ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.923.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 923/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání: 1. J. R. a 2. D. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 29.9.2004, sp.zn. 30 Co 371/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 5 C 492/2003 (žalobců: R. P. a A. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným J. a D. R., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 7.3.2003, se žalobci domáhali, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobci jsou „v rámci společného jmění manželů“ vlastníky budovy (objektu bydlení) čp. 23 a pozemků parc. č. 43 v katastrálním území R., okres P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti přešly ze žalobců na stát v roce 1988 podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku. Žalovanému státu bylo rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 27.3.2002, čj. 5 C 142/99-50, uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání uvedených nemovitostí; toto rozhodnutí (potvrzené i rozsudkem Krajského soudu v Praze z 2.10.2002, sp.zn. 30 Co 293/2002) nabylo právní moci 11.11.2002. Podle uzavřené dohody ze 4.12.2002 byl pak proveden vklad vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu P.-v. z 11.8.2003, čj. V-2366/2003-208. Žalovaní jsou však zapsáni v katastru nemovitostí duplicitně jako vlastníci týchž nemovitostí na základě smlouvy o převodu nemovitostí, jež byla registrována bývalým Státním notářstvím Praha-východ pod sp.zn. R I 2543/1992. O tomto zápisu byli žalobci vyrozuměni sdělením Katastrálního úřadu P.-v. ze 14.8.2003, čj. ZDR-4/2003-209/1; zároveň byli žalobci vyzváni, aby spolu se žalovanými předložili dohodu o narovnání právního vztahu mezi nimi ve formě notářského zápisu, případně rozhodnutí soudu o návrhu určení právního vztahu. K dohodě mezi žalobci a žalovanými však nedošlo. Proto se žalobci domáhají požadovaného určení jejich vlastnického práva soudem.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Namítali, že v řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 5 C 142/99, se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou platnosti uplatněného nároku o přípustnosti vydání věcí v návaznosti na jednotlivé novely zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalovaní poukazovali na to, že nároky založené zákonem č. 116/1994 Sb. v jeho článku I. mohly oprávněné osoby uplatnit do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona, přičemž lhůta 30 dní, uvedená v §5 odst. 3 zákona počíná běžet ode dne uplatnění návrhu; zákonem č. 116/1994 Sb. bylo také stanoveno, že věc nelze vydat, byla-li po 1.10.1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci; lhůta jednoho roku k uplatnění nároků, uvedená v §5 odst. 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. pro případy uvedené v bodu 1 článku I zákona č. 116/1994 Sb. počíná běžet ode dne účinnosti tohoto zákona; lhůta jednoho roku podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. k uplatnění nároku na finanční náhradu oprávněnou osobou podle článku I. zákona č. 116/1994 Sb. počíná běžet ode dne účinnosti tohoto zákona. Ve smyslu těchto ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 116/1994 Sb. měli žalobci pouze nárok na finanční náhradu od státu v souladu s citovanými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. uvedené vydání nemovitostí žalobcům bylo protizákonné. Měli proto žalovaní za to, že určovací žalobě žalobců nelze vyhovět s ohledem na článek II. zákona č. 116/1994 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 24.3.2004, čj. 5 C 492/2003-25, bylo určeno, že žalobce R. P. a A. P. jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) nemovitostí, a to pozemku parc. č. 43 (zastavěné plochy a nádvoří) a budovy čp. 23, stojící na tomto pozemku, zapsaných v katastru nemovitosti pro katastrální území R. u Katastrálního úřadu P.-v. Žalobcům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení od žalovaných.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že při posuzování žalobního návrhu žalobců podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu měl soud prvního stupně za to, že žalobci jsou v této právní věci osobami aktivně legitimovanými, když na základě dohody o vydání věcí jim byly vydány pozemky, které byly předmětem řízení ve věci sp.zn. 5 C 124/99 Okresního soudu Praha-východ; žalovaní jsou pak v této právní věci pasívně legitimovanými, neboť jsou zapsáni duplicitně jako vlastníci žalobci uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně měl také za to, že žalobci mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení. Soud prvního stupně s ohledem na pravomocné rozhodnutí ve věci sp.zn. 5 C 142/99 Okresního soudu Praha-východ, „jímž byla stanovena povinnost České republiky vydat žalobcům předmětné nemovitosti a s ohledem na okolnost, že na základě uzavřené dohody o vydání nemovitostí byli žalobci zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí, vyhověl žalobě žalobců na určení, že jsou vlastníky těchto nemovitostí, a to ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu“. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že „toto vlastnické právo je silnější než právo žalovaných, kteří nemovitosti získali na základě kupní smlouvy, kterou s nimi neplatně uzavřela Česká republika.
Při rozhodování o nákladech řízení použil soud prvního stupně ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha-východ z 24.3.2004, čj. 5 C 492/2003-25, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 29.9.2004, sp.zn. 30 Co 371/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen „s tím, že předmětné nemovitosti jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P.-v.“. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.075 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že se ztotožnil s důvody, které uvedl soud prvního stupně k tomu, že shledal žalobu žalobců důvodnou. Odvolací soud připomínal, že žalovaní v předchozím řízení u Okresního soudu Praha-východ, vedeném pod sp.zn. 5 C 142/99, „figurovali jako vedlejší účastníci řízení na straně žalované České republiky, které bylo uloženo pravomocným rozsudkem uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí“, o něž v tomto řízení jde. Odvolací soud byl toho názoru, že kupní smlouva z 5.11.1992, v níž žalovaní figurují jako kupující (registrovaná tehdejším Státním notářstvím Praha-východ pod sp.zn. R I 254/92), je neplatným právním úkonem (ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a §39 občanského zákoníku), a to v souvislosti s tehdy uplatněným nárokem žalobců; odvolací soud tu nepokládal za rozhodné, zda žalovaní byli seznámeni o uplatněném restitučním nároku žalobců ohledně nemovitostí, o něž jde i v tomto řízení.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 19.11.1994 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště dne 11.1.2005 k doručení Okresnímu soudu Praha-východ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že jsou přesvědčeni o tom, že jimi uzavřená kupní smlouva s Českou republikou-Okresním úřadem Praha-východ z 5.11.1992, registrovaná bývalým Státním notářstvím Praha-východ pod sp.zn. R I 25432, byla platně uzavřena a nebyla v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelé byli toho názoru, že nelze pokládat za správný názor, že se tato smlouva stala neplatnou až po nabytí účinnosti nálezu č. 164/1995 Sb., protože by se takto uplatňovala „jindy nepřípustná retroaktivita“. Okresní úřad Praha-východ také nabyvatele J. a D. R. neinformoval o uplatněném restitučním návrhu, týkajícím se domu čp. 23 a pozemku parc. č. 43 v katastrálním území R., okres P.-v.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že dohoda o vydání nemovitostí, která byla uzavřena dne 4.12.2002 žalobci R. a A. P. vydávající Českou republikou-Okresním úřadem P.-v., byla uzavřena v době, kdy Okresní úřad P.-v. ještě právně existoval. Návrh na vklad vlastnického práva R. a A. P. do katastru nemovitostí byl však podán Katastrálnímu úřadu S. kraje (pracoviště P.-v.) až 28.4.2003, tedy v době, kdy Okresní úřad P.-v. již právně neexistoval a v těchto majetkových věcech přešla veškerá oprávnění i povinnosti na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Českou republiku tu tedy v řízení o zápis do katastru nemovitostí v roce 2003 „právně reprezentoval Okresní úřad P.-v., který již neexistoval a katastrální úřad tedy nemohl platně rozhodnout o právním subjektu, který již nebyl“. Dovolatelé v této souvislosti poukazovali na jimi vyžádaný přípis Ministerstva financí z 15.12.2004, čj. 22/119 195/2004-221, obsahující právní názor, že totiž v době uzavírání dohody mezi žalobci a Českou republikou ze 4.12.2002 nebyla Česká republika-Okresní úřad P.-v. vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem této dohody, jakož i právní názor, že „na žalobce tu stát převáděl více práv než měl sám“.
Dovolatelé také poukazovali na to, že soudy obou stupňů v této právní věci se vůbec nezabývaly otázkou investic do domu čp. 23 v R., které žalovaní vložili do této nemovitosti, představující podstatné zhodnocení nemovitosti, když i podle znaleckého posudku znalce J. D. z 3.5.2000 činí cena nemovitostí nyní 3,156.720 Kč, zatím co kupní cena žalovanými koupených nemovitostí činila ve smlouvě z 5.11.1992 146.443,50 Kč. V tomto smyslu tedy dovolatelé poukazovali na ustanovení §12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelé jsou toho názoru, že v daném případě určení vlastnického práva žalobců a také vydání nemovitostí jim by bylo v rozporu s účelem zákona č. 87/1991 Sb., protože by tu došlo k nové křivdě. Podle názoru dovolatelů tu jde o narušení vlastnických práv žalovaných; žalovaní se také o zpochybnění jejich vlastnického práva dověděli až v roce 2002 a celá záležitost by se musela řešit včetně nároků na náhradu za vzniklé investice a nezaplacený nájem soudní cestou. Proto jsou dovolatelé přesvědčeni, že rozsudek odvolacího soudu je tu v rozporu s účelem ochrany vlastnických práv podle občanského zákoníku a podle Ústavy ČR.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 5 C 492/2003 Okresního soudu Praha-východ), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této projednávané právní věci se žalobci domáhali, aby bylo soudem určeno podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, že žalobci jsou („v rámci společného jmění manželů“) vlastníky nemovitosti, a to budovy (objektu bydlení) čp. 23 a pozemku parc. č. 43 v katastrálním území R., okres P.-v. Ve své žalobě žalobci poukazovali na to, že ohledně týchž nemovitostí probíhalo u téhož soudu (Okresního soudu Praha-východ) občanské soudní řízení o žalobě týchž žalobců proti České republice-Okresnímu úřadu P. – v. (a za účasti vedlejších účastníků řízení J. R. a D. R.) o uzavření dohody o vydání těchto nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 a §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb.
Okresním soudem Praha-východ byl vynesen rozsudek z 27.3.2002, čj. 5 C 142/99-50, jímž bylo uloženo žalované České republice-Okresnímu úřadu P. – v. uzavřít se žalobci R. P. a A. P. dohodu o vydání domu čp. 23 a pozemku parc. č. 43 v katastrálním území R., okres P. – v. (a to se všemi součástmi a příslušenstvím, zejména s garáží, oplocením, prádelnou, kolnou, chlívky, sklepem, venkovními úpravami a trvalými porosty). Výrok uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze z 2.10.2002, sp.zn. 30 Co 293/2002. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 11.11.2002. Dovolání vedlejších účastníků uváděného řízení (jež bylo vedeno pod sp.zn. 5 C 142/99 Okresního soudu Praha-východ), podané proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze z 2.10.2002, sp.zn. 30 Co 293/2002, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 22.5. 2003, 28 Cdo 961/2003. O ústavní stížnosti J. R. a D. R. proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze z 2.10.2002, sp.zn. 30 Co 293/2002, bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ČR z 23.2.2004, II. ÚS 11/03, tak, že tato ústavní stížnost byla odmítnuta.
Podle ustanovení §159 odst. 2 občanského soudního řádu je výrok pravomocného rozsudku soudu závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 /248/ a na str. 115 /249/), že rozsudek soudu ukládající vydání věci (ve smyslu ustanovení zákonů č. 403/1990 Sb. i č. 87/1991 Sb.) do vlastnictví oprávněné osoby je veřejnou listinou dokládající právní opodstatnění restituce (rehabilitace) práv vlastníka věci. Tentýž účinek má pravomocný rozsudek ukládající povinnost povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci, který nahrazuje projev vůle povinné osoby, směřující k uzavření dohody v navrženém znění (ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu).
V uváděném stanovisku, uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl také zaujat právní závěr, že výrok ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákonů č. 403/1990 Sb. i č. 87/1991 Sb. je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (viz §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.).
Otázkou důsledků pravomocného rozsudku soudu o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci pro zápisy v evidenci nemovitostí (nyní v katastru nemovitostí) se zabýval už bývalý Ústavní soud ČSFR v nálezu z 21.12.1992, I. ÚS 597/92 (otištěném pro informaci obecných soudů na str. 189-193 /323-327/ ročníku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a vysvětlil, že odpovídá-li ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. plně i výrok rozsudku o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci (podle zákonů č. 403/1990 Sb. i č. 87/1991 Sb.), pak to znamená, že tu jen „dochází ke zpomalení řešení restitučních nároků“ v nahražení předchozích zápisů v evidenci nemovitostí (nyní katastru nemovitostí) novým zápisem o předání a převzetí vydávaných věcí podle předpisů restituční (rehabilitační) povahy; písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobu o vydání nemovité věci, podléhá totiž nepochybně vkladu do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných vztahů k nemovitostem (srov. č. 34/1993, str. 111 /245/ i str. 115 /249/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí brání skutečnost, že ohledně nemovitostí, jichž se vklad týká, byl uplatněn nárok na jejich vydání podle restitučních předpisů, o němž dosud není s konečnou platností rozhodnuto (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Katastrální úřad ovšem v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí nezkoumá, zda byly splněny předpoklady pro uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. č. 44/2000-IV Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozsudek, jímž bylo soudem určeno (v době do 30.6.2002) i proti státu (státnímu podniku, který vykonával právo hospodaření s věcí), že vlastníkem věci (věcí) je žalobce, je oprávněným podkladem pro změnu vlastnických vztahů vyznačených v katastru nemovitostí (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže tedy v daném případě soudy obou stupňů vyhověly žalobnímu návrhu na určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu), že žalobci, s nimiž byla žalovaným státem uzavřena dohoda o vydání nemovitostí na základě pravomocného rozsudku soudu o uložení této povinnosti podle ustanovení podle ustanovení §5 odst. 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. (v souvislosti s ustanovením §161 odst. 3 občanského soudního řádu), jímž byl soud rozhodující o požadovaném určení vázán (viz §159 odst. 2 občanského soudního řádu), je nutno přisvědčit názoru, že tu rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku určení vlastnictví v souladu s hmotným právem i s ustanovením §80 písm. c/ občanského soudního řádu a že tu také nešlo o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jak tyto předpoklady přípustnosti dovolání má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Nebyly tedy u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Nemohl proto dovolací soud shledat dovolání dovolatelů přípustným a přikročil k jeho odmítnutí podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobcům v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. června 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu