ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.93.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 93/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele E. L. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 20.9.2004, sp.zn. 21 Co 270/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 7 C 152/2003 (žalobce E. L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. České republice-Ministerstvu financí ČR, 118 00 Praha 1, Letenská 15, a 2. N. p. ú., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 9.7.2003, se žalobce domáhal, aby soud rozsudkem určil, že: 1. J. H., zemřelý 13.5.1945, nebyl v době účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. subjektem konfiskace podle tohoto dekretu, 2. nikdy nebylo pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku J. H., 3. ležící pozůstalost po J. H. nebyla subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a nebyla v konfiskačním řízení podle tohoto dekretu ani zastoupena opatrovníkem, 4. nemovitosti v katastrálním území H., L., K. a dalších 33 nemovitostí v katastrálních územích v okrese H. K., S., T. a T., náležející do vlastnictví J. H. a od 12.5.1945 tvořící ležící pozůstalost po J. H., nepřešly dne 23.6.1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb. do vlastnictví Čs. státu nebo jiného subjektu.
V této žalobě bylo uvedeno, že žalobce je dědicem J. H., rakouského státního občana, který zemřel v zajateckém táboře v B. K. 2.5.1945. J. H. ve své závěti z 28.12.1945 ustanovil svým dědicem syna F. B. H. a žalobce E. H. ustanovil fideikomisárním substitutem; F.B. H. zemřel 25.8.1961 (v Rakousku). Řízení o dědictví po uvedených zemřelých osobách nebylo na území Čech nikdy zahájeno. Státní orgány se v poválečném období pokusily zkonfiskovat majetek z pozůstalosti J. H. podle dekretu č. 12/1945 Sb.; ve vydaných konfiskačních výměrech a vyhláškách bylo uvedeno, že subjektem konfiskace byl J. H., který v době konfiskačního řízení již nežil, takže šlo o výměry a vyhlášky nicotné. Podmínky pro konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., a pro konfiskační řízení podle vládního nařízení č. 8/1928 Sb. tu tedy nebyly splněny.
Dědické řízení po J. H., zemřelém 12.5.1945, bylo zahájeno u Okresního soudu v Hradci Králové až v roce 2001, a to pod sp.zn. D 1753/2001. Dědictví po J. H. má být projednáváno podle rakouského obecného občanského zákoníku (ABGB) z roku 1811. Podle této právní úpravy ležící pozůstalost mohla být subjektem konfiskačního řízení, avšak za předpokladu, že dědické řízení bylo zahájeno a ležící pozůstalosti byl pro konfiskační řízení ustanoven opatrovník.
Podle názoru žalobce je na jeho straně dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení rozsudkem soudu, protože toto určení je důležité pro zahájení, průběh i výsledky řízení o dědictví po zůstaviteli J. H.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby žalobce. Toto ministerstvo není „příslušné hospodařit s nemovitostmi, které jsou předmětem tohoto sporu“. Druhý žalovaný – Národní památkový ústav je příslušný hospodařit s těmito nemovitostmi, uvedenými v žalobě žalobce.
Žalovaný Národní památkový ústav ve svém vyjádření k žalobě žalobce měl především za to, že žalobce není v této právní věci aktivně legitimován. Dědictví po J. H. nebylo v řízení o dědictví projednáno a jen v tomto řízení by mělo být vyřešeno, zda žalobce je nebo není závětním dědicem zůstavitele J. H. podle závěti z 28.12.1941. Žalovaný Národní památkový ústav poukazoval i na předchozí soudní řízení o nároku žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb., v němž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (pod sp.zn. 31 Ca 115/99), a v němž byl zaujat právní závěr, že tu ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo v období před 25.2.1945. Tento žalovaný namítal rovněž, že není doloženo státní občanství žalobce, který podle poznatků žalovaného je německým státním občanem a nikoli rakouským státním občanem. Žalovaný Národní památkový posléze navrhoval, že řízení v této právní věci by mělo být přerušeno podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu k vyřešení otázky, zda je žalobce dědicem zůstavitele J. H., a že by současně měl soud „dát podnět příslušnému správnímu orgánu, aby pokračoval v řízení o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb.“.
Okresní soud v Hradci Králové vynesl rozsudek z 5.3.2004, čj. 7 C 152/2003-103, kterým zamítl žalobu žalobce. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Národnímu památkovému ústavu na náhradu nákladů řízení 13.735 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným státem-Ministerstvem financí ČR nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně měl za to, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na určení, požadovaném jeho žalobou, která směřuje pouze k vyřešení některých předběžných otázek, a proto ani pro probíhající dědické řízení nemůže přinést vyjasnění (nemůže postavit na jisto) právního postavení žalobce ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 20.9.2004, sp.zn. 21 Co 270/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo jím také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou-Ministerstvem financí ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému Národnímu památkovému ústavu náklady odvolacího řízení 13.512 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je správný, třebaže se odvolací soud zcela neztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně takto rozhodl. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně posoudil to, že se žalobce v této právní věci nedomáhá určení existence právního vztahu nebo práva, ale určení existence či neexistence několika právních skutečností uvedených v žalobě žalobce. Odvolací soud měl za to, že výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž by byly uvedené okolnosti určeny, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k ležící pozůstalosti po J. H. Odvolací soud byl toho názoru, že v souvislosti s řízením o dědictví určení existence či neexistence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští, jak je tomu nyní v §175k odst. 2 občanského soudního řádu, a podle tehdy platné právní úpravy (v době úmrtí zůstavitele J. H.) v ustanovení §25 odst. 2 zákona č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného. V takovém případě nejde ovšem o určovací žalobu, kterou má na zřeteli nyní ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah nebo právo za již existující. Žaloba žalobce tedy nesplňuje předpoklady žaloby o určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť tato žaloba se netýká v daném případě existence práva nebo právního vztahu, nýbrž jen určení dílčích právních skutečností. Soud prvního stupně se tedy nadbytečně zabýval existencí naléhavého právního zájmu na straně žalobce. Přesto je zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, věcně správné, neboť projednávaná žaloba nemá oporu v žádném ustanovení platného práva. Žalobce také nebyl na základě některého ustanovení právního předpisu odkázán na soudní řízení k rozhodnutí o právních skutečnostech. Ani přerušení řízení o dědictví po zůstavitelovi J. H., provedené soudem prvního stupně, nedává soudu v této právní věci (sp.zn. 7 C 152/2003 Okresního soudu v Hradci Králové) možnost rozhodovat o určení existence či neexistence právních skutečností; nešlo tu také např. o určení, že do ležící pozůstalosti po zemřelém J. H. patří určité věci.
Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 18.10.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 24.11.2004 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť rozhodnutím odvolacího soudu tu byla řešena právní otázka zásadního významu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že na jeho straně je dán naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, neboť bez tohoto určení by se stalo jeho právní postavení nejistým, zatím co kladným rozhodnutím o jeho určovací žalobě by byl vytvořen pevný právní základ pro vztahy účastníků tohoto sporu. Jeho právní zájem na požadovaném určení je dán i tím, že předmětem sporu jsou tu i nemovitosti, které se zapisují do katastru nemovitostí (ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Zápis o vlastnickém právu, který je v rozporu se skutečným stavem, je nepravdivý, má povahu chybného údaje ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí. Nesoulad mezi skutečným právním stavem a nepravdivým zápisem lze odstranit jedině na základě rozsudku, jímž soud vyhoví žalobě o určení vlastnického práva k nemovitosti. Opačný názor odvolacího soudu má tedy povahu nesprávného právního posouzení věci.
Žalobce zdůrazňoval, že se domáhal určení, že vlastníkem majetku, uvedeného v jeho žalobě není žalovaný (žalovaní) a že tento majetek je předmětem ležící pozůstalosti po zůstaviteli J. H., a to v souladu s právními předpisy, platnými v době jeho úmrtí, zejména s ustanoveními obecného zákoníku občanského z roku 1811, který byl platným v Čechách do 31.12.1950. Rozhodnutí o žalobě tu nemůže bránit argument, že některé formulace, uvedené v jeho žalobním návrhu, pokládal odvolací soud za návrhy na řešení předběžných otázek; nic tu totiž nebránilo v tom, aby soud tyto navržené otázky posoudil na základě takto uplatněné určovací žaloby. Dovolatel byl i toho názoru, že měl-li soud v daném případě za to, že tu byl žalobcem uplatněn nesprávný žalobní návrh, byl soud podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu povinen vyzvat žalobce jako účastníka řízení, aby nesprávné nebo neúplné podání opravil nebo doplnil, a to zároveň s poskytnutím náležitého poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Opačným postupem soudu došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhli, aby dovolání dovolatele nebylo vyhověno, jako dovolání nedůvodnému.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 7 C 152/2003 Okresního soudu v Hradci Králové), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda dovolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu.
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán zejména tehdy, když by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §175b, věta první, občanského soudního řádu, jsou účastníky řízení o dědictví ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, potom stát.
Podle ustanovení §175k občanského soudního řádu, závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Byl-li účastník řízení o dědictví odkázán podat u soudu žalobu o určení právní skutečnosti (tedy nikoli právního vztahu nebo práva ve smyslu §80 písm. c/ občanského soudního řádu), jde o žalobu svého druhu, kterou nelze podřadit pod žádný ze tří vypočtených druhů návrhů v §80 občanského soudního řádu. Projednání takové žaloby není proto závislé na doložení naléhavého právního zájmu (jde-li např. o určení, zda zůstavitel byl způsobilý pořizovat závětí pro případ smrti, zda závěť psal a podepsal vlastní rukou apod., viz k tomu č. 49/1982, str. 270-275, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě, kdy nejde o skutečnost spornou mezi účastníky řízení o dědictví, pak tu soud má zákonnou povinnost zkoumat, pokud mělo jít o určení existence nebo neexistence právního vztahu (a tedy o návrh opřený o ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), zda jsou dány v tomto ustanovení uvedené předpoklady k podání takového návrhu (viz Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1985, str. 707).
Podle ustanovení §873 občanského zákoníku se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Byla-li závěť pořízena před účinností tohoto zákona (tj. zákona č. 40/1964 Sb.), posuzuje se její platnost podle dosavadních předpisů.
Souhrn práv a závazků zemřelého, pokud se nezakládají na poměrech pouze osobních, se nazývá jeho pozůstalostí (srov. §531 obecného zákoníku občanského z roku 1811 platného do 31.12.1950).
Každý zůstavitel mohl pro případ, že jím ustanovený dědic nenabude dědictví, povolat dědice náhradního (§604 obecného zákoníku občanského z roku 1811).
Dědické právo se muselo projednat před soudem a jím muselo být provedeno odevzdání pozůstalosti, tj. její převedení do právní držby (§797 obecného zákoníku občanského z roku 1811).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor: Tzv. ležící pozůstalost byla ve správním řízení o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. legitimována k účasti v tomto řízení.
V rozsudku z 11.9.2003, sp.zn. 22 Cdo 1222/2001, vydaném tzv. velkým senátem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR (ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 6/2002 Sb.) byl uveden právní názor: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci (a to podle některého právního předpisu restituční povahy).
S uvážením uvedených ustanovení právních předpisů i citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, a z nichž v podstatě vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 20.9.2004 (sp.zn. 21 Co 270/2004 Krajského soudu v Hradci Králové), nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (to, že v tomto rozhodnutí nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, bylo již shora konstatováno podle stavu spisu, podle obsahu dovolání dovolatele i podle vlastních poznatků dovolacího soudu).
Za těchto uvedených okolností neshledal tedy dovolací soud, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání jmenovitě stanovené v §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Národním památkovým ústavem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalovaného památkového ústavu, vyjádřená již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu