ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.890.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 890/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání H. P. (Švýcarsko), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 12. 2004, sp. zn. 19 Co 429/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 97/2003 (žalobce H. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 00 Praha 1, Letenská 15, o 6.250.000,- Kč) , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 20. 10. 2003, se žalobce domáhal, aby bylo státu – Ministerstvu financí ČR uloženo zaplatit mu 6.250.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 14. 6. 2003 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že v řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 279/95, byla zamítnuta jeho žaloba o vydání jedné poloviny domu čp. 162, pozemku parc. č. 642, pozemků parc. č. 647, parc. č. 640, parc. č. 641, parc. č. 643, parc. č. 644, parc. č. 646/1 a parc. č. 648/1 v katastrální území D. V. (obec F.); rovněž byl zamítnut žalobní návrh na zaplacení 3.125.000,- Kč. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že uvedené nemovité věci byly nabyty do vlastnictví jiné osoby než státu po 1. 10. 1991, takže je podle článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. nelze vydat. Žalobce měl však z uvedeného soudního rozhodnutí za to, že mu byl zachován nárok na finanční náhradu za nemovitosti ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. Požádal o tuto náhradu Ministerstvo financí ČR, ale přípisem z 10. 6. 2003, čj. 444/43359/2003-66, nebylo jeho žádosti vyhověno. Podle názoru žalobce mu však náhrada za nemovitostí náleží, a proto je Česká republika – Ministerstvo financí ČR v prodlení s plněním finanční náhrady vůči němu.
Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Podle názoru žalovaného státu, pokud žalobce požaduje finanční náhradu za polovinu nemovitostí, patřících dříve otci žalobce, nelze tento názor označit za správný, protože na podíl z této části nemovitostí má dědický nárok i D. B. (vnučka uvedeného původního vlastníka), která uplatnila svůj restituční nárok a která ji pak poskytla kupní smlouvu dalšímu potomku původního vlastníka – jeho synovi M. P.
Obvodní sodu pro Prahu 1 rozsudkem ze 17. 5. 2004, čj. 11 C 97/2003-26, zamítl žalobu žalobce o zaplacení 6.250.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 14. 6. 2003 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že mezi účastníky tohoto řízení nejsou v podstatě sporné jimi uváděné skutečnosti, ale sporné je mezi nimi pouze právní hodnocení tohoto sporu, tj. zda má žalobce nárok na finanční náhradu od státu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., pokud totiž nemovité věci byly již vydány jiné oprávněné osobě, takže je nelze vydat, když touto oprávněnou osobou byly ostatně již zcizeny.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že žalobcem uváděné nemovitosti (dům čp. 162 a pozemky parc. č. 642, 647, 640, 641, 643, 644, 646/1 a 648/1 v katastrálním území D. V. /obec F./) přešly na firmu Baťa kupní smlouvou, uzavřenou 12. 4. 1948 s A. P. a 24. 5. 1948 s M. P., otcem žalobce. Tyto nemovitosti byly ovšem posléze dohodou z 29. 10. 1991 vydány podle zákona č. 87/1991 Sb. D. B. (vnučce původního vlastníka), která je pak kupní smlouvou z 9. 11. 1992 převedla na akciovou společnost D. Z. za 12.500.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlín ze 17. 8. 200, čj. 8 C 279/95-235, byla zamítnuta žaloba žalobce a jeho bratra J. P. vůči D. B.; v odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že „žalobci by měl zůstat zachován pouze nárok podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“ Soud prvního stupně poukazoval i na to, že D. B. poskytla podíl z prodeje nemovitostí ve výši 3.100.000,- Kč M. P.
Tento skutkový stav posoudil soud prvního stupně tak, že na daný případ se nevztahuje ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s článkem II. zákona č. 116/1994 Sb. a žalobu žalobce H. P. proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR zamítl v celém rozsahu. Ohledně nákladů řízení soud prvního stupně uváděl, že žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10. 12. 2004, sp. zn. 19 Co 429/2004. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud proukazoval na ustanovení §120 odst. 4 občanského soudního řádu, podle něhož soud může vzít za své skutkové zjištění shodné tvrzení účastníků řízení; ne všechna právně významná tvrzení účastníků tedy musí být předmětem dokazování v tom smyslu, že by jejich pravdivost musela být zjištěna provedením některého z důkazních prostředků. Odvolací soud v této souvislosti uváděl, že skutkové zjištění soudu prvního stupně zcela korespondují žalobcovým tvrzením.
Co do právního souzení uváděl odvolací soud, že soud prvního stupně „spor podřídil pod zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“, s čímž odvolací soud souhlasil. Odvolací soud poukazoval na to, že podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/14991 Sb. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3, 4 a 5 téhož zákona. Toto ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. se týká nemovitostí, které byly oproti stavu v době odnětí státem znehodnoceny, nebo naopak zhodnoceny způsobem v tomto ustanovení uvedeným, případně se staly neoddělitelnou součástí jiné věci; o to v daném případě nešlo. Výčet případů, kdy stát poskytuje místo nemovitosti finanční náhradu, je taxativní a nelze jej výkladem rozšiřovat.
Odvolací soud dále dovozoval, že povinnost poskytnout finanční náhradu nemůže být použita v případě, kdy věc byla objektivně způsobilá k vydání oprávněné osobě a jako taková byla vydána, ovšem když příjemcem se stala jen jedna z oprávněných osob, neboť v době vydání věci další oprávněné osoba neměla zákonu odpovídající statut oprávněné osoby. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že „právní poměry mezi oprávněnými osobami je tu nutno podřadit pod ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože podmínky k poskytnutí náhrady ze strany státu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tu nejsou naplněny“.
Odvolací soud ještě dodával, že tu soud v této právní věci nebyl nijak vázán rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, vydaným v právní věci sp. zn. 8 C 279/95, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce H. P. o vydání nemovitostí, jakož i jeho žaloba proti žalované D. B. o zaplacení finanční náhrady, přičemž žalobce byl v uváděném rozsudku Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 8 C 279/95 odkázán, že má možnost se domáhat náhrady podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne 17. 2. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, neboť rozsudkem odvolacího soudu tu byla řešena právní otázka zásadního významu. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že právní následky dřívější diskriminační podmínky nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., tj. trvalý pobyt oprávněné osoby na území České republiky (a to podmínky později zrušené), nelze přenášet na oprávněnou osobu s existujícím restitučním nárokem, jednající v dobré víře ve věcnou správnost konkrétního rozsudku soudu, jako tomu bylo v daném případě, v němž soud dospěl k závěru, že žalobce má právo nikoli na naturální-restituci, ale na finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. Proto, podle názoru dovolatele, bylo tu možné „posoudit uplatněný nárok i jako nárok na náhradu škody, vzniklý právní nemožností domoci se finanční náhrady podle restitučních právních předpisů v důsledku původní diskriminační podmínky trvalého pobytu v ČR a následně v mezidobí od jejího zrušení ve zcizení před tím již vydaných věcí původní jedinou oprávněnou osobou“. Žalobci bytu měl být zachován nárok podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., když jiné finanční plnění restituční předpis pro spornou záležitost uvedeného druhu neupravuje.
Podle názoru dovolatele je pravomocným rozsudkem o žalobě o vydání věci (ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.) zásadně vyřešena mezi oprávněnou osobou, jako žalobcem, a povinnou osobou, jako žalovanou, předběžná otázka existence či neexistence restitučního nároku na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., a toto řešení musí Ministerstvo financí ČR, jako státní orgán, respektovat. Pokud tedy pravomocný a vykonatelný rozsudek soudu o vydání nebo nevydání věci, týkající se povinné osoby a dalšího nabyvatele a o peněžní náhrady podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. jednoznačně odkáže oprávněnou osobu s trvalým pobytem mimo území ČR jen na nárok na finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., je takovým výrokem pravomocného rozsudku vázáno Ministerstvo financí ČR, respektive stát. Je proto v rozporu s hmotným právem, podle názoru dovolatele, názor odvolacího soudu, že žalobce, třebaže je oprávněnou osobou, která řádně a včas uplatnila nárok na restituci a kdy soud uznal soudním rozhodnutí nárok žalobce jako nárok restituční, nemá dostat ničeho.
Ve vyjádření žalované České republiky – Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatele bylo zdůrazněno, že stát v daném případě splnil svou restituční povinnost, když nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, vydal jedné z oprávněných osob (tj. D. B., vnučce původního vlastníka nemovitostí), takže vyplacením finanční náhrad žalobci H. P. by stát plnil po druhé. Toto dvojí plnění ze strany státu zákon č. 87/1991 Sb. neumožňuje.
Dovolání dovolatele bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, anebo otázku, která je odvolacím i soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 97/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v daném případě dovolací soud řešil ve svém rozhodnutí právní otázku, která byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Vázanost soudu v občanském soudním řízení jiným rozhodnutím je upravena v ustanovení §135 občanského soudního řádu; týká se rozhodnutí příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i rozhodnutí o osobním stavu (§135 odst. 1 občanského soudního řádu). Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu může soud jinak posoudit sám otázky, které přísluší rozhodnuti jinému orgánu; bylo-li však o takové rozhodnutí vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Ze znění uvedeného ustanovení §135 občanského soudního řádu vyplývá nepochybně vázanost výrokem rozhodnutí v tomto ustanovení uváděných.
Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zejména zákon č. 30/2000 Sb.) nemá ustanovení o analogii, jaké má občanský zákoník (v §853).
Nárokem na přiznání finanční náhrady podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. je nárok na náhradu, kterou poskytuje stát, a to za sebe a nikoli za jinou osobu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že co do finanční náhrady za nemovitost, kterou nelze oprávněné osobě vydat, lze této náhradě postavit na roveň jen náhradu za stavbu zaniklou včetně stavby, která byla demolována (nikoli tedy za stavbu, která přešla nebo byla převedena platně na jiný subjekt).
Finanční náhrada podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. může být poskytnuta jen v případech v tomto ustanovení stanovených, nikoli v případech jiných, obdobných.
Dovolací soud vycházel v tomto případě z obsahu a znění ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., měl na zřeteli i ustanovení §135 občanského soudního řádu, vzal v úvahu i právní závěry z uveřejněné judikatury soudů a proto nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by tu u dovolání dovolatele šlo o dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu totiž v dovoláním napadeném rozhodnutí nejen, jak již shora uvedeno, o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ale ani o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem a ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu