ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.823.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 823/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání: 1. Ing. M. K., 2. A. K., 3. A. S., 4. M. Č., 5. L. K. a 6. J. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Co 412/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 47/92 (žalobců Ing. M. K., A. K., A. S., M. Č., L. K. a J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. V. Ch., B. Ing. M. Ch., a C. D. J., o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Co 412/2003, i rozsudek Okresního soudu v Náchodě z 3. 3. 2003, č.j. 7 C 47/92 –l038 (ve znění opravného usnesení z 31. 7. 2003, č.j. 7 C 47/92 – 1056, i doplňujícího rozsudku z 19. 11. 2003, č.j. 7 C 47/92 – 1107).
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Náchodě.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 18. 3. 1992, se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání rodinného domku čp. 242b s pozemkem parc. č. 550 (o výměře 244 m2) a pozemkem parc. č. 435/40 (o výměře 340 m2) v N., a to každému ze žalobců v ideálních dílech, jež byly v žalobě žalobců uvedeny. Žalobci v žalobě uváděli, že tyto nemovitosti přešly na stát jednak znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.) a jednak jako důsledek politické perzekuce (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Dům čp. 242/b v N. byl vždy rodinným domkem, užívaným k bydlení, a jen v nepatrné míře byl jako tzv. výprosa užíván firmou K. K. a synové, která byla znárodněna vyhláškou ministra průmyslu ze 4. 12. 1948 č. 204/1949 Úředního listu podle zákona č. 114/1948 Sb. (třebaže tato firma měla méně než 50 zaměstnanců). Uvedený domek čp. 242/b v N. byl za krátkou dobu po znárodnění převeden do správy Městského národního výboru v N. Žalovaní se stali vlastníky rodinného domku čp. 242/b v N. podle kupní smlouvy z 13. 12. 1966 (registrované bývalým Státním notářstvím v Náchodě pod sp. zn. R I 811/66) a k pozemkům parc. č. 550 a parc. 4. 435/40 v N. bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Podle názoru žalobců byli žalovaní při nabytí uvedených nemovitostí protiprávně zvýhodněni. Žalobci vyzvali žalované k vydání těchto nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 242/b byl koupen v roce 1966 na základě nabídky Městského národního výboru v N. a Domovní správy v N., když už před tím Ch. bydleli v tomto domku 17 roků (z toho 15 roků v přízemí ve 3 bývalých provozních místnostech a poté v roce 1964 se přestěhovali do bytu v 1. poschodí na základě výměny bytů). Při prodeji domku v roce 1966 byly dodrženy všechny tehdy platné předpisy a nedošlo tu k žádnému protiprávnímu zvýhodnění.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 3. 3. 2003, č.j. 7 C 47/92-1038, byla zamítnuta žaloba žalobců Ing. M. K., J. K., A. K., A. S., M. Č., L. K., P. B., Z. P. a J. M., jíž se domáhali, aby žalovaným V. Ch., Ing. M. Ch. a D. J. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání rodinného domku čp. 242/b s pozemky parc. č. 550 (o výměře 244 m 2) a parc. č. 435/40 (o výměře 340 m2), s veškerým příslušenstvím, zapsaných na listu vlastnictví č. 169 pro katastrální území N. u Katastrálního úřadu v N., a to Ing. M. K. z ¼, J. K. z 1/12, A. K. z 1/16, A. S. z 1/16, M. Č. z 1/16, L. K. z 1/16, P. B. z 1/12, Z. P. z 1/12 a J. M. z 1/12. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému V. Ch. každý ze žalobců 62 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že žalobce považuje soud prvního stupně za oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.., a to žalobce Ing. M. K. po původním spoluvlastníku J. K., žalobkyně A. S., M. Č. a L. K., jako vnučky původní spolumajitelky V. K., a po předemřelém K. K. považoval soud prvního stupně za oprávněné osoby žalobkyni A. K. a také žalobkyně A. S., M. Č. a L. K. Ohledně žalobců měl soud prvního stupně také za doloženo, že podali řádně a včas výzvu k vydání nemovitostí.
Podle názoru soudu prvního stupně přešly nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, když firma K. K. a synové byla znárodněna (vyhláškou ze 4. 12. 1948 č. 204/1949 Úředního listu), třebaže uvedená firma neměla nikdy více než 45 zaměstnanců; dům čp. 242/b v N. byl vždy rodinným a byl užíván původními vlastníky k bydlení a jen v nepatrné míře tam byl prostor pro administrativu firmy. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že v daném případě byly splněny také podmínky uvedené v ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., když původní vlastníci a jejich potomci byli vystaveni různým pronásledováním v období 1948-1950 (např. vyloučením ze studia, zařazením do útvaru PTP apod.).
Soud prvního stupně měl i za to, že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když žalovaný V. Ch. spolu s manželkou L. Ch. nabyl nemovitosti kupní smlouvou z 13. 12. 1966 a po L. Ch. nabyli spoluvlastnictví k nemovitostem její děti Ing. M. Ch. a D. J., každý z nich jednou čtvrtinou. Na základě v řízení provedených znaleckých posudků dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní ceny sjednaná v kupní smlouvě z 13. 12. 1966 částkou 52. 261 Kč byla přiměřená a odpovídala cenovým předpisům, platným k prosinci 1966, jen s nepatrnou přípustnou odchylkou, odpovídající volné úvaze při ocenění nemovitosti. Podle výsledku v řízení provedeného dokazování nedospěl soud prvního stupně k závěru, že by ze strany nabyvatelů uvedených nemovitostí došlo v roce 1966 k protiprávnímu zvýhodnění těchto nabyvatelů.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dne 19. 11. 2003 vydal Okresní soud v Náchodě ještě doplňující rozsudek č.j. 7 C 47/92-1107, jímž byl rozsudek z 3. 3. 2003, č.j. 7 C 47/92-1038, doplněn tak, že zamítnutí žalobního návrhu žalobkyně P. B. se týká ještě i dalších 2/12 ve výroku rozsudku uvedených nemovitostí.
V průběhu řízení o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě z 3. 3. 2003, č.j. 7 C 47/92-1038 (ve znění doplňujícího rozsudku z 19. 11. 2003, č.j. 7 C 47/92-1107) vydal Krajský soud v Hradci Králové usnesení z 5. 11. 2004, sp. zn. 20 Co 412/2003, jímž rozhodl (s přihlédnutím k tomu, že mezi čtyřmi ze žalobců došlo k dohodě o postoupení pohledávek v této právní věci), že místo dosavadních žalobkyň P. B., J. K., Z. P. bude nadále jednáno v tomto řízení se žalobcem Ing. M. K.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě z 3. 3. 2003, č.j. 7 C 47/92-1038 (ve znění opravného usnesení z 31. 7. 2003, č.j. 7 C 47/92-1056, a ve znění doplňujícího rozsudku z 19. 11. 2003, č.j. 7 C 47/92-1107) bylo pak rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 11. 2004, apod. zn. 20 Co 412/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců v upřesněném znění, a to o zamítnutí žaloby „aby žalovaní byli uznání povinnými uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 242/b, pozemku parc. č. 550 a pozemku parc. č. 435/40, zapsaných na listu vlastnictví č. 169 pro katastrální území N. v katastru nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem v N., a to žalobci Ing. M. K. ideálních 8/12 nemovitostí, žalobkyním A. K., A. S., M. Č. a L. K. po ideální 1/16 nemovitostí a žalobkyni J. M. ideální 1/12 nemovitostí. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému V. Ch. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně do tří dnů od právní moci rozsudku tyto částky: žalobce Ing. M. K. 346 Kč a žalobkyně A. K., M. Č., A. S., L. K. a J. M. po 62 Kč.Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými Ing. M. Ch. a D. J. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Náchodě na náhradu státem placených nákladů řízení, a to žalobci Ing. M. K. 20.955 Kč a ostatním žalobcům po 5.239 Kč. Rozhodnuto bylo také o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno především, že žalobce pokládá i odvolací soud za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Shodně se soudem prvního stupně byl i odvolací soud toho názoru, že znárodnění nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, proběhlo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy (§6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.). Odvolací soud poukazoval v této souvislosti zejména na to, že výměr Ministerstva průmyslu z 23. 6. 1950, jímž byly do znárodnění zahrnuty kromě jiného i nemovitosti uváděné v žalobě žalobců, nebyl podepsán ministrem průmyslu, ale jinou osobou, takže tento postup neodpovídal zákonnému předpokladu (srov. §1 odst. 4 zákona č. 114/1948 Sb.) o ústavní a politické odpovědnosti ministra za průběh procesu znárodnění (jak na to poukázal Ústavní soud ČR např. ve svém nálezu III. ÚS 114/93).
Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze žalované pokládat za povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Vzal přitom v úvahu výsledky celé řady znaleckých posudků, které měly soudy obou stupňů k dispozici v tomto řízení (tj. posudků od jednotlivých znalců až po posudek Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně). V kupní smlouvě z 13. 12. 1966 byla podle znaleckého ocenění sjednána kupní cena 52. 962 Kč; přitom v řízení nebyl podán žádný jednoznačný důkaz např. o tom, jak byl v roce 1966 domek čp. 242/b v N. vybaven, zejména zda v něm byla kvalitní koupelna či nikoli. Odvolací soud tedy v podstatě vycházel z uvedených znaleckých posudků a dospěl k výslednému závěru, že tu nelze učinit jednoznačný závěr nesprávnosti v uvedené smlouvě stanovené kupní ceně z roku 1966 (podle odhadu provedeného tehdy stavitelem K.).
Také se odvolací soud zabýval otázkou, zda ke smlouvě z 13. 12. 1966, uzavřené mezi manžely Ch. a Domovní správou v N., bylo zapotřebí souhlasu krajského národního výboru ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky č. 94/1965 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud tu však vycházel ze zjištění, že bývalý Východočeský krajský národní výběr v H. učinil ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky č. 94/1965 Sb. rozhodnutí z 22. 2. 1966, že totiž pro úsek řízený národními výbory (jak tomu bylo právě v případě Domovní správy v N.), pokud šlo o prodej věci za běžnou cenu do hodnoty 100. 000 Kč, jak tomu bylo i v případě již zmíněné smlouvy z 13. 12. 1966, vystačil souhlas Okresního národního výboru v N.
Posléze se odvolací soud zabýval otázkou, zda při nabytí nemovitostí na základě kupní smlouvy z 13. 12. 1966 došlo u nabyvatelů (manželů Ch.) k protiprávnímu zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval zejména na to, že žalovaný V. Ch. bydlel v domě čp. 242/b v N. v době koupě tohoto domu již 15 roků jako nájemce v jednom z bytů v tomto domě, takže mu dům byl nabídnut ke koupi, když nebylo tvrzeno a prokázáno, že by druhý nájemník dalšího bytu měl o koupi domku zájem; tento postup plně odpovídal směrnicím č. 10/1964 Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Při získávání bydlení v domě čp. 242/b v N. v roce 1949 pak byla na straně manželů Ch. situace taková, že neměli společné bydlení a pečovali o tehdy novorozené dítě. Odvolací soud měl tedy za to, že při tomto získání bytu i při získání domku ke koupi v roce 1966 nebylo podstatné to, že V. Ch. byl organizován v Komunistické straně Československa, že byl členem akčního výboru Národní fronty v podniku V. v N. a později byl poslancem Městského národního výboru v N. i kontrolorem Krajské komise lidové kontroly a statistiky pro oblast zdravotnictví, školství a místní hospodářství. Protiprávní zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí nespatřoval odvolalcí soud rovněž ve spěšném vyhovění přijetí nabídky prodeje domu čp. 242/b v N. a spěšném přikročení k uzavření smlouvy o tomto prodeji v prosinci 1966, neboť na základě zápisu z jednání rady bývalého Městského národního výboru v N. z 1. 11. 1966 pokládal za doloženo, že tento orgán měl sám naléhavý zájem na uskutečnění prodeje domu ještě v roce 1966, a to kvůli tomu, že při prodeji až v roce 1967 by bylo „nutno 50 % z výtěžku prodeje odvést do státního rozpočtu“ z rozpočtu města.
Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k výslednému závěru, že „odvolání žalobců není důvodné a že rozsudek Okresního soudu v Náchodě by byl na potvrzení podle ustanovení §219 občanského soudního řádu“. Protože však v mezidobí od vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo k novému složení okruhu účastníků řízení na straně žalobců „musel být rozsudek uvedeného okresního soudu pozměně (§220 odst. 2 občanského soudního řádu) a žaloba byla zamítnuta v novém znění zamítavého výroku“. Tomu odpovídá i změna výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22. 12. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 17. 2. 2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Náchodě, tedy bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měl za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody uplatňovali dovolatelé, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé měli za to, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je svým obsahem rozhodnutím potvrzujícím.
Dovolatelé vytýkali především nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že zkutečnost, že žalobci nebyli žalovanými v listopadu 2000 vpuštěni do domu čp. 242/b v N. při prohlídce domu znalcem, není takovou okolností, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelé naopak v tomto postupu spatřují vadu řízení, neboť tu šlo o postup vadný ve smyslu ustanovení §18 odst. 1, věta první a třetí, občanského soudního řádu i ustanovení §115 odst. 1 a §130 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu.
Dovolatelé dále vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že nemá „náležitosti podle ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu ve vztahu k ustanovení §132 téhož právního předpisu, pokud jde o nedostatek hodnocení znaleckých posudků“, provedených v tomto řízení, a to zejména pokud jde o aplikaci ustanovení dříve platné vyhlášky č. 73/1964 Sb. při znaleckém oceňování nemovitostí, o něž v tomto řízení jde. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dokonce uvedl v souvislosti s návrhem žalobců na další znalecké dokazování, že by tu šlo o zjišťování něčeho „co se stoprocentní jistotou stanovit nelze“; tím tedy vyjádřil názor, že tu cenu nemovitosti k datu převodu z 13. 12. 1966 nelze vůbec zjistit; s tímto paušálním závěrem dovolatelé nesouhlasí a poukazují na to, že v řízení konkrétně uvedli to, v čem je posudek Ústavu soudního inženýrství v Brně a zejména jeho doplněk z 25. 3. 2002 nesprávný. Např. nebylo v řízení vůbec objasněna otázka stáří domu čp. 242/b v N., což mělo svůj vliv na stanovení výše opotřebení k roku 1966; stejně nebyly prokázány předpoklady odpočtu z vypočtené ceny domu v částce 8. 172 Kč; neobjasněna zůstala otázka rozvodu teplé i studené vody v domě k roku 1966, což mělo vliv na zařazení domové nemovitosti do vyšší třídy její kvality ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky č. 73/1964 Sb.
Podle názoru dovolatelů neposoudily soudy obou stupňů v daném případě správně otázku, zda tu na straně nabyvatelů domu čp. 242/b v N. podle smlouvy z 13. 12. 1966 bylo dáno protiprávní zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. To se týkalo zejména otázky členství V. Ch. v akčním výboru Národní fronty i časové souvislosti získání bytu v domě čp. 242/b v N. s kandidátstvím a následným členstvím V. Ch. v Komunistické straně Československa a v důsledku toho i s jeho získáním funkce vedoucího kontrolního oddělení národního podniku J. v N. Nelze se rovněž ztotožnit, podle názoru dovolatelů se závěrem odvolacího soudu, že politické postavení žalovaného V. Ch. bylo málo významné, přestože šlo u něho o poslance Městského národního výboru v N. a o vedoucího kontrolora na Okresním národním výboru v N.; dovolatelé mají naopak za to, že právě toto postavení uvedeného žalovaného vedlo k tomu, že mu byl nabídnut ke koupi dům s pozemkem, v němž užívací právo k bytu získal na základě svých politických zásluh po únoru 1948. Dovolatelé poukazovali i na projevený naléhavý zájem rady Městského národního výboru v N. o urychlení prodeje domu čp. 242/b manželům Ch., když krátce před prodejem domku těmto uchazečům o koupi byl člen rady MěstNV Š. dokonce pověřen úkolem, aby osobně projednal na Generální prokuratuře v Praze stav vyřizování stížnosti J. K., otce žalobce Ing. M. K., proti znárodnění uvedeného domu a urychlil vyřízení této stížnosti.
Dovolatelé měli posléze za to, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §16 vyhlášky č. 94/1965 Sb., o správě národního majetku, když dospěl k názoru, že tu Domovní správa v N. mohla bez dalšího uzavírat kupní smlouvu s manžely Ch. týkající se prodeje domku z národního majetku občanům.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení stanovených v zákoně č. 30/2000 Sb. (tj. z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1), podle nichž tento zákon (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ohledně přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, protože tu rozsudek odvolacího soudu z 30. 11. 2004 podle svého obsahu byl rozsudkem potvrzujícím a nikoli rozsudkem měnícím, jak měli za to i dovolatelé ve svém dovolání proti uváděnému rozsudku odvolacího soudu z 30. 11. 2004 (sp. zn. 20 Co 412/2003 Krajského soudu v Hradci Králové). Bylo tedy nutno zabývat se tím, zda (ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu) tu jde o rozhodnutí řešící právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešící některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z obsahu spisu v daném případě (sp. zn. 7 C 47/92 Okresního soudu v Náchodě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v tomto případě byla rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešena právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu rozhodnutí odvolacího soudu řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě šlo v řízení před soudy obou stupňů především o aplikaci a o výklad ustanovení §4 odst. 2 zákon č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnými osobami podle tohoto zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od sátu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 tohoto zákona, a to případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena.
Interpretace a aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozhodování soudů byla vyložena zejména v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a to takto: Při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových i jiných křivd. To znamená, že způsob interpretace by tu měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je i v rozporu s cenovými předpisy a je třeba jej chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 50/128, vydávané Nejvyšším soudem; cenovými předpisy jsou v předpisech restituční povahy míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.).
Těmto principům interpretace a aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neodpovídá přístup odvolacího soudu, vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí z 30. 11. 2004 (sp. zn. 20 Co 412/2003 Krajského soudu v Hradci Králové), že totiž zabývání se cenou předmětných nemovitostí při převodu v prosinci 1966 je v daném případě o to složitější, že se přezkoumává postup podle cenových předpisů (vyhlášky č. 73/1964 Sb. a případně podle směrnic Ministerstva financí č. 10/1964, č.j. 314/17. 756/64 z 2. 4. 1964) po zhruba 40 letech, když navíc po těchto rocích zjišťování cen nemovitostí nebylo tehdy a i dnes není nějakým exaktním procesem. V daném případě nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, učinit jednoznačný závěr o nesprávnosti stanovení ceny při koupi domu čp. 242/b v N. při prodeji v roce 1966.
Podle názoru dovolacího soudu nelze tomuto skeptickému závěru odvolacího soud bez dalšího přisvědčit a je nutno vycházet z toho, že je základní povinností soudu spolehlivě zjistit skutečnosti, které jsou mezi účastníky řízení sporné (srov. §6 občanského soudního řádu), a to všemi prostředky, jimiž lze jako důkazy zjistit stav věci (§125 občanského soudního řádu), zejména jde-li v této právní věci o základní otázku pro posouzení důvodnosti žaloby žalobců, jíž tu je nabytí nemovitosti smlouvou z 13. 12. 1966 v rozporu anebo naopak v souladu s tehdy platnými předpisy (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Nelze v této souvislosti přehlédnout ani to, že nebyly využity ani všechny důkazy, navržené žalobci k doložení jejich tvrzení, že tu nabyvatelé nemovitostí na základě uváděné smlouvy byli protiprávně zvýhodněny a vůči komu.
Nebylo tedy možné přisvědčit názoru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, je v plném souladu a není tedy v rozporu s hmotněprávním ustanovením §4 odst. ě zákona č. 87/1991 Sb.
Nezbylo proto než posoudit dovolání dovolatelů jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a vzhledem k ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu zároveň i jako dovolání důvodně, takže bylo nutno rozsudek odvolacího soudu zrušit podle ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí tohoto soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243 odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) a přikročí ještě znovu k objasnění otázky, zda smlouva z 13. 12. 1966 (uzavřená mezi Domovní správou v N. a manžely Ch.) může být posouzena jako odpovídající tehdy platným předpisům a zejména předpisům cenovým, ale i jiným právním předpisům, jmenovitě předpisům o správě národního majetku, popřípadě dalším předpisům týkajícím se převodů z národního majetku občanům. Soud prvního stupně tu využije důkazních návrhů účastníků řízení, ale zejména přikročí k dalšímu doplnění posledního v řízení provedeného znaleckého posudku, eventuálně podle potřeby i k provedení nového znaleckého posudku, s využitím plné možnosti podílení se účastníků řízení svými podněty i dotazy na kompletaci posudku, zaměřenou na objasnění hledisek obsažených v cenových předpisech, platných v době zmíněného smluvního převodu nemovitosti a jejich aplikaci na tento smluvní převod. Soud prvního stupně umožní také účastníkům řízení navrhnout i další důkazy (popřípadě i opakování důkazů) k otázce žalobci tvrzeného protiprávního zvýhodnění nabyvatelů při smluvním převodu nemovitosti z 13. 11. 1966.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího (§243 odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu