ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.732.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 732/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované A., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 10/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.9.2004, č.j. 19 Co 247/2004-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 6.1.2003 domáhal se žalobce uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené odevzdat nemovitosti blíže popsané v petitu, a to do 3 od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 31.3.2003, č.j. 10 C 10/2003-24, v odstavci I. žalobě vyhověl. Současně v odstavci II. zastavil řízení, kterým se žalobce domáhal vyklizení a odevzdání pozemků parcely č. 1116/1,2,3 zapsaných na LV č. 1459, vedených Katastrálním úřadem P. pro katastrální území H. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10.12.2003, č.j. 19 Co 465/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nedostatečná skutková zjištění soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem ze dne 16.2.2004, č.j. 10 C 10/2003-69, žalobě opět vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že pozemek parcela č. 1217/2 byl geometrickým zaměřením rozdělen na pozemky č. 1217/2, 1217/10 a 2969/4, vše v katastrálním území R. Vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, které mu byly v rozsahu jedné poloviny vydány státním podnikem S., l. a z. P. na základě dohody o vydání věci ze dne 17.3.1992, a to podle zákona č. 87/1991 Sb. Též zjistil, že dne 1.1.1997 byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou nájemní smlouva na dobu určitou do 31.12.1997, na základě které se nájemce zavázal užívat pronajatou nemovitost jako kompostiště. Dále vzal za prokázané, že předmětná nemovitost byla původně zapsána v katastru nemovitostí a jako její vlastnice uvedena žalovaná, avšak rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v P. ze dne 12.8.2003, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v P. ze dne 23.11.2001, bylo rozhodnuto, že objekty stavby nejsou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. a/ až f/ zákona č. 344/1992 Sb. předmětem zápisu do katastru nemovitostí. Dovodil, že stavba kompostiště není stavbou bránící vydání pozemku pro svoji dočasnost a lehkou odstranitelnost. Věc posoudil ve smyslu §126 o.z. s tím, že žalovaná užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobce. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96. Dospěl k závěru, že dohoda o vydání věci ze dne 17.3.1992 je platná, neboť vydání pozemku nebránila stavba na něm umístěná. Uzavřel, že žalovaná tedy neprokázala, že jí svědčí právo na užívání pozemku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.9.2004, č.j. 19 Co 247/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že náklady činí 12.850,- Kč, jinak jej rovněž potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, na nichž má žalovaná umístěnou stavbu, kterou zřídil jeho právní předchůdce v době, kdy pozemky užíval na základě smlouvy o dočasném užívání pozemků na dobu 10 let. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že stavba byla zřízena v souladu s právními předpisy, na základě stavebního povolení a následně byla kolaudována, přičemž nájemní vztah mezi účastníky byl sjednán pouze na dobu určitou do 31.12.1997. Ztotožnil se též s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že žalobce jako vlastník má právo na ochranu svého vlastnického práva ve smyslu §126 o.z Podle dovolacího soudu adekvátním prostředkem této ochrany je žaloba na vyklizení, neboť se jedná o pozemky - nemovitosti. Zaujal názor, že povinností žalobce není domáhat se zároveň i odstranění stavby žalované, jelikož žalovaná na pozemcích podniká a má zde i své movité věci a spolupracovníky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, nesprávné právní posouzení věci a nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Namítala nedostatek aktivní legitimace žalobce, pokud se týká jedné ideální poloviny pozemků, které by měly být vyklizeny. Poukazovala na zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Tvrdila, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2000 s odůvodněním, že ve výše uvedeném rozhodnutí se nejedná o nemovitost, nýbrž o stavbu provizorní a dočasnou. Poukazovala na skutečnost, že v daném případě se na pozemku, který je předmětem vyklizení, nachází nemovitost. Podle dovolatelky v projednávané věci jednalo o zřízení stavby trvalého charakteru a o převod stavebních pozemků vlastníku stavby, tedy o právo hospodaření s národním majetkem či o právo trvalého užívání, přičemž zastavěné pozemky byly z části vydány v rozporu s §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Dále konstatovala, že v době probíhajícího stavebního řízení byly předmětné pozemky majetkem státu a podle §348 hospodářského zákoníku uzavřel právní předchůdce žalované ACHP J. s tehdejším správcem národního majetku SLZ P. řádnou platnou smlouvu o dočasném užívání předmětných pozemků a otázka vlastnického práva neměla na oprávnění zřídit na pozemku stavbu vliv. Kromě výše uvedeného dále zaujala názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je nevykonatelné. Podle dovolatelky v prováděcím předpise ke stavebnímu zákonu č. 50/1976 Sb. ani ve vyhlášce č. 85/1976 Sb. není zmínka o dočasnosti stavby kompostiště. Dále namítala, že výkon práv žalobce by v konečném dopadu vedl k faktické likvidaci její podnikatelské činnosti a byl by v rozporu s dobrými mravy podle §3 o.z. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu..
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §126 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení předmětného pozemku bylo závislé na zjištění, zda žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od závěru odvolacího soudu, že nájemní vztah mezi účastníky skončil ke dni 31.12.1997, žalovaná tedy není po tomto dni již oprávněna předmětné pozemky užívat. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dospěl k závěru, že chce-li se vlastník pozemku domoci vyklizení pozemku, na kterém je umístěna cizí stavba, nemusí žalovat na odstranění stavby. Odvolací soud tak správně aplikovat na zjištěný skutkový stav ustanovení §126 odst. 1 o.z.
Dále je nutné uvést, že námitku dovolatelky týkající nevykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu je nutno považovat za nepřípadnou a dovolací soud ani neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly spatřovat v dovolání uplatněné námitce rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 o.z.
Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5. ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2005
JUDR. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu