. M., takže v rámci směnné smlouvy ze 17, 6. 1958 (k níž došlo mezi spolumajitelkou J. M. a bývalým Okresním národním výborem ve V.) stát směňoval majetek, který neměl“, a že tu tedy přichází v úvahu posoudit i tu část nemovitostí, která měla být směněna, „jako přešlá na stát bez právního důvodu s ohledem na pozdější soudní rehabilitaci“. V důsledku tohoto právního názoru, odvolacího soudu vycházel soud prvního stupně při posouzení projednávané právní věci „důsledně z ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a konstatoval, že na straně žalobkyně došlo k přirůstání podílu za její matku již zemřelou J. M. a vycházel z toho, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jen některá z nich, vydá se jí věc celá“.
Naproti tomu odvolací soud ve svém rozhodnutí z 25. 10. 2004 (sp. zn. 49 Co 247/2002 Krajského soudu v Brně) se neztotožnil s uvedeným předchozím závěrem senátu téhož odvolacího soudu z usnesení z 18. 9. 2001 (sp. zn. 44 Co 724/99 Krajského soudu v Brně) a byl toho názoru, že tu nejde o „přirůstání podílu“ po jiném spoluvlastníkovi. Žalobkyni považoval odvolací soud za jedinou další oprávněnou osobu po původním spoluvlastníku J. M., otci žalobkyně, který by i „v případě, že by se dožil účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., se mohl domáhat pouze vydání svého spoluvlastnického podílu a nikoli též spoluvlastnického podílu, který dříve náležel J. M.“, tedy jeho bývalé manželce. Odvolací soud tu dále dovozoval, že „J. M. by se tu mohl domáhat také vydání svého spoluvlastnického podílu na domě čp. 32 v P., který dříve náležel J. M.“. Vycházel tedy odvolací soud z ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. podle něhož jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. a v případě jejich úmrtí osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.).
Za těchto uvedených okolností rozdílného posouzení věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem (který věc posuzoval bez dalšího dokazování nebo opakování již provedeného dokazování) nebylo však ani v řízení odvolacím přesvědčivě objasněno, doloženo a posouzeno to, zda tu jsou skutkové a právní předpoklady pro posouzení toho, zda tu část nemovitostí, která měla být směněna (v roce 1958), lze považovat „jak přešlou na stát bez právního důvodu s ohledem na pozdější rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.“ ohledně J. M., jak se touto otázkou zabýval odvolací soud ve svém předchozím usnesení z 18. 9. 2001 (sp. zn. 44 Co 724/99 Krajského soudu v Brně). Na to, že tato otázka nebyla v této právní věci soudy obou stupňů dořešena, důvodně poukazuje dovolatelka nyní ve svém dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu z 25. 10.2004 (sp. zn. 49 Co 247/2002 Krajského soudu v Brně). Tento nedostatek v řízení a rozhodování soudů obou stupňů nemohl být odstraněn v řízení před dovolacím soudem, o němž občanský soudní řád v §243a odst. 2 stanoví, že dovolací soud provádí dokazování jen k prokázání důvodů dovolání, tedy dokazování jen v omezeném rozsahu, jenž by nemohl vést k úplnému odstranění uvedeného nedostatku, k němuž došlo v řízení před soudy obou stupňů a které činí jejich rozhodnutí zčásti nepřezkoumatelná.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je správné rozhodnutí odvolacího soudu, měnící rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle již uvedeného ustanovení §243b dost. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu. V dalším řízení se soud prvního stupně (v součinnosti se všemi účastníky řízení ve smyslu ustanovení §6 občanského soudního řádu) zaměří v zájmu spolehlivého zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné (viz rovněž §6 občanského soudního řádu), na úplné objasnění toho, na které nemovitosti a v jakém rozsahu uplatňuje žalobkyně své nároky u soudu (§5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) po nevyhovění její písemné výzvě podle §56 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se těchto nemovitostí, jaký způsob převzetí věcí státem žalobkyně uvádí (viz §5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991 Sb.), zda ohledně těchto uváděných nemovitostí v žalobě žalobkyně (nebo ohledně jejich ideálních částí) je nebo bylo více oprávněných osob, které by vedle žalobkyně uplatnily nárok na vydání týchž nemovitostí (nebo jejich ideálních části), jak to má na zřeteli ustanovení §5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., jaký byl právní vztah mezi původními spoluvlastníky domů čp. 43 a čp. 32 i pozemků parc. č. 99 a parc č. 97 v P. J. M. a J. M. v době propadnutí majetku J. M. ve prospěch státu v roce 1956, v době směny podílu na uvedených nemovitostech v roce 1958 a v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991), tedy např. ohledně trvání manželství nebo ohledně práv dědických, zda a jak tyto nemovitosti, na něž uplatňuje nárok žalobkyně, přešly na stát ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě podle ustanovení §6 odst. 1 i 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zda tedy je nárok žalobkyně na vydání věcí (zcela nebo zčásti) prokázán (viz §5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991 Sb.).
V dalším řízení soud prvního stupně rozhodne i o dosavadních nákladech řízení (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu