ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.948.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 948/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců: a/ B. S., b/ Ing. V. S., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému: MUDr. J. H., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. l7 C 2l9/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004, č.j. 16 Co 67/2004-140, ve znění usnesení ze dne 18.3.2005, č.j. 16 Co 67/2004-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 svým v pořadí třetím rozsudkem ve věci ze dne 9.7.2002, č.j. 17 C 219/2001-82, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí (domu č.p. 893 s parcelou č. 1472/32 o výměře 69 m2 a parcely č. 1427/16 – zahrada o výměře 362 m2 v katastrálním území K., zapsaných na LV č. 713 u Katastrálního úřadu pro Město P.) a to tak, že každému ze žalobců vydá ideální jednu polovinu, a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům a státu náklady řízení a zaplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že při prodeji rodinného domu tehdejší státní organizací jej spravující do vlastnictví manželů H. - procesních předchůdců žalovaného - nepostupovala státní organizace v souladu se Směrnicí č.10 pro prodej rodinných domků z národního majetku ze dne 2.4.1964, č.j. 314/17.756/64, uveřejněnou ve Věstníku ministerstva financí č. 5 ze dne 14.4.1964 (dále Směrnice č. 10), když dům nenabídla ke koupi především dosavadnímu uživateli domu Z. S., který v domě bydlel od svého narození a užíval jej jako syn původních vlastníků s jejich souhlasem a o koupi domu požádal, neboť pojem „dosavadní uživatel“ uvedený v článku 2 citované směrnice je třeba v souladu se závěry dovolacího soudu posuzovat šířeji a nelze jej zcela ztotožnit s právem užívání bytu upraveným v §390 občanského zákoníku v tehdy účinném znění. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný jako procesní nástupce původně žalovaných manželů H. je osobou povinnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.3.2003, sp.zn. 54 Co 297/2002, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí, neboť dospěl k závěru, že pojem „dosavadního uživatele“ uvedený ve Směrnici č. 10 je totožný s právem osobního užívání bytu upraveným v tehdy platném občanském zákoníku, které Z. S., synovi původních vlastníků nemovitostí, nemohlo vzniknout; proto státní organizace spravující rodinné domy nebyla povinna mu dům přednostně nabídnout ke koupi a neporušila pravidla pro prodej rodinných domků stanovená v čl. 2 odst. 1 Směrnice č. 10. Tento rozsudek byl k dovolání žalobců zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2003, č.j. 28 Cdo 1475/2003-134, který vytkl soudu druhého stupně, že důsledně nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, který zaujal ve svém předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 23.3.2001, sp.zn. 28 Cdo 138/2001, kde vyslovil, že pojem „dosavadní uživatel“ podle čl. 2 Směrnice č. 10 je třeba posuzovat šířeji a nelze jej ztotožnit s pojmem užívání bytu podle tehdy platného občanského zákoníku, jak učinil soud druhého stupně, neboť jedině tento výklad umožňuje zohlednit situace, kdy chybí znak protiprávnosti. Odvolací soud po té znovu přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9.7.2002, č.j. 17 C 219/2001-82, a rozsudkem ze dne 6.4.2004, č.j. 16 Co 67/2004-140, ve znění opravného usnesení ze dne 18.3.2005, č.j. 16 Co 67/2004-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dále změnil co do výše výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména se správným posouzením otázky, která zůstala mezi účastníky spornou, totiž, že žalovaný je osobou povinnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na Směrnici č. 10, neboť jeho procesní předchůdci nabyli věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, když stát nenabídl nemovitosti především ke koupi polorodému bratru účastníků Z. S., na kterého bylo nutno v souladu s právními závěry dovolacího soudu hledět jako na „dosavadního uživatele“ ve smyslu Směrnice č. 10. Přitom pro posouzení věci nepovažoval odvolací soud za důležité, že Z. S. nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí a není ani osobou oprávněnou, nýbrž za podstatné považoval ty skutečnosti, že v rodinném domě žil od svého narození, měl v něm od svých rodičů odvozené právo bydlení a po jejich odchodu do zahraničí domek dále užíval a v době jeho prodeje dokonce již i s manželkou a s dítětem.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, ve kterém poukázal na tu skutečnost, že se jedná o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil - stejně tak jako soud prvního stupně - postavení žalovaného a jeho právních předchůdců jako povinných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž splnění podmínek uvedeného ustanovení nesprávně dovodil z porušení Směrnice č. 10 vůči Z.S., který však nebyl oprávněnou osobou na základě §3 odst. 1 ve spojení s §6 odst. 1 písm. f) výše uvedeného zákona ani účastníkem tohoto řízení, neboť nebyl-li nabyvatelem předmětného rodinného domu na základě darovací smlouvy později prohlášené v důsledku emigrace dárců za neplatnou, nemohl ani neuplatnil restituční nárok vůči žalovanému a byl pouze jedním ze zájemců o koupi domu, který nebyl vybrán. Tato skutečnost proto nemůže mít vliv na právní posouzení postavení žalovaného jako povinné osoby a závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně je v tomto směru nesprávný. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř.) k tomu oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Přípustnost podle písm. b) nepřichází v tomto případě v úvahu, neboť soud prvého stupně rozhodoval ve věci samé konstantně, a to tak, že vždy žalobě vyhověl. Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Otázka, kterou dovolatel předložil Nejvyššímu soudu k posouzení, nečiní napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným. Podle ustálené judikatury má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam jen tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam a současně má i zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, ročník 2001, pod č. 27, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.1.2001, sp.zn 29 Cdo 821/2000, otištěné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, pod číslem C 23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, otištěné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, číslo sešitu 13, pod číslem 101).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, neboť v souladu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 5.11.2002, sp. zn. II. ÚS 561/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 28, pod číslem 138, dále v usnesení Ústavního soudu ze dne 30.7.2001, sp.zn. IV. ÚS 664/2000, rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.8.2000, sp.zn. 28 Cdo 234/1999, i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004, sp.zn. 28 Cdo1545/2004, soud posoudil naplnění skutkové podstaty §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. z hlediska pravidel objektivního výběru a to v tom smyslu, že předmětem řízení bylo zkoumání, zda tím, že dům nebyl předně nabídnut Z. S., jakožto uživateli ve smyslu Směrnice č. 10, došlo či nedošlo ke zvýhodnění nabyvatelů. Obě skutkové podstaty §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. mají totiž objektivní charakter, a to až v tom smyslu, že ochrany nepožívá ta osoba, jež majetek nabyla způsobem, který ani z tehdejšího pohledu nelze považovat za korektní či fair, tzn. v rozporu s právem či za nedodržení pravidel, jež si sám stát pro převody majetku stanovil, byl-li tímto postupem nabyvatel zvýhodněn. V dané věci v souladu se shora uvedeným oba soudy učinily závěr, že s ohledem na porušení Směrnice č. 10 tím, že dům nebyl nabídnut tehdejšímu uživateli v širším smyslu slova, došlo ke zvýhodnění nabyvatelů, tj. procesních předchůdců žalovaného a tím i k naplnění skutkové podstaty §4 odst. 2 výše uvedeného zákona.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu