ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.918.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 918/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání B. H., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 25. 5. 2004, sp. zn. 28 Co 170/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 283/2000 (žalobce B. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. Ing. V. K., 2. A. K., zastoupeným advokátkou, o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 25. 5. 2004, sp. zn. 29 Co 170/2004, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 28. 1. 2003, čj. 3 C 283/2000-106 (jakož i doplňující rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 13. 11. 2003, čj. 3 C 283/2000-138).
II. Věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 6. 12. 1991, se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání rodinného domku čp. 311 s pozemky parc. č. 326 a parc. č. 74/135 v katastrálním území H. V žalobě vylo uvedeno, že tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu podle rozsudku Okresního soudu Praha-východ z 30. 12. 1981, sp. zn. 1 T 403/81, jímž byl žalobce odsouzen pro tehdy trestný čin opuštění republiky. Žalobce byl usnesením Okresního soudu Praha-východ z 18. 10. 1990, sp. zn. Rt 584/90, rehabilitován podle zákona č. 119/1990, o soudní rehabilitaci, a uložený trest propadnutí majetku byl zrušen. Uvedené nemovitosti byly kupní smlouvou z 11. 8. 1983 prodány bývalým Místním národním výborem v H., žalovaným. Podle názoru žalobce byly tyto nemovitosti nabyty žalovaným v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů. Žalobce vyzval dne 15. 8. 1991 žalované o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že neobdrželi od žalobce žádnou výzvu k vydání nemovitostí. Podle názoru žalovaných byla žaloba žalobce podána až po uplynutí lhůty stanovené v zákoně č. 87/1991 Sb., takže nárok žalobce zanikl. Žalobcem uváděné nemovitosti nezískali žalovaní, jak uváděli, v rozporu s tehdy platnými předpisy a ani na základě protiprávního zvýhodnění. Dům čp. 311 v H. byl jimi zakoupen za cenu 175.095 Kč podle odhadu provedeného znalcem. O prodeji domku bylo rozhodnuto radou bývalého Okresního národního výboru P. dne 29. 4. 1982 bez jakéhokoli ovlivňování ze strany žalovaných. Žalobce před tím, než emigroval, neměl uvedený rodinný domek zaplacen a na domku vázl ještě dluh v částce 165.769 Kč.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 30. 6. 1994, čj. 3 C 396/91-44, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným za náhradu nákladů řízení 1.150 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit v téže lhůtě na účet Okresního soudu Praha-východ k úhradě znalečného 2. 375 Kč (jak tato částka byla stanovena usnesením Okresního sodu Praha-východ z 10. 10. 1994, čj. 7 C 396/91-56).
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 10. 1. 1995, sp. zn. 10 Co 549/94, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal pro další řízení, aby bylo plně objasněno, zda byla výzva žalobce k vydání věcí žalovaným doručena. Byla-li tato výzva doručena, bude třeba dále zjišťovat, zda jsou splněny další podmínky pro uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Také rozsudkem Okresního soudu Praha –východ z 15. 2. 1996, čj. 3 C 396/91-87, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 2. 760 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobci uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-východ 2.375 Kč na náhradu soudem vyplaceného znalečného.
K odvolání žalobce byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 15. 2. 1996, čj. 3 C 396/91-87, změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze z 5. 11. 1996, sp. zn. 28 Co 502/96, jen ve výroku o nákladech řízení (žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným 4.180 Kč); jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému 1.900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem odvolacího soudu bylo připuštěno proti tomuto rozsudku dovolání.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 7. 2000, 20 Cdo 595/98, byl rozsudek Krajského soudu v Praze z 5. 11. 1996, sp. zn. 28 Cdo 502/96, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního závěru, „podle něhož bylo k projednání nároku žalobce, nově opřeného o nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., třeba změny žaloby, tedy bylo třeba procesního úkonu podle §95 občanského soudního řádu“. Dovolací soud poukazoval i na to , že v dalším řízení je třeba vycházet z názoru, že osoby, které zákon č. 87/1991 Sb. (v původním znění ) vylučoval z uplatnění nároku podle tohoto zákona, protože neměly trvalý pobyt na území ČR, mohly svůj nárok uplatnit v šestiměsíční lhůtě, počítané od 1. 11. 1994, bez ohledu na to, jak dalece do té doby pokročily při uplatňování práva ty z nich, které uvedeného omezení nedbaly, nebo si jej nebyly vědomy.
Krajský soud v Praze poté svým usnesením z 30. 10. 2000, sp. zn. 28 Co 526/2000, zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 15. 2. 1996, čj. 3 C 396/91-87, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to s poukazem na právní závěry obsažené v rozsudku dovolacího soudu.
Okresní soud Praha-východ pak vynesl rozsudek z 28. 1. 2003, čj. 3 C 283/2000-106, jímž zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ním dohodu o vydání rodinného domku čp. 311 s pozemky parc. Č. 326 (o výměře 142 m2 a parc. č. 74/135 o výměře 567 m2) v katastrálním území H. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 25. 330 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud Praha-východ vydal pak ještě doplňující rozsudek z 13. 11. 2003, čj. 3 C 283/2000-138, jímž nebyla přiznána státu náhrada nákladů, placených v tomto řízení státem, částkou 8.054 Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce uplatnil svůj žalobní nárok řádně a včas v šestiměsíční lhůtě, počítané od 1. 11. 1994 (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.). Soud prvního stupně dále vycházel i z toho, že k odnětí majetku žalobci v trestním řízení soudním došlo v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) a že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 a §19 zákona č. 87/1991 Sb. Při posuzování toho, zda žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., soud prvního stupně tu vycházel ze znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, podle jehož odborných závěrů maximální cena nemovitostí, uváděných žalobcem, činila v době jejich převodu na žalované (v roce 1983) 208. 500 Kč, takže cena uvedená v kupní smlouvě z 11. 8. 1983 (179.095 Kč) byla nižší o 14 %, avšak tato cena byla znalcem pokládána za přiměřenou; úhrada za zřízení práva osobního užívání pozemků v ceně 2. 836 Kč byla pak cenou podle tehdejších cenových předpisů maximální. Ohledně uzavření kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků poukazoval soud prvního stupně na výpověď svědka L. V. (tehdejšího předsedy Místního národního výboru v H.), že totiž žalovaní zůstali v podstatě jako jediní zájemci o získání nemovitostí, uváděných žalobcem, protože ostatní zájemci o jejich koupi ztratili vzhledem k poměrně vysoké kupní ceně o ně zájem. Na podkladě těchto výsledků dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní nezískali žalobcem uváděné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Proto byla žaloba žalobce soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ z 28. 1. 2003, čj. 3 C 283/2000-106 (ve znění doplňujícího rozsudku z 13. 11. 2003,čj. 3 C 283/2000-138), rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 25. 5. 2004, sp. zn. 28 Co 170/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; jinak byl rozsudek osudu prvního stupně potvrzen; žalovaným nebyla přiznána ani náhrada nákladů řízení o odvolání.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a správně věc posoudil po právní stránce.
Odvolací soud se zabýval především cenou, za niž žalovaní v roce 1983 nemovitosti získali, a v tomto smyslu soud poukazoval na odborné závěry znaleckého posudku znalce Ing. J., CSc. Znalec ve svém posudku shledal, že dům čp. 311 v H. nebyl před koupí žalovanými v roce 1983 více než 2 roky užíván a v té době nebyl udržován a ošetřován (např. byl u domu zcela devastován komín). Na podkladě tohoto znaleckého posudku dospěl odvolací soud k závěru, že ve smlouvě z 11. 8. 1983 (která byla registrována bývalým Státním notářstvím Praha-východ 29. 8. 1983, pod sp. zn. R 9648/83) sjednaná kupní cena „se pohybuje v obecně respektované 20% toleranci a je tedy cenou odpovídající“. Ani žádné protiprávní zvýhodnění žalovaných při získání nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, nebylo odvolacím soudem shledáno, když v řízení bylo zjištěno, že „v poslední fázi prodeje, poté, co bylo známa kupní cena, zůstali žalovaní jedinými zájemci o koupi nemovitosti“ a žalovaní nebyli tedy „proti jiným zájemcům nikterak zvýhodněni“. Odvolací soud poukazoval ještě na to, že žalobce před odchodem do ciziny zaplatil z půjčky 200.000 Kč na koupi domu čp. 377 v H. pouze 34.421 Kč.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný, ale ohledně nákladů řízení před osudy obou stupňů použil ustanovení §150 občanského soudního řádu a žalovaným náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 15. 7. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu Praha-východ dne 14. 8. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně (i s rozsudkem doplňujícím) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání měl totiž dovolatel za to, že rozsudkem odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která je v této věci rozhodující, v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí pominul rozhodné skutečnosti, které byly v řízení provedenými důkazy prokázány a vyšly v průběhu řízení najevo, že totiž žalobce je v této právní věci oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatel byl toho názoru, že zrušením odsuzujícího rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 1 T 403/81, obsahujícího i výrok o propadnutí majetku žalobce ve prospěch státu, „se v plném rozsahu obnovilo vlastnické právo žalobce ke sporným nemovitostem, včetně práva osobního užívání pozemků, a to na základě usnesení téhož soudu (sp. zn. Rt 584/80) o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.“. Proto má dovolatel za to, že se oprávněně svým žalobním návrhem domáhá určení a ochrany svého vlastnického práva k domu čp. 311 v H. k k pozemkům parc. č. 326 a parc. č. 74/135 v katastrálním území H.
Dovolatel je nadále přesvědčen, že otázka postavení žalovaných jako povinných osob ve smyslu ustanovení §20 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyla správně posouzena. Soudy obou stupňů tu vycházely z nesprávně vypracovaného posudku znalce, který při svém posouzení ceny domu čp. 311 v H. „nevzal v úvahu, že v době uzavření kupní smlouvy z 11. 8. 1983 šlo o dům, jehož cena byla dodavatelem jeho stavby pevně stanovena, a kromě hodnoty dodaných stavebních dílů a montáže bylo třeba řady finančně náročných úkonů – přípravy staveniště, zemních prací, vybudování základů stavby, stavby suterénu a terénních úprav, jakož i úhrady poplatků za správní rozhodnutí“. Cena domu a jeho součástí (včetně oplocení a terénních úprav) byla tedy mnohonásobně vyšší a ve smlouvě z 11. 8. 1983 sjednaná cena za nemovitosti byla zřejmě neúměrná. Tuto skutečnost měly soudy možnost zjistit z žalobcem navrženého revizního znaleckého posudku, který však v řízení už proveden nebyl.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovali, aby dovolání dovolatele bylo odmítnuto. Žalovaní ještě zdůrazňovali, že „nemovitosti převzali se žalobcem zanechaným dluhem 165. 579 Kč, v desolátním stavu, dále že nemovitosti značně zhodnotili a vložili do ní své celoživotní úspory, takže nyní stavba domu čp. 311 v H. převyšuje běžnou hodnotu stavby tohoto druhu“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3 C 283/2000 Okresního soudu Praha-východ), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, byla řešena právní otázka, které by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu; šlo tu zejména o aplikaci a výklad ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou povinnými osobami podle tohoto zákona i fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinné osoby povinny vydat věci oprávněným osobám, které byly rehabilitovány podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, a to podle ustanovení §5, §7 až §12 téhož zákona; není-li to možné, mají oprávněné osoby právo žádat o poskytnutí náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb.
K výkladu vzájemného vztahu ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, I. ÚS 117/93, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyloženo, že zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil nic na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. a výroku trestního rozsudku o propadnutí majetku státem se ex tunc obnovilo původní vlastnictví majetku. Zákon č. 87/1991 Sb. však stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. (i v §20 odst. 1 téhož zákona), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
K výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, uvedeno, že při interpretaci předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd;; způsob interpretace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, když by tím ale nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Ve smyslu uváděných hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i ve smyslu citovaných závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací vždy vychází, bylo nutno v daném případě posoudit, zda v řízení před soudy obou stupňů byly všestranně objasněny zejména otázky: a) plného souladu sjednané kupní ceny ve smlouvě z 11. 9. 1983 s tehdy platnými právními předpisy (když i znalecký posudek, provedený v tomto řízení, dospěl k závěru, že tato cena byla o 14 % nižší než nejvyšší možná cena podle cenových předpisů), b) žalovanými uváděné zhodnocení domu čp. 311 v H. ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a c) zevrubnější objasnění toho, zda v daném případě a v jakém smyslu i v jakém rozsahu by bylo případně možné označit vydání nemovitosti oprávněné osobě, jejíž propadnutí majetku bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jako vznik nové křivdy (srov. již citovaný nález Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, i ÚS 118/99). V tomto směru nelze pokládat za postačující odůvodnění, obsažené v rozsudku odvolacího soudu z 25. 5. 2004 (na str. 3), že cena kupní, uvedená ve smlouvě z 22. 8. 1983 a cena zjištěná znaleckým posudkem „se pohybuje v obecně respektované 20% toleranci a je tedy cenou odpovídající“. Tuto argumentaci nelze přesvědčivě pokládat za vylučující pochybnosti o tom, zda cena domu čp. 311 v H., jež byla uvedena v kupní smlouvě, podle níž žalovaní dům nabyli, byla v úplném souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, tedy zda byla cenou, za kterou bylo pouze možné dům prodat z národního majetku fyzické osobě (fyzickým osobám). Nemohl proto dovolací soud dospět k nepochybnému závěru, že je tu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v plném souladu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než pokládat dovolání dovolatele za přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a zároveň i za dovolání důvodné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako rozhodnutí, jež nebylo možné označit za rozhodnutí zcela správné. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz §243 odst. 1 a §226 občanského soudního řádu (a zaměří se zejména na objasnění shora již uvedených tří otázek, které je nutno pokládat za rozhodné pro rozhodnutí v této právní věci; východiskem v tomto postupu bude jednak provedení důkazů navržených pro toto další řízení účastníky řízení a jednak jako nezbytně se jevící potřebné provedení dalšího znaleckého posudku (ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu) ohledně toho, zda kupní cena za dům čp. 311 v H., uvedená v kupní smlouvě, podle níž žalovaní dům nabyli, je v souladu případně v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 77/1991 Sb.
V dalším rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího.Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu