ECLI:CZ:NS:2005:28.ND.131.2004.1
sp. zn. 28 Nd 131/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci navrhovatele L. V., proti odpůrci M. Z., o zrušení vyživovací povinnosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 188/2003, o určení příslušnosti soudu, takto:
Usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 2. 2004, č. j. 7 C 188/2003-8, se zrušuje, nestanoví se místní příslušnost jiného soudu na území České republiky a věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Českém Krumlově.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově po právní moci výše označeného usnesení, kterým vyslovil svou místní nepříslušnost, postoupil Nevyššímu soudu věc, jak uvedl, podle §11 odst. 3 o. s. ř. za účelem určení soudu místně příslušného. V této věci podal návrh na zrušení vyživovací povinnosti otec L. V. proti svému mezitím zletilému synovi M. Z.; syn žije v R., soud prvního stupně ho označuje střídavě za rakouského občana a osobu se dvojím státním občanstvím (viz předkládací zpráva vůči NS ze dne 4. 8. 2004) a výživné ve výši 650,- Kč měsíčně bylo stanoveno ve věci u téhož soudu pod sp. zn. P 93/96 rozsudkem ze dne 28. 2. 2002.
Jestliže by snad měl skutečně odpůrce zachováno české státní občanství, pak je dále trvající příslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově k projednání věci mimo vší pochybnost. Rozhodný právní řád by byl český, podle §24 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním. Pravomoc českého soudu by byla ve smyslu §37 odst. 1 téhož zákona dána jeho příslušností. Tato příslušnost by se odvozovala od §86 odst. 1 o. s. ř., tedy od státního občanství odpůrce (ČR) a nedostatku jiného než posledně příslušného soudu v České republice, jestliže tu již odpůrce nemá obecný soud.
Ale i v případě pouze rakouského státního občanství odpůrce svědčí rozhodné předpisy pro alternativu dokončení řízení o výživném u českého (tedy opět dosud prvostupňového) soudu. Pravomoc českého soudu může být zachována i na základě analogického výkladu §39 zákona č. 97/1963 Sb., tedy výkladu kolizního ustanovení upravujícího soudní pravomoc ve věci výchovy a výživy (nezletilých). Ve stanovisku označovaném jako R 26/1987, jímž tehdejší nejvyšší instance vyložila některá ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., se hovoří o zachované pravomoci českého soudu ve věcech výživy již zletilých dětí v případě, že rodič žije v cizině (str. 232, 233 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1987). Stejně tak může být per analogiam zachována pravomoc českého soudu tehdy, jestliže již zletilé dítě žije v cizině a jeho rodič na území České republiky. Navíc je pro Českou republiku od 1. 5. 2004 závazné nařízení č. 1347/2000 Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem; nutno tu poznamenat, že přímo závazný předpis EU neomezuje výslovně děti věkem a že pojem rodičovské zodpovědnosti je v jeho kontextu nutno chápat šířeji, tedy nepoužívat paralelu s českým Zákonem o rodině. Článek 3 bod 1., 2. písm. a/ nařízení považuje za danou příslušnost toho soudu členského státu Unie, který rozhodoval o rozvodu manželů; pokud pak nemá ve věcech „rodičovské zodpovědnosti“ dítě bydliště v členském státě takového soudu, pak může být přesto dosavadní soudní příslušnost zachována, jestliže bydliště dítěte je v jiném členském státě a alespoň jeden z manželů (zde bydliště neurčeno) vykonává k dítěti „rodičovskou zodpovědnost“. V každém případě se tu preferuje kontinuita rozhodování příslušného soudu v jednom členském státě před změnami příslušnosti resp. pravomoci soudů mezi členskými státy navzájem.
Další postup tedy zvolí soud prvního stupně poté, co si postaví najisto odpověď na otázku státního občanství odpůrce.
V žádném případě se ale nebude obracet na Nejvyšší soud a vyžadovat rozhodnutí podle §11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud zde nehraje roli arbitra posuzování věci podle kolizních předpisů a pokud jde o chybějící či nezjistitelné podmínky místní příslušnosti podle posledně citovaného ustanovení o. s. ř., pak ty nastupují ve zcela jiných situacích: například tehdy, jestliže chybí v prorogační dohodě stran (s mezinárodním prvkem) jasné označení toho českého soudu, který má případný konflikt mezi jejími účastníky rozhodovat.
Ale i kdyby soud prvního stupně dospěl navzdory výše řečenému k závěru o své nepříslušnosti, musel by postupovat cestou přímého označení své nepříslušnosti a postoupení věci soudu jiného členského státu EU podle článku 9 výše citovaného nařízení č. 1347/2000.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu