ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1031.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1031/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. a spol., spol. s r.o., proti žalované Ing. M. A., o 240.107,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 53/99, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2003 č. j. 51 Co 203/2002-151, takto:
I. Řízení o dovolání žalované se zastavuje.
II. Dovolání žalobce se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal v předmětné věci vydání rozsudku stanovícího žalované povinnost zaplatit mu částku 240.107,90 Kč z důvodu nezaplacených faktur, kterými státní podnik P. O. vyúčtoval žalované dodávky pekárenských výrobků. Žalobce privatizoval část jmenovaného státního podniku, a to provozovnu 1/2 P. a spolu s privatizovaným majetkem přešla na něj pohledávka vůči žalované ve vymáhané výši.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 5. 2. 2002, č.j. 27 C 53/99-115, řízení co do částky 16.013,- Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení zastavil (výrok I.), žalované stanovil povinnost zaplatit žalobci částku 212.625,94 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení (výrok II.), ohledně částky 11.468,90 Kč s požadovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III.), žalobci uložil povinnost uhradit na účet Okresního soudu v Karviné na nákladech řízení částku 5,50 Kč (výrok IV.) a žalované tamtéž částku 42,50 Kč. Ve výroku VI. zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady řízení ve výši 56.504,05 Kč.
Soud vzal za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena dne 15.5.1991 podle §165 hospodářského zákoníku [zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též „hosp. zák.“)] rámcová smlouva o dodávce výrobků, na základě které byly mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavírány jednotlivé kupní smlouvy. Protože žalobce vzal žalobu ohledně částky 16.013,- Kč zpět, soud řízení ohledně této částky zastavil. Ohledně částky 11.468,90 Kč žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal, že by zboží do částky 4.593,96 Kč bylo dodáno, naproti tomu žalovaná prokázala, že uhradila částku 6.875,- Kč.
Co do částky 212.625,94 Kč s příslušenstvím shledal soud prvního stupně požadavek žalobce důvodným.
Krajský soud v Ostravě na základě odvolání žalované, která vytýkala soudu prvního stupně, že nepřihlédl k jejím námitkám, směřujícím proti účetní sestavě „neuhrazené pohledávky“ a popírala, že by dlužila žalobci žalovanou částku, rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že na základě částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek prvního stupně v přísudečném výroku co do částky 3.623,70 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 2. 1996 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), dále rozsudek okresního soudu v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 204.236,50 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 2. 1996 do zaplacení, 19% úroku z prodlení z částky 4.765,74 Kč od 1. 2. 1996 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobce je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 48,- Kč (druhý výrok). Ve třetím výroku rozhodl odvolací soud, že rozsudek okresního soudu se v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 4.765,74 Kč potvrzuje. Ve čtvrtém a pátém výroku odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobce je povinen zaplatit státu na soudním poplatku z odvolání částku 8.170,- Kč.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k odlišným právním závěrům při hmotněprávním posouzení právního vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, než k jakým dospěl okresní soud. Vyšel z toho, že mezi účastníky byl založen závazkový vztah na základě hospodářské smlouvy ze dne 15. 5. 1991 v režimu tehdy platného hospodářského zákoníku a tuto smlouvu odvolací soud posoudil jako smlouvu o dodávce výrobků podle §165 hosp. zák. s odvolávkou podle §188 hosp. zák. Sjednané jednotlivé objednávky či odvolávky, které byly součástí dodacích listů, obsahovaly specifikaci výrobků co do druhu, množství a ceny výrobků. Tento závazkový vztah trval i po 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti obchodní zákoník, a proto nutno aplikovat na daný vztah hospodářský zákoník a nikoliv úpravu kupní smlouvy podle obchodního zákoníku, jak učinil soud prvního stupně. Na tom nemohla nic změnit ani privatizace státního podniku P. O., v jejímž důsledku došlo pouze ke změně v osobě věřitele.
Uvedený právní závěr má pak zásadní význam pro posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení. Podle ustanovení §130 věta prvá a §131a věta prvá hosp. zák. se v tříleté promlčecí době promlčely všechny nároky žalobce, uplatněné v tomto řízení, které se staly splatnými před 15. 1. 1996. Žalobě proto nebylo možno vyhovět do výše 204.236,50 Kč z důvodu promlčení. Nepromlčena zůstala jen částka 4.756,74 Kč podle faktury č. 6000607 ze dne 22. 1. 1996.
Dále odvolací soud dovodil, že k přiznané částce nemůže obstát uplatněný 19% úrok z prodlení, protože hospodářský zákoník umožňoval v ustanovení §378 odst. 1 uplatnit pouze poplatek z prodlení. Proto i v tomto rozsahu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Naproti tomu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 4.765,74 Kč podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) jako věcně správný, protože v tomto rozsahu byly dodávky výrobků prokázány a vznikl proto i nárok žalobce na jejich zaplacení žalovanou jako kupující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.
Žalovaná ve svém dovolání vznáší formálně-procesní námitky, týkající se průběhu řízení a způsobu rozhodování a napadá též provedené dokazování a hodnocení výsledků dokazování. Nesouhlasí s návrhem žalobce jako dovolatele na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobce dovolání podává do druhého, čtvrtého a pátého výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu „s tím, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž dovolání je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.“.
Dovolatel předně namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku, že okresní soud provedl dokazování listinami, a to usnesením vlády České republiky č. 541 ze dne 17. 8. 1994 a rozhodnutím zakladatele Magistrátu města Ostravy z 23. 1. 1996 čj. 1471/28 o převodu privatizovaného majetku, neodpovídá skutečnosti, neboť toto dokazování provedl na základě své výzvy vůči žalobci teprve odvolací soud.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na jeho odchylném právním posouzení věci, vycházejícím z rámcové hospodářské smlouvy o dodávkách výroků. Dovolatel jako žalobce však od začátku řízení tvrdil, že žalovaná odebírala pekárenské zboží na základě kupní smlouvy ve smyslu §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a s tím souhlasila i žalovaná při jednání dne 4. 5. 2000, když jí vznesená námitka promlčení s faktem uzavření této kupní smlouvy koresponduje. Hospodářskou smlouvu z 15. 5. 1991 předložila žalovaná až u závěrečného jednání nalézacího soudu dne 5. 2. 2002 (když žaloba byla podána dne 13. 1. 1999). Touto, podle mínění žalobce nadbytečnou, listinou se nalézací soud ani nezabýval.
V této souvislosti dovolatel namítá, že nalézací soud nesplnil svou poučovací povinnost podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., když dospěl k závěru, že právní důvod, o který žalobce svůj nárok opírá, tedy kupní smlouva, není dán a zároveň vzal z předložené kopie hospodářské smlouvy za prokázané, že žalobce dodal zboží žalované na základě hospodářské smlouvy. Nalézací soud tedy – podle názoru žalobce – nepoučil řádně účastníky podle cit. ustanovení o povinnosti navrhnout další důkazy, když hodlal s ohledem na nový důkaz posuzovat žalobcův nárok nikoliv z titulu kupní smlouvy, ale z titulu hospodářské smlouvy.
Dále dovolatel dovozuje, že pokud odvolací soud vzal za prokázané, že dodávky byly uskutečňovány na základě hospodářské smlouvy, měl se zabývat pravostí této listiny, když originál nebyl předložen a není ani zřejmé, kdo tuto listinu za dodavatele podepsal a zda ji podepsal oprávněně a zda tedy smlouva platně vznikla. Žalobce popírá pravost v kopii předložené hospodářské smlouvy ze dne 5. 5. 1991, která byla předložena až u závěrečného jednání dne 5. 2. 2002.
Konečně dovolatel vznáší námitku, že pokud odvolací soud dospěl k odchylným závěrům od soudu nalézacího, měl rovněž vůči účastníkům splnit poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., což neučinil, když přijal právní závěr, že se žalobce domáhá zaplacení kupní ceny nikoliv z titulu kupní smlouvy, což oba účastníci od počátku řízení tvrdili. K předložené kopii hospodářské smlouvy se nemohl žalobce vyjádřit a nemohl tvrdit ani existenci případné jiné uzavřené smlouvy, když od účinností obchodního zákoníku byly veškeré hospodářské smlouvy u jeho právního předchůdce nahrazeny kupními smlouvami. Žalobce prověřoval podpis na kopii hospodářské smlouvy a zjistil, že za s. p. P. podepsal listiny jako statutární orgán ředitel Ing. M. a žalovanou označená osoba Ing. Z. v P. s. p. O. nebyla zaměstnána.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalované a konstatoval, že žalovaná podala dovolání, aniž splnila podmínku stanovenou v §241 odst. 1 o. s. ř. Podle cit. ustanovení dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí má-li dovolatel právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v §21 nebo v §21a anebo v §21b o. s. ř., která má právnické vzdělání.
Ačkoliv žalované bylo dne 31. 7. 2003 doručeno usnesení ze dne 16. 7. 2004, jímž byla soudem prvního stupně vyzvána, aby předložila plnou moc zvoleného advokáta a jeho prostřednictvím podala řádné dovolání, žalovaná výzvě nevyhověla, i když byla poučena, že v případě nevyhovění výzvě dovolací soud řízení zastaví.
Poněvadž povinné zastoupení dovolatele je podmínkou, jejíž nedostatek brání projednání dovolání a vydání rozhodnutí ve věci samé a protože ke zhojení tohoto nedostatku v daném případě přes řádnou výzvu soudu nedošlo, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalované podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Dovolání žalobce splňuje podmínky řádného dovolání (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalobcem uplatněný dovolací důvod svou dikcí odpovídá znění ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za tuto vadu řízení dovolatel považuje absenci postupu soudu podle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., která určují, že má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že dovolatelova právní argumentace proti právnímu názoru odvolacího soudu není přesná, když soudu prvního stupně přičítá posouzení nároku na základě obchodní smlouvy, kdežto odvolacímu soudu pak na základě hospodářské smlouvy.
Oba soudy – jak se ze spisu nepochybně podává – vycházely ze skutečnosti, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena (rámcová) hospodářská smlouva podle §165 hosp. zák. a tuto smlouvu pokládaly za základ závazkového vztahu mezi účastníky. Soudy se lišily jen v právním názoru, jakým způsobem byla tato hospodářská smlouva naplněna či realizována. Zatímco soud prvního stupně měl za to, že na základě hospodářské smlouvy o dodavatelsko-odběratelských vztazích ze dne 15. 5. 1991, která byla uzavřena jako rámcová smlouva o dodávce výrobků podle §165 hosp. zák., byly pak uzavírány podle §409 obch. zák. jednotlivé ústní kupní smlouvy, dospěl odvolací soud k závěru, že v hospodářské smlouvě ujednané objednávky 24 hodin před dodávkou představují odvolávky podle §188 hosp. zák., poněvadž se zřetelem k ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. bylo nutno posuzovat závazkový vztah mezi účastníky jako hospodářskoprávní vztah při podnikatelské činnosti ve smyslu §1 odst. 1 hosp. zák., a to i v roce 1996, kdy byly dodávky uskutečněny, tedy v době účinnosti obchodního zákoníku.
Dovolací soud dovozuje, že takové právní posouzení odvolacího soudu nelze považovat za jakkoli nečekané nebo překvapivé, aby je bylo možno subsumovat pod ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. formulovanou poučovací povinnost v případě možnosti zaujetí jiného právního názoru. Nejedná se ani o případ podle odstavce 3 cit. ustanovení upravujícího navržení důkazů k prokázání sporných tvrzení.
Právní názor soudu prvního stupně a soudu odvolacího byl v podstatě zřejmý, oba soudy posoudily předmětný závazkový vztah jako vztah z kupní smlouvy či dodávkové smlouvy, což je v zásadě totéž, přičemž k tomuto právnímu posouzení byla učiněna všechna skutková zjištění a provedeny všechny relevantní důkazy. Ani z tvrzení žalobce jako dovolatele nevyplývá, že by skutková zjištění, učiněná oběma soudy, byla neúplná nebo jinak nesprávná, a dovolatel také žádné další důkazy, které by prokazovaly existenci jiné kupní smlouvy nebo jiné obdobné právní skutečnosti, nepředkládá ani v souvislosti s dovolacím řízením (ostatně již v průběhu řízení žalobce uvedl, že tvrzenou kupní smlouvu, údajně uzavřenou v roce 1994, nemá k dispozici).
Dovolací soud uzavírá, že všechny potřebné důkazy a skutková zjištění byly provedeny a učiněny v předchozím řízení před oběma soudy vzhledem k vyvozeným právním závěrům řádně a úplně a nelze dospět k závěru, že bylo porušeno ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. a že tak došlo k vadě řízení, kterou by bylo možno podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
K dalším námitkám dovolatele, týkajícím se platnosti hospodářské smlouvy z 15. 5. 1991, dovolací soud nepřihlédl, protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nadto nelze pominout, že dovolací tvrzení žalobce, že nikdy netvrdil, že by se zaplacení dodávky domáhal na základě uzavřené hospodářské smlouvy, je ve zjevném rozporu s obsahem spisu. V průběhu jednání před odvolacím soudem totiž žalobce ústy své zástupkyně výslovně prohlásil (č. l. 147), že hospodářská smlouva z 15. 5. 1991 je smlouvou, na jejímž základě byly uskutečňovány dodávky zboží žalované a že netvrdí, že by byla uzavřena jiná smlouva, na jejímž základě by prováděl dodávky žalované. Zpochybňuje-li nyní (nově) pravost zmíněné hospodářské smlouvy, pak lze opět odkázat na protokol o jednání před odvolacím soudem ze 7. 5. 2003, v jehož průběhu žádná námitka k tomuto důkazu uplatněna nebyla.
Dovolatelem uváděný dovolací důvod není tudíž naplněn, rozsudek odvolacího soudu je ve druhém výroku ve věci samé, napadeném dovolatelem, správný a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel neměl v řízení úspěch, dovolání žalované bylo odmítnuto, takže žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. října 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu