ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.725.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 725/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 436.266,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 288/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.12.2003, č.j. 28 Co 452/2003-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 7.10.2002, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované zaplatit částku ve výši 436.266,20 Kč s úroky z prodlení, blíže popsanými v petitu žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.7.2003, č.j. 8 C 288/2002-106, uložil v odstavci I. žalované povinnost zaplatit žalobci částku 382.358,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 140.000,- Kč od 1.1.1999 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 140.000,- Kč od 1.1.2000 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 75.178,80 Kč od 16.7.2000 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 12.694,- Kč od 1.1.2000 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 6.876,- Kč od 16.7.2000 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 7.610,80 Kč od 1.1.2001 do zaplacení. Současně v odstavci II. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 53.907,60 Kč s úrokem ve výši 10 % z částky 17.960,- Kč od 1.1.2000 do zaplacení, úrokem ve výši 10 % z částky 9.728,- Kč od 16.7.2000 do zaplacení, úrokem ve výši 10 % z částky 11.276,80 Kč od 1.1.2000 do zaplacení, úrokem ve výši 10 % z částky 3.666,- Kč od 1.1.2001 do zaplacení a úrokem ve výši 7,5 % z částky 11.276,80 Kč od 1.1.2002 do zaplacení.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 28.2.1994 žalobce pronajal žalované předmětné pozemky o celkové výměře 88193/3181 m2 v k.ú. J. V. za účelem provozování zemědělské výroby, přičemž nájemné bylo sjednáno ve výši 10.092,- Kč ročně, smlouva byla uzavřena na dobu 20 let s účinností od 1.10.1993 a nájemní vztah bylo možné ukončit buď písemnou dohodou nebo písemnou výpovědí ke dni 1.10. běžného roku s 5-ti roční výpovědní lhůtou. Z dodatku k nájemní smlouvě ze dne 15.9.1997 vzal za prokázáno, že nájemné za pronajaté pozemky bylo zvýšeno od 1.10.1996 na částku 11.276,80 Kč.
Dále ze smlouvy o pronájmu základního prostředku – ocelokolny – uzavřené dne 6.1.1998 zjistil, že účastníci tuto smlouvu uzavřeli na období od 1.1.1998 do 31.12.1998 a nájemné bylo dohodnuto ve výši 140.000,- Kč splatné podle dohody stran. V tomto směru vzal rovněž za prokázáno, že v dopise ze dne 27.6.2000, jímž reagovala na výzvu žalobce ze dne 2.6.2000, uznala nárok žalobce za nájem ocelovny za rok 1998 ve výši 140.000,- Kč.
Ze smlouvy o pronájmu základního prostředku – traktoru zn. Zetor 12111, SPZ … uzavřené dne 6.1.1998 vzal za prokázáno, že se strany dohodly na jeho užívání v období od 1.1.1998 do 31.12.1998 za úplatu ve výši 12.694,- Kč. Též zjistil, že předmětem třetí smlouvy o pronájmu byl traktor zn. Zetor 7045, SPZ …, podle které bylo sjednáno nájemné ve výši 17.960,- Kč za období od 1.1.1998 do 31.12.1998.
Věc posoudil ve smyslu ustanovení §676 odst. 1,2 o.z. Dovodil, že po skončení nájmu u ocelovny i u traktoru zn. ZETOR 12111, SPZ … byly tyto věci užívány nájemcem i po době skončení platnosti nájemní smlouvy. Vyslovil, že původní nájemní smlouvy byly sjednány na jeden rok, takže by se nájem měl obnovovat opět na dobu jednoho roku. Dále zaujal názor, že ohledně traktoru zn. Zetor 7045, SPZ … nebylo prokázáno, že by v období roku 1999 a části roku 2000 byl tento traktor užíván.
Proto žalobci přiznal částku 140.000,- Kč za rok 1998 s 15 % úrokem od 1.1.1999 do zaplacení, neboť výše uvedená nájemní smlouva je platná a žalovaná navíc svůj dluh uznala dopisem ze dne 27.6.2000, přičemž se jedná o uznání dluhu co do důvodu i výše ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 o.z.
Uzavřel, že vzhledem k obnově nájemního vztahu ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 o.z. bylo přiznáno i nájemné ve výši 140.000,- Kč za rok 1999 s úrokem 10 % od 1.1.2000 do zaplacení a ze stejných důvodů nájem ve výši 75.177,80 Kč, což je nájemné za dobu do 15.7.2000 a zároveň byl přiznán úrok 10 % z této částky od 16.7.2000.
Ze stejných důvodů žalobci přiznal nárok za nájem za rok 1999 za užívání traktoru zn. Zetor 12111, SPZ … ve výši 12.694,- Kč s úrokem 10 % od 1.1.2000 do zaplacení a nájem do 15.7.2000 ve výši 6.876,- Kč s úrokem od 16.7.2000 do zaplacení. Dále konstatoval, že není možné jednostranné započtení na pohledávku z roku 1997, neboť tato je již promlčena a odporuje ustanovení §581 odst. 2 o.z.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 2.12.2003, č.j. 28 Co 452/2003-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku v části, pokud bylo uloženo žalované, aby žalobci zaplatila 75.178,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % jdoucím od 16.7.2000 do zaplacení a pokud byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 6.876,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % jdoucím od 16.7.2000 do zaplacení a dále pokud byla uznána povinnou uhradit úroky z prodlení z částky 140.000,- Kč ve výši 10 % za dobu jdoucí od 1.1.2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 12.694,- Kč jdoucí za dobu od 1.1.2000 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Vyslovil, že výkon práva žalobce nelze posuzovat jako rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 o.z. Podle odvolacího soudu bylo-li snahou žalované dosáhnout ukončení nájmu podle smluv uzavřených na dobu určitou, které již byly prodlouženy za splnění podmínek podle ustanovení §676 odst. 2 o.z., musela sama učinit jednoznačné kroky, z nichž by žalobce dovodil, že předmět nájmu již žalovaná neužívá, k čemuž však v dané věci nedošlo.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §676 odst. 2 o.z. Tvrdila, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle dovolatelky u nájmu ocelokolny jde o nájem nebytového prostoru, na který se vztahuje zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v platném znění, který je s ohledem na §720 o.z. lex specialis k právní úpravě obsažené v občanském zákoníku. V této souvislosti odkazovala na ustanovení §9 odst. 1 výše uvedeného zákona s tím, že nájem sjednaný na dobu určitou skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán.
Další důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spatřovala dovolatelka v tom, zda jednání žalobce, který svůj nárok opírá o obnovu nájmu, je v souladu s dobrými mravy. Vytýkala soudům obou stupňů, že v dané věci nesprávně aplikovaly ustanovení §676 odst. 2 druhá věta o.z., přičemž konstatovala, že na základě tohoto ustanovení se nájem sjednaný na kratší dobu než jeden rok obnovuje na tuto dobu, nikoliv na dobu delší. Tvrdila, že občanský zákoník nepřipouští neustálé obnovování nájemného vztahu a v tomto směru poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1427/99. Namítala, že nájemní vztah jak u ocelovny, tak u traktoru zn. Zetor tedy skončil ke dni 6.1.2000 a žalobci proto nemohl vzniknout nárok na nájemné za rok 2000. Podle dovolatelky pokud by užívala předmět nájmu i v roce 2000, žalobce by se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení, který však uplatněn nebyl a tento nárok byl v době podání žaloby (t.j. dne 7.10.2002) promlčen.
Poukazovala na skutečnost, že v případě ocelokolny tedy nemohlo dojít po skončení nájmu k jeho obnovení ve smyslu §676 odst. 2 o.z. Konstatovala, že aplikace obecného ustanovení občanského zákoníku je možná pouze v případě absence ustanovení ve zvláštním předpise, avšak ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. výslovně upravuje skončení nájmu sjednaného na dobu určitou. Dále namítala, že konkludentně nájem za rok 1999 neskončil, proto lze daný nárok posuzovat jen jako nárok z bezdůvodného obohacení, jenž je v daném případě podle ustanovení §107 odst. 1 o.z. promlčen.
Tvrdila konečně, že jednání žalobce lze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 o.z., který spatřovala v tom, že žalobce zůstal nečinný jako pronajímatel a dovolával se obnovení nájemního vztahu, přičemž sám byl až do 19.5.1999 předsedou představenstva a měl jako statutární orgán žalované dát pokyny podřízeným zaměstnancům k vydání věcí a vyklizení ocelovny. Soudy obou stupňů se nevypořádaly ani se skutečností, že traktor zn. Zetor 12111, SPZ … byl v roce 1994 přepsán na žalovanou, což mělo sloužit k navýšení jmění společnosti žalované a zpět do vlastnictví žalobce byl převeden až v dubnu 1999. Pokud tedy žalovaná užívala traktor, užívala jej jako vlastník a nebyla povinna platit nájemné. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolatelka domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalované, pokud se nesla k jejich nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.
K námitce dovolatelky, podle níž z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v platném znění, vylučuje použití obecného ustanovení §676 odst. 2 o.z. uvádí dovolací soud:
Podle ustanovení §720 o.z. nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem. Jde o odkazovací ustanovení občanského zákoníku, které výslovně svěřuje úpravu poměrů účastníků v případě smluv o nájmu a podnájmu nebytových prostor zvláštnímu zákonu. Podle ustanovení §9 odst. 1 citovaného zákona skutečně nájem sjednaný na dobu určitou skončí uplynutím doby, na kterou yl sjednán. V odstavci 2) a 3) jsou pak uvedeny taxativně případy, v nichž může dojít ke skončení takové nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou, i před uplynutím sjednané doby.
S ohledem na komplexnost úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor v citovaném zvláštním předpise se tak nabízí dílčí závěr, podle něhož aplikace ustanovení obecné povahy (§676 odst. 2 o.z.) nemá v takovém případě místa.
Přehlédnout však nelze definiční obor nepřímého předmětu úpravy podle tohoto zvláštního zákona, jak plyne z ustanovení §1 odst. 1,2 citovaného zákona. Podle něj se tento zákon vztahuje na nebytové prostory, jimiž jsou místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu, jsou určeny k jinému účelu než k bydlení, stejně jako byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. Nebytovými prostorami přitom nejsou příslušenství bytu, ani společné prostory domu.
Z gramatického výkladu citovaného ustanovení a systematického porovnání obsahu pojmu „byt“ tak lze dovodit, že pojem „nebytových prostor“ je pojmem protikladným pojmu „byt“, v obou případech jde o stav založený rozhodnutím stavebního úřadu (ať už formou rozhodnutí o povolení užívání stavby – kolaudačního rozhodnutí nebo rozhodnutí o povolení užívání změny stavby po případné změně povahy stavby). Smyslem úpravy obou těchto institutů je určení povahy prostor, zpravidla v jedné stavbě, z nichž některé jsou určeny k jinému účelu než k bydlení, jiné pak k trvalému bydlení. Toto lišící kritérium ztrácí své opodstatnění v případech, kdy prostory, jinak podřaditelné pod pojem „nebytových prostor“, představují samostatnou věc netvořící (stavebně-technicky) součást domu, v němž se nachází jak byty, tak nebytové prostory. Takový nepřímý hmotný předmět právního vztahu je pak způsobilým předmětem smlouvy o nájmu podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§663 – 684 o.z.). Jde v takových případech totiž o věc ve smyslu práva, bez dalšího lišícího kritéria, které z legální definice §663 o.z. nelze dovodit. K tomuto závěru dospěla ostatně i soudní praxe v jiných souvislostech, totiž při zvažování nutnosti udělování předběžného souhlasu místního národního výboru (dnes obecního úřadu) podle dřívější (dnes již překonané) právní úpravy. V tomto směru se odkazuje na výslovné závěry řady rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (příkladmo 20 Cdo 1145/99), podle nichž je-li předmětem nájmu budova jako celek, spravuje se právní režim nájemního vztahu ustanoveními §663 o.z. (a nikoliv zákonem č. 116/1990 Sb.).
Vzhledem k tomu uplatní se v posuzované věci důsledek plynoucí z ustanovení §676 odst. 1, odst. 2 o.z. podle těchto ustanovení nájem skončí uplynutím doby, na kterou yl sjednán, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak. Užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Přitom platí, že nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.
K povaze nájemní smlouvy je třeba zdůraznit, že jde o smlouvu konsensuální, nikoliv reálnou. To má svůj důsledek jak pro posuzování otázek jejího vzniku, s tím spojené vázanosti účastníků v ní zachycenými smluvními projevy, jakož i pro posuzování otázek účinnosti a následné realizace práv a povinností účastníků ze smlouvy plynoucích.
Nájemní smlouva v zásadě nemusí být uzavřena písemně, ledaže to plyne ze zákona nebo si to účastníci dohodli. Dojde-li k jejímu uzavření v písemné formě, splývá okamžik vzniku a vázanosti smluvními projevy účastníků vjedno s dnem podpisu takové smlouvy oběma stranami. Důsledky vázanosti smluvními projevy se však odvíjejí od písemně sjednaného obsahu nájemní smlouvy, prvořadě od jejich esenciálních náležitostí, počítaje v to počátek účinnosti smlouvy a dohodnutou dobu trvání nájemního vztahu. Proto pro posouzení trvání nájemního vztahu je rozhodující konsens stran vyjádřený ve smlouvě, zahrnující případně i počátek nájmu před podpisem písemného vyhotovení smlouvy, nikoliv samotné datum, kdy byla smlouva podepsána.
Aplikováno na posuzovaný případ nutno dovodit z dosud nezpochybněných skutkových zjištění (jejichž správnost a úplnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat), že smlouva o nájmu ocelokolny uzavřená dne 6.1.1998, založila mezi účastníky právní vztah z nájmu pro období od 1.1.1998 do 31.12.1998. Šlo tak o smlouvu uzavřenou na dobu určitou, v rozsahu jednoho roku.
Vzhledem k dikci §676 odst. 2 věty první tak nastoupily účinky tohoto ustanovení po datu 1.1.1999 tak, že se nájemní poměr opět obnovil na dobu dalšího jednoho roku. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávnost jeho právního posouzení. Dovolateli nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že důsledná aplikace citovaného ustanovení by vedla k obnovování nájemního vztahu opakovaně do budoucna. Jde o důsledek plynoucí ze zákonné úpravy, k níž se účastníci zavázali podpisem takto formulované smlouvy u vědomí důsledků, které takovéto smluvní ujednání sebou vzápětí nese. Při zásadě rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích a při respektování důsledků smluvní autonomie nemůže tak označovat nájemce chování pronajímatele za jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z. Bylo věcí prozíravosti účastníků smlouvy, zda vůbec a za jakých podmínek nájemní smlouvy uzavřeli. Ve fázi plnění smluvních závazků pouhá nespokojenost jednoho z účastníků s důsledky ze smlouvy plynoucími nemůže být již právně relevantní.
Uzavírá proto dovolací soud, že ve shora uvedeném rozsahu dovolací námitky žalované důvodné nejsou, smlouva nájemní ze dne 6.1.1998 je platná, jak to dovodil i odvolací soud, k jejímu prodloužení po datu 31.12.1998 došlo v důsledku zákona, takže i tomu odpovídající závazek k placení nájmu (ostatně uznaný do částky 140.000 Kč co do důvodu i výše) byl přiznán po právu.
Pro úplnost se připomíná, že za právně relevantní je třeba považovat tu část dovolacích námitek žalované, která upozorňuje na okolnost, že žalobce byl současně i předsedou představenstva žalované a jako statutární orgán žalované měl dát pokyny podřízeným zaměstnancům k vydání věci a vyklizení ocelokolny. V tomto směru dovolatel nepřípustným způsobem směšuje postavení žalobce, jako osoby fyzické, která uzavřela nájemní smlouvy a jeho postavení jako člena kolektivního orgánu právnické osoby (žalované). Tato odlišnost tohoto postavení umožňovala uzavření smluv, z nichž plnění je předmětem sporu. Bylo věcí běžného řízení právnické osoby (žalované), zda a který z orgánů bude dbát nad realizací závazků, které tato právnická osoba sjednala s jinou fyzickou osobou, byť tato byla členem jejího orgánu. Zdůraznit je třeba, že řízení právnické osoby (včetně jednání za ni) bylo věcí kolektivního orgánu, výkonu jeho náležité kontroly v rámci vnitřních předpisů upravujících jednání právnické osoby a případné kontroly nad korektností takového výkonu smluvních závazků. Absence náležitého mechanismu kontroly uvnitř právnické osoby se nemůže projevovat navenek přenášením nepříznivých důsledků z takového stavu plynoucího do poměru vůči třetím osobám (byť i, jako je tomu v dané věci, šlo o vztah vůči jednomu z členů kolektivního orgánu vedení právnické osoby). Dovolatelem akcentované okolnosti k závěru o rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z. nepostačují.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovaným, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu