ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.919.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 919/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Obce Hlavní město Praha, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.10.2004, apod. zn. 19 Co 350/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 2/2000 (žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. Obci Hlavní město Praha, zastoupené advokátem, a 2. Bytovému podniku P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, za vedlejší účasti v řízení Městské části P., zastoupené advokátkou, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 30. 10. 1995, se žalobce domáhal, aby žalovanému Hlavnímu městu Praze a Bytovému podniku P. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 108 s pozemkem parc. č. 193 (o výměře 1057 m2) v katastrálním území P.-H. V žalobě bylo uvedeno, že původní vlastnictví těchto nemovitostí byla J. B., matka žalobce. Podle názoru žalobce došlo k přechodu uvedeného nemovitého majetku na stát za podmínek uvedených v ustanoveních §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce vyzval žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Za žalované Hlavní město Prahu navrhla Městská část P. zamítnutí žaloby s tím, že tu žalobcem uváděné nemovitosti přešly na stát na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu. Nárok na vydání nemovitostí bylo tu proto třeba uplatnit podle zákona č. 403/1990 Sb., což žalobce ve lhůtě stanovené tímto zákonem neučinil.
Žalovaný Bytový podnik P., státní podnik v likvidaci, navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k nemovitostem uváděným žalobcem nemá právo hospodaření. Tyto nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. na Obec Hlavní město Praha a byly dne 24. 11. 1992 předány Městské části P.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 13. 9. 1996, čj. 15 C 176/95-21, byla žaloba žalobce zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalované Hlavní město Praha nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit Bytovému podniku P. na náhradu nákladů řízení 805 Kč. Do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6. 6. 1997, sp. zn. 13 Co 180/97. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené zamítavé části rozsudku a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným Hlavním městem Praha; v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
O dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením z 24. 5. 1999, 2 Cdon 1578/97, tak, že toto dovolání bylo odmítnuto. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dne 23. 11. 1999 pak Ústavní soud ČR svým nálezem I. ÚS 323/97 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze 6. 6. 12997, sp. zn. 13 Co 180/97, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 13. 9. 1996, čj. 15 C 176/95-21. V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR byla uvedena výtka, že věc nebyla projednána v přítomnosti žalobce, který také neměl možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům; také nebyl žalobce vyzván k opravě svého žalobního návrhu po předchozím poučení ze strany soudu, zejména pokud šlo o označení pasívně legitimovaného žalovaného v této právní věci. Ústavní soud ČR v tomto postupu soudů obou stupňů spatřoval nerespektování článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 20. 9. 2001, čj. 15 C 2/2000-114. Tímto rozsudkem byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby „žalovaná Obec Hlavní město Praha pro případ, že držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemovitosti – dům čp. 108 se stavební parcelou č. 193 (o celkové výměře 1057 m2) v katastrálním území H. (Obec P.), byla uznána povinnou uzavřít se žalobcem dohodu o vydání těchto nemovitostí“. Také byl zamítnut žalobní návrh žalobce, „aby žalovaný Bytový podnik P., státní podnik v likvidaci, pro případ, že držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemovitosti – dům čp. 108 se stavební parcelou č. 193 (v celkové výměře 1057 m2) v katastrální území H. (Obec P.) byl uznán povinným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání těchto nemovitostí“. Žalobci bylo uloženo nahradit žalované obci Hlavní město Praha náklady řízení částkou 2. 250 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému Bytovému podniku P. náklady řízení částkou 2. 875 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 20. 9. 2001 Městský soud v Praze usnesením z 15. 2. 2002, sp. zn. 13 Co 40/2002, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal pro další průběh řízení soudu prvního stupně, „aby zkoumal, zda výměrem finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 29. 5. 1965 platně přešly nemovitosti vlastnicky náležející J. B. na stát podle vládního nařízení č. 15/12959 Sb. s přihlédnutím k příslušným ustanovením správního řádu č. 91/1960 Sb. V případě, že soud prvního stupně zjistí, že správní řízení trpělo takovými vadami, pro které nedošlo k řádnému přechodu nemovitostí na stát výměrem finančního odboru ObNV v P., je třeba dojít k závěru, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, případně postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, tedy způsobem uvedeným v §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Obvodní soud pro Prahu 1 pak rozsudkem z 28. 5. 2004, čj. 15 C 2/2000-204, uložil žalované Obci Hlavní město Praha, že je povinna uzavřít se žalobcem do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání domu čp. 108 se stavební parcelou č. 193 (o výměře 1057 m2) v katastrálním území H., zapsané na listu vlastnictví č. 209 pro toto katastrální území, vedeného u katastrálního úřadu P. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému Bytovému podniku P., státnímu podniku v likvidaci, bylo uloženo uzavřít tutéž dohodu o vydání uvedených nemovitostí v P.- H. Žalovanému Hlavnímu městu Praze a vedlejšímu účastníku řízení Městské části P. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 18. 565 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Bytovému podniku P. na náhradu nákladů řízení 15. 835 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Hlavnímu městu Praze a vedlejšímu účastníku řízení Městské části P. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek 1.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je v tomto případě oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., a to jako syn původní vlastnice J. B. (která již zemřela v roce 1981). Žalobce učinil řádně a včas výzvu k vydání nemovitostí uvedených v jeho žalobě, a to na rozdíl od další osoby – R. B., jenž tuto výzvu řádně neuplatnil a proto bylo možné vydat celou věc žalobci. Za povinnou osobu považoval soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. žalovanou Obec Hlavní město Praha; u této žalované došlo dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. dnem 24. 5. 1991) k naplnění podmínek upravených v §3 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož do vlastnictví obce přešel nemovitý majetek, který se nacházel v katastrálním území obce, byl ve vlastnictví státu a právo hospodaření náleželo organizacím, u nichž na obec přešla funkce jejich zakladatele; v Hlavním městě Praze s jeho městskými částmi bylo rozhodné, kdo tyto nemovitosti fakticky spravoval, ale kterýkoli z uvedených dvou subjektů byl současně pasívně věcně legitimován v projednávané věci a výzvu k vydání věci bylo možné uplatnit u každého z nich (tedy v tomto případě u žalované obce i u Městské části P., která také byla vedlejším účastníkem v tomto soudním řízení).
Pokud šlo o doložení toho, jakým způsobem přešel nemovitý majetek původní vlastnice J. B. na stát, vycházel soud prvního stupně z toho, že se tak stalo na základě výměru finančního odboru tehdejšího Obvodního národního výboru v P. z 29. 5. 1965, čj. Fin – 88/226/19 – Ví, vydaného podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb, a vyhlášky š. 88/1959 Úředního listu. V tomto správním řízení však došlo k doručení výměru jen opatrovníku původní vlastnice nemovitostí J. B. (jako osobě, kterou měl správní orgán za osobu neznámého pobytu), což neodpovídalo ustanovením tehdy platného správního řádu. Proto soud prvního stupně posoudil v daném případě otázku přechodu nemovitostí na stát nikoli podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jako převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu.
Z těchto uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně tak, že žalobě vyhověl proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, ale žalobu proti Bytovému podniku P., státnímu podniku v likvidaci, zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvoláních žalobce, žalovaného Hlavního města Prahy a vedlejšího účastníka řízení – Městské části P., podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 28. 5. 2004, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6. 10. 2004, sp. zn. 19 Co 350/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo, aby zaplatil žalovanému Bytovému podniku P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 6. 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Hlavnímu městu Praze a vedlejšímu účastníku řízení – Městské části P. bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 6.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání podaná proti rozsudku obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 5. 2004, čj. 15 C 2/2000-204, nebyla shledána odvolacím soudem jako důvodná, protože soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a jeho právní posouzení věci shledal odvolací soud rovněž správným.
Odvolací soud byl téhož názoru, že projednávaná právní věc musela být posouzena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované obce, že tu nebyla uplatněna řádná výzva k vydání nemovitostí, když v písemné výzvě byl uveden jen dům čp. 108 v P. – H. a nikoli pozemek parc. č. 193, na němž tento dům stojí, když totiž, podle názoru odvolacího soudu, tu byla nepochybná funkční souvislost mezi pozemkem a stavbou na něm postavenou. Odvolací soud také uváděl, že „skutečnost, že snad měla být uplatněna restituční žaloba i některými dalšími osobami, je pro posouzení nároku žalobce nerozhodná“. Odvolací soud se také ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a tom, že povinnou osobou v daném případě je žalovaná Obec Hlavní město Praha a nikoli Bytový podnik P., státní podnik v likvidaci.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou obec v řízení zastupoval, dne 20. 1. 2005 a dovolání ze strany této žalované bylo podáno u soudu 9. 2. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání Obce Hlavní město Praha bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání dovozovala dovolatelka z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za rozhodnutí, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se Obec Hlavní město Praha ve svém dovolání uplatňovala, že spor měl být posouzen podle zákona č. 403/1990 Sb. a nikoli podle zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě přešlo vlastnictví nemovitostí na stát na základě pravomocného výměru finančního odboru Obvodního národního výboru z 29. 5. 1965, čj. Fin. 3 – 88/226 – Ví; obecným soudům tu nepříslušelo přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů a měly vycházet z tohoto rozhodnutí. Návrh na vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb. tu nebyl ze strany žalobce uplatněn v prekluzívní lhůtě v době do 31. 5. 1991. Dovolání dovolatelky poukazovalo i na to, že žalobce ve své výzvě k vydání nemovitostí neuvedl pozemek parc. č. 193 v P. – H.; dovolatelka je přesvědčena, že výzva k vydání věcí musí obsahovat uvedení všech nemovitých věcí, jichž se výzva týká; dovolatelka také v této souvislosti zdůrazňovala, že i v plné moci pro zmocněnce J. Č., který tu učinil výzvu „k vydání domu J. B.“, nebyl pozemek parc. č. 193 v P. – H. zmíněn. Výzva žalobce k vydání pozemku parc. č. 193 nebyla tedy ze strany žalobce nikdy učiněna.
Podle názoru dovolatelky se soudy obou stupňů nevypořádaly s tím, zda tu byl či nebyl dán nárok na vydání týchž nemovitostí u další oprávněné osoby – R. B.; „pokud byla tato osoba skutečně oprávněnou osobou, pak byl žalobcův nárok z části nedůvodný a neoprávněný“.
Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, a zejména bodu 1těchto přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) podle nichž ustanovení tohoto zákona platí zásadně i pro řízení zahájené před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, protože tu dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ze 6. 10. 2004, apod. zn. 19 Co 350/2004, bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně z 28. 5. 2004 (čj. 15 C 2/2000-204 Obvodního soudu pro Prahu 1), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí z 20. 9. 2001 (čj. 15 C 2/2002-114 Obvodního soudu pro Prahu 1), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením z 15. 2. 2002, sp. zn. 13 Co 40/2002 Městského soudu v Praze). Šlo tu tedy o dovolání přípustné.
Dovolatelka v dovolacím řízení uplatňovala, že jejím dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ze 6. 10. 2004 (sp. zn. 19 Co 350/2004 Městského soudu v Praze) spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží /srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 6. 10. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i podle ustanovení §4 odst. 1 a §5 odst. 1 téhož zákona, ve spojení s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce. V řízení o dovolání bylo tedy třeba posoudit, zda se uvedená ustanovení právních předpisů na projednávanou právní věc vztahovala, popřípadě zda si odvolací soud tato ustanovení správně vyložil.
K otázce možnosti uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/199+ Sb. v případech, kdy ke ztrátě práva k majetku došlo u majetku, který splňuje podmínky uvedené v zákoně č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (tedy k otázce, která byla i v daném případě sporná mezi účastníky občanského soudního řízení), dospěl Ústavní soud ČR v nálezu zu 29. 11. 2001, III. ÚS 43/2000, uveřejněném pod č. 184 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, k právnímu názoru, že v takovém případě, v němž došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, ač se tak stalo v rozporu s tehdy platným správním předpisem, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Na tento právní závěr odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku ze 6. 10. 2004 (sp. zn. 19 Co 350/2004 Městského soudu v Praze) výslovně poukazoval a z něho vycházel. Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že si tu odvolací soud nesprávně vyložil vzájemný vztah možnosti aplikace ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., zvláště když tu nešlo o skutkově zcela odlišný řešený případ.
K otázce neuplatnění restitučního nároku některou z oprávněných osob právních předpisů restituční povahy bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem vyloženo /na str. 110 (244) a na str. 115 (249) ročníku 1993 uvedené Sbírky/, že nepodají-li všechny oprávněné osoby výzvu k vydání věcí ve lhůtě stanovené takovými předpisy, náleží právo na vydání věci v celém rozsahu zbývající oprávněné osobě z příslušné skupiny dalších oprávněných osob než původního vlastníka, pokud včas podala výzvu k vydání věci; k dalším oprávněným osobám, které výzvu nepodaly, se nepřihlíží. Také z tohoto právního závěru z uveřejněné judikatury odvolací soud v daném případě v podstatě vycházel, takže tu rovněž nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že si tu odvolací nesprávně vyložil ustanovení §3 a §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
K otázce výkladu pojmu „výzva“ podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dospěl Ústavní soud ČR v nálezu z 31. 3. 1999, IV. ÚS 508/98, uveřejněném pod č. 49 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, k právnímu názoru, že v situaci, kdy věc představuje jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku (např. dům se stavební parcelou), ve výzvě označí oprávněná osoba nemovitosti, na něž uplatňuje nárok, jako nemovitost s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom takovou výzvou obsahově (tedy pokud jde o rozsah uplatněného nároku) projevila oprávněná osoba vůli k vydání statné věci v právním smyslu; stěží však lze pochybovat o tom, že vůle oprávněné osoby směřovala a byla projevena ve vztahu ke všem uvedeným nemovitostem“. Rovněž na tento právní závěr odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku ze 6. 10. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, poukazoval a z něho vycházel. Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že si tu odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §5 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona ) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat. I z tohoto právního závěru odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 6. 10. 2004 (sp. zn. 19 o 350/2004 Městského soudu v Praze) vycházel.
Za těchto uvedených poukazů na výklad ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 172/1991 Sb., podaných v judikatuře obecných soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v publikovaných nálezech Ústavního soudu ČR, nemohl dovolací soud shledat rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, nesprávným (jak to má na zřeteli ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu) pro dovolatelkou vytýkanou údajně nesprávnou aplikaci a nesprávný výklad ustanovení uváděných předpisů.
Přípustné dovolání dovolateky nemohl proto dovolací posoudit i jako dovolání důvodné a zamítl je podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelka (a ani vedlejší účastnice řízení) nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně vyjádření žalobce k dovolání žalované Obce Hlavní město Praha použil soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky obsahujícímu v podstatě procesní stanovisko žalobcem uplatňované již v celém průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu