ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1033.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1033/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. R. B., jako správce konkursní podstaty úpadkyně K., a. s., proti žalované Ing. E. M., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně N., a. s., o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 88/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2003, sp. zn. 13 Cmo 196/2003-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2003, č.j. 13 Cmo 196/2003-89, se ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na vyloučení nemovitostí - objektu č.p. 1373 občanské vybavenosti s parcelou parc. č. 1052/3 o výměře 7.989 m², parc. č. 1052/165 o výměře 1.209 m² a parc. č. 1052/179 o výměře 608 m², zapsaných u Katastrálního úřadu pro P. - m., na listu vlastnictví č. 65, pro okres m. P., obec P., katastrální území K., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně N., a. s. a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2002, č.j. 58 Cm 88/2002-42, zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně N., a. s. (dále též jen „druhá úpadkyně“) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 10.260,- Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 17. dubna 2003, č.j. 58 Cm 88/2002-67, zamítl žalobu na určení, že sporné nemovitosti patří do konkursní podstaty úpadkyně K., a. s. (dále též jen „první úpadkyně“) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím (pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku) podstatným skutkovým zjištěním, podle kterých:
1) usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. července 2000, č.j. 95 K 22/2000-36, byl prohlášen konkurs na majetek K., a. s. a správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. M. K., přičemž k 15. srpnu 2000 došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty, jímž se stal Ing. R. B.;
2) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2001, č.j. 8 K 66/2000-26, byl prohlášen konkurs na majetek N., a. s. a správkyní konkursní podstaty byla ustavena Ing. E. M.;
3) žalobce sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty první úpadkyně 15. dubna 2001, a to s odkazem na ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), když spornými nemovitostmi jsou zajištěny pohledávky konkursních věřitelů E., a. s. a U. b., a. s.;
4) žalovaná sepsala sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně 3. dubna 2001, považujíc úkony, jimiž druhá úpadkyně sporné nemovitosti před podáním návrhu na prohlášení konkursu převedla na třetí osoby, za neúčinné a neplatné, s tím, že 12. listopadu 2001, jako další důvod doplnila „postup dle §27 odst. 5 ZKV“;
5) vlastníky sporných nemovitostí - dle zápisu v katastru nemovitostí - jsou N. a. s. a O. I. a. s.;
6) sporné nemovitosti jsou zatíženy zástavními právy v pořadí a ve prospěch zástavních věřitelů:
a) E., a. s. - s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 21. února 1995, k zajištění „úvěrové smlouvy 17/94/84/0085“, za druhou úpadkyní;
b) U. b., a. s. - s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 16. října 1998, k zajištění „smlouvy 0/01/TÚ/41/98“ za první úpadkyní;
c) Finančního úřadu P. - právní moc rozhodnutí ze dne 22. července 1999;
d) U. b., a. s. - s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 9. srpna 1999;
7) E., a. s. i U. B., a. s uplatnily své zajištěné pohledávky včetně práva na oddělené uspokojení v konkursních řízeních vedených na majetek obou úpadkyň;
8) mezi E., a. s. a K., a. s. byla 8. října 1997 uzavřena „dohoda o převzetí dluhu dle §531 odst. 2“ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“);
9) výzva k podání excindační žaloby byla žalobci doručena 16. května 2002 a žaloba byla podána 10. května 2002;
Odkazuje na ustanovení §6 odst. 1 a 2, §18 odst. 2, §19 odst. 2 a 3 a §27 odst. 5 ZKV, jakož i na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soud prvního stupně zdůraznil, že rozhodující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku je, zda bylo prokázáno, že sporné nemovitosti neměly být do soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně zařazeny a zda žalobce prokázal, že mu svědčí právo vylučující takový zápis.
Jelikož priorita zápisu sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty má vliv pouze na posouzení aktivní věcné legitimace k podání excindační žaloby, přičemž jak žalobce, tak žalovaná zapsali sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursních podstat svých úpadkyň (mimo jiné) ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV a obě úpadkyně jsou zároveň osobními dlužníky věřitelů, kteří své zajištěné pohledávky, včetně práv na oddělené uspokojení do obou konkursů přihlásili, soud prvního stupně za (další) kritérium pro posouzení, ve kterém konkursu mají být sporné nemovitosti (předmět zástavy) zpeněženy, považoval pořadí zástavního práva.
V situaci, kdy v řízení nebylo sporné, že jako první v pořadí je v katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo věřitelky E., a. s., a to „k zajištění úvěrové smlouvy č. 17/94/84/0085 ze dne 21. listopadu 1994“, uzavřené mezi věřitelkou a druhou úpadkyní, dovodil, že sporné nemovitosti by měly být zpeněženy v konkursu vedeném na majetek druhé úpadkyně.
Protože E., a. s. pohledávku přihlásila v konkursních řízeních vedených na majetek obou úpadkyň, zabýval se dále soud prvního stupně řešením otázky, jaké právní následky měla na závazek z výše uvedené smlouvy o úvěru dohoda uzavřená mezi E., a. s. a K., a. s. dne 8. října 1998 (správně „1997“).
Tento právní úkon přitom posoudil jako tzv. kumulativní intercesi (§531 odst. 2 obč. zák.), na základě které nedošlo ke změně v osobě dlužníka, pročež „zajištění zůstává ve vztahu k původnímu dlužníku beze změny“ a „nové zajištění vůči nově přistoupivšímu dlužníku (není-li sjednáno) nevzniká“. Neakceptoval tak názor žalobce, že zmíněná dohoda byla tzv. privativní intercesí ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 obč. zák., při níž došlo ke změně v osobě dlužníka a za splnění podmínek vyžadovaných ustanovením §532 obč. zák. zajištění závazku poskytnuté třetími osobami nadále trvá.
Proto soud prvního stupně žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty druhé úpadkyně zamítl.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 17. dubna 2003, č.j. 58 Cm 88/2002-67, Městský soud v Praze zamítl žalobu na určení, že sporné nemovitosti spadají do konkursní podstaty první úpadkyně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. října 2003, č.j. 13 Cmo 196/2003-89, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, pokud jde o určení, že sporné nemovitosti spadají do konkursní podstaty první úpadkyně, potvrdil; v další napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty druhé úpadkyně, jej změnil tak, že žalobě vyhověl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudy prvního stupně a s jeho právním posouzením věci co do nedůvodnosti žaloby na určení, že sporné nemovitosti spadají do konkursní podstaty první úpadkyně; nepřitakal však jeho názoru, že „dohoda o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 obč. zák. ze dne 8. října 1997 je kumulativní intercesí, v důsledku čehož závazek druhé úpadkyně vůči věřiteli (E., a. s.), včetně zajištění trvá, a že vedle něj vznikl závazek první úpadkyně, který zástavním právem zajištěn není.
Cituje ustanovení §531 odst. 1 a §532 obč. zák. a vycházeje z článku III. odst. 3 písm. c) „Smlouvy o spolupráci“ze dne 21. července 1997 (dále jen „smlouva o spolupráci“) a z „Dohody o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 obč. zák.“ ze dne 8. října 1997, odvolací soud uzavřel, že první úpadkyně „na sebe“ smluvně převzala vůči dlužnici (druhé úpadkyni) povinnost „uzavřít dohodu s E., a. s. v likvidaci“ (úvěrovým věřitelem) „o způsobu úhrady zbytku úvěru“ za druhou úpadkyni, s tím, že pokud by tato dohoda nebyla z jakéhokoli důvodu možná, je první úpadkyně povinna uzavřít dohodu o přistoupení k tomuto závazku.
Toto ujednání mezi první úpadkyní a dlužnicí ze smlouvy o úvěru (druhou úpadkyní) [obsažené ve smlouvě o spolupráci] odvolací soud vyhodnotil jako dohodu podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák., s tím, že věřitelka (E., a. s. v likvidaci) projevila souhlas s převzetím dluhu v dohodě ze dne 8. října 1997 (viz její články E a I).
Jelikož převzetím dluhu podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák. „dochází ke změně závazku na straně dlužnické“, přičemž věřitelka se změnou v osobě dlužníka vyslovila souhlas, odvolací soud dospěl k závěru, že v pořadí prvním zástavním právem je zajištěn dluh první úpadkyně, a sporné nemovitosti je proto nutno „zahrnout“ do její „konkursní podstaty“, kde budou také zpeněženy.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu jeho vyhovujícího výroku ve věci samé) podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolateka zejména namítá, že odvolací soud, přestože neprovedl dokazování, učinil z listinných důkazů jiná skutková zjištění než soud prvního stupně a „tento právní úkon“ posoudil ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 obč. zák., aniž použil výkladová pravidla podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a aniž ověřoval skutečnou vůli jednajících osob.
Zdůrazňuje, že dohodou ze dne 8. října 1997 smluvní strany evidentně zamýšlely další „dozajištění“ dluhu tak, aby vznikl samostatný závazek první úpadkyně, a to při zachování původního (zástavním právem zajištěného) závazku druhé úpadkyně. Dospěl-li odvolací soud při právním posouzení této dohody k závěru od soudu prvního stupně odlišnému, měl - podle názoru dovolatelky - jeho rozhodnutí z důvodu neúplného zjištění faktické vůle stran zrušit a nikoli „ji nahrazovat svým výkladem“.
Odkazujíc na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. září 2003, sp. zn. 32 Odo 838/2002 (co do výkladu právních úkonů podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák.), považuje dovolatelka právní posouzení dohody ze dne 8. října 1997 odvolacím soudem za neúplné a nesprávné.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř . a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř. ) přezkoumal - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k době vyhlášení napadeného rozsudku je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb. a nálezů Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., č. 101/2003 Sb. a č. 210/2003 Sb.
Vzhledem k datu uzavření smlouvy o spolupráci (21. července 1997) a „dohody o převzetí dluhu“ (8. října 1997) založil Nejvyšší soud své další závěry na výkladu ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1997.
Podle ustanovení §19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo či jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami nebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Ustanovení §27 odst. 5 ZKV dále určuje, že osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty ( §18). Věci, které zajišťují pohledávky věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů doručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§19 odst. 2 věta první ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je splněna poslední z výše uvedených podmínek, tj. zda žalobci ke dni rozhodnutí o žalobě svědčilo právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně.
Protože v případě prohlášení konkursu na majetek (rozdílných) osobních dlužníků, jejichž závazky jsou zajištěny zástavním právem ke stejným nemovitostem, má pro řešení otázky, ve kterém konkursu mají být tyto nemovitosti zpeněženy, rozhodující význam pořadí zástavního práva (doba jeho vzniku) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 783/2004], je pro rozhodnutí věci stěžejní právní posouzení smlouvy o spolupráci ze dne 21. července 1997 a dohody ze dne 8. října 1997, konkrétně, zda na jejich základě první úpadkyně převzala dluh (jehož splnění bylo zajištěno v pořadí prvním zástavním právem) druhé úpadkyně vůči E., a. s. v likvidaci.
Podle ustanovení §531 obč. zák., kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku, nebo tomu, kdo dluh převzal (odstavec 1). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (odstavec 2). Smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou (odstavec 3). Námitky, které má vůči věřiteli původní dlužník, může uplatnit i osoba, která dluh převzala (odstavec 4).
Obsah závazku se převzetím dluhu nemění, avšak zajištění dluhu poskytnuté třetími osobami trvá jen tehdy, jestliže tyto osoby souhlasí se změnou v osobě dlužníka (§532 obč. zák.).
Ustanovení §533 obč. zák. dále určuje, že kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stavá se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení §531 odst. 4 zde platí obdobně.
Podle ustanovení §534 obč. zák., kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.
K převzetí dluhu dochází buď tak, že namísto dosavadního dlužníka vstupuje do existujícího právního vztahu třetí osoba (§531 odst. 1 obč. zák.), anebo se stává dlužníkem vedle dosavadního dlužníka (§531 odst. 2 obč. zák.). V prvním z uvedených případů dochází k převzetí dluhu na základě písemné smlouvy mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem), k jejíž účinnosti je třeba souhlasu věřitele. Ve druhém z těchto případů je upraveno převzetí dluhu třetí osobou, která se stává dalším dlužníkem vedle dlužníka původního; původní dlužník účastníkem této smlouvy není a jeho souhlas se nevyžaduje. Jeho závazek - na rozdíl od privativní intercese (§531 odst. 1 obč. zák. ) - nezaniká a trvá dál a vedle něho vzniká další závazek toho, kdo dluh převzal. Zásadní rozdíl mezi převzetím dluhu podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák. a podle ustanovení §531 odst. 2 obč. zák. je především v tom, že v prvém případě je zavázán nový dlužník, kdežto v druhém se mění počet subjektů na straně dlužníků, neboť jsou zavázáni oba.
Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento dospěl k závěru, že mezi první a druhou úpadkyní byla uzavřena dohoda podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák., a to na základě jejich ujednání obsaženého v článku III. odst. 3 písm. c) smlouvy o spolupráci ze dne 21. července 1997, který zní:
„Společnost K., a. s., po dobu svého působení v autoservisu a plnění předmětu této smlouvy, se dále zavazuje a je povinna uzavřít dohodu s E., a. s. v likvidaci o způsobu úhrady zbytku úvěru s příslušenstvím za společnost N., a. s., poskytnutého společnosti N., a. s. E., a. s. Pokud by tato dohoda nebyla z jakéhokoliv důvodu možná, je společnost K., a. s. povinna uzavřít dohodu o přistoupení k tomuto závazku“.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).
Výše uvedená ustanovení formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat.
Soud prvního stupně považoval za nesporné, že 8. října 1997 uzavřely E., a. s. a první úpadkyně dohodu o převzetí dluhu podle ustanovení §531 odst. 2 obč. zák., přičemž současně učinil zjištění, že smlouvou o spolupráci [viz její článek III., bod 3, písm. c)] se první úpadkyně zavázala uzavřít dohodu s E., a. s. v likvidaci o způsobu úhrady zbytku úvěru za druhou úpadkyni. Aniž by se jakkoli vyjádřil k právním důsledkům uzavření smlouvy o spolupráci, soud prvního stupně uzavřel, že dohoda o převzetí dluhu ze dne 8. října 1997 je tzv. kumulativní intercesí (§531 odst. 2 obč. zák.).
Oproti tomu odvolací soud, přestože z výše uvedených listin neučinil jiná (odlišná) skutková zjištění, smlouvu o spolupráci právně kvalifikoval jako dohodu podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák., s tím, že souhlas E. , a. s. v likvidaci (věřitelky) se změnou v osobě dlužníka dovodil z dohody ze dne 8. října 1997. Přitom z odůvodnění jeho rozhodnutí není seznatelné, zda použil výkladová pravidla podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (případně §266 obch. zák.) a zda prověřoval skutečnou vůli jednajících osob. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž i nesprávné (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 18, ročníku 2000, pod číslem 85).
To, že z pouhého jazykového vyjádření (a gramatického výkladu) článku III. odst. 3 písm. c) smlouvy o spolupráci nelze dospět k závěru o právní povaze tohoto ujednání (tj. k závěru, zda jde o dohodu podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák.), je ostatně - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nepochybné i proto, že tento projev vůle nejenže neobsahuje pojem „převzetí dluhu“, ale ani ničeho nevypovídá o tom, že by na jeho základě mělo dojít ke změně v osobě dlužníka.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a §243b odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu