ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.104.2004.1
sp. zn. 29 Odo 104/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně … banky, a. s., proti žalované J. H., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 150.950,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 115/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2002, č.j. 5 Cmo 134/2002-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2000, č.j. 49 Cm 115/98-38, uložil žalované zaplatit žalobkyni (… BANCE, akciové společnosti) částku 150.950,50 Kč s 20 % úrokem z prodlení z částky 121.619,28 Kč od 14. června 1997 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 6.040,- Kč.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi žalobkyní a V. H. (dále též jen „dlužník“) byla dne 28. dubna 1990 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §382a odst. 2 hospodářského zákoníku, přičemž jmenovaný poskytnutý úvěr ve sjednaných lhůtách nesplácel a zčásti jej použil k jinému než dohodnutému účelu, v důsledku čehož ho žalobkyně v souladu s uzavřenou smlouvou vyzvala k úhradě „celé nesplacené pohledávky“. Jelikož z dokazování bylo zjištěno - pokračoval soud prvního stupně - že na běžném účtu, z něhož měl být úvěr hrazen, nebylo dostatek finančních prostředků, v intencích ustanovení §384 hospodářského zákoníku „neběžela promlčecí lhůta“. K výše uvedenému závazku žalovaná přistoupila ve smyslu ustanovení §533 občanského zákoníku (dohodou uzavřenou s žalobkyní 30. září 1993) a stala se tak dlužnicí vedle V. H. Protože žalovaná „ve své výpovědi“ závazek vůči žalobkyni nezpochybnila, když pouze uvedla, že nemá dostatek finančních prostředků, soud žalobnímu požadavku zcela vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. září 2002, č.j. 5 Cmo 134/2002-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a proti svému rozhodnutí připustil dovolání (výrok III.).
Odvolací soud především zdůraznil, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně podáním došlým soudu 6. září 2000 „žalobkyně“ oznámila, že na její straně došlo k procesnímu nástupnictví, a to s ohledem na smlouvu o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 uzavřenou mezi … BANKOU, akciovou společností a … bankou, a. s., v důsledku které přešla pohledávka za žalovanou na kupující, tj. … banku, a. s. (dále jen „žalobkyně“).
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud smlouvu uzavřenou mezi původní žalobkyní a dlužníkem 28. dubna 1990 právně kvalifikoval jako smlouvu o půjčce podle občanského zákoníku, nicméně akcentoval, že v důsledku změn, k nimž došlo přijetím zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, a zákona č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník, se tato smlouva počínaje 1. květnem 1990 řídila „režimem hospodářského zákoníku“, a tudíž šlo o „smlouvu úvěrovou“. Proto odvolací soud shledal správným také závěr soudu prvního stupně, vycházející z ustanovení §384 hospodářského zákoníku, že vůči dlužníku nemohlo z důvodu nedostatku finančních prostředků na účtu dojít k promlčení nároku.
Odvolací soud dále přitakal soudu prvního stupně v tom, že žalovaná dohodou ze dne 30. září 1993 platně k závazku vyplývajícímu ze smlouvy o úvěru přistoupila, přičemž svůj závazek ve sjednaných splátkách počínaje březnem 1996 neplnila. Vzhledem k uplatnění nároku u soudu dne 13. června 1997 shledal odvolací soud nedůvodnou rovněž námitku promlčení. Za důvodnou nepovažoval ani výhradu žalované, podle níž nebylo možné, aby k „hospodářskoprávnímu vztahu“ přistoupil subjekt, který není podnikatelem, ani její námitku, že „dohoda o přistoupení nebyla za žalobkyni podepsána oprávněnými osobami“.
Maje rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné i co do povinnosti žalované k úhradě úroků a úroků z prodlení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž současně vyhověl požadavku žalované na připuštění dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. a) a písm. d) o. s. ř.
Existenci vady podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. [tj. dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] dovolatelka spatřuje v tom, že ve věci „rozhodovaly soudy věcně nepříslušné“. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolatelka shledává v řešení otázky platnosti přistoupení k závazku. V této souvislosti dovozuje, že jako „nepodnikatelka“ nemohla přistoupit k hospodářskoprávnímu závazku dlužníka, když - dle jejího názoru - není možné, aby solidárně dlužili dva spoludlužníci za odlišných podmínek a v rámci jiného právního režimu. Přistoupení k závazku má dovolatelka za neplatné i z důvodu neurčitosti, jelikož v něm není specifikována výše příslušenství a nejsou zde uvedeny všechny podmínky závazku“.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly i se skutečností, že žalobkyně proplácela faktury, jejichž „předmět“ neodpovídá účelu smlouvy uzavřené s dlužníkem, pročež minimálně „v tomto plnění“ šlo o bezdůvodné obohacení a „byla vznesena námitka promlčení“. Podle přesvědčení dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ani v rozsahu příslušenství, když „o příslušenství nelze rozhodnout toliko tak, že bylo smluveno, aniž je posouzeno, zda se jednalo o příslušenství závazku občanskoprávního či hospodářskoprávního“.
Protože žalobkyně neunesla ani důkazní břemeno co do oprávnění osob, které za ni „smlouvu“ podepsaly, dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v projednávané věci, když odvolací soud věc rovněž projednal - v souladu s bodem 15, hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.; není však důvodné.
Protože odvolací soud ve výroku rozsudku vyslovil přípustnost dovolání bez omezení (omezení jen pro určité právní otázky je obsaženo pouze v odůvodnění rozsudku), je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 7, ročník 1997, pod číslem 19).
Výhrada dovolatelky, podle které je řízení postiženo vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., když ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, není důvodná.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v dalším řízení vázány. Jak je zřejmé z obsahu spisu Obvodní soud pro Prahu 3, u něhož bylo řízení zahájeno, usnesením ze dne 19. ledna 1998, č.j. 4 C 165/97-12, vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Účastníci řízení proti tomuto usnesení opravný prostředek nepodali a ani soud, jemuž byla věc z důvodu věcné příslušnosti postoupena, nevydal rozhodnutí, jímž by v intencích ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. vyslovil s postoupením věci nesouhlas a věc vrátil soudu nižšího stupně. Řízení před soudy obou stupňů tak dovolatelkou tvrzenou vadou, podřaditelnou dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (nejde o zmatečnostní vadu podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.), postiženo není.
Jelikož ani z obsahu spisu nevyplývá existence vad, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud především, zkoumaje povahu smlouvy uzavřené 28. dubna 1990 mezi žalobkyní a V. H., souhlasí s odvolacím soudem, že jde o smlouvu o půjčce uzavřenou podle občanského zákoníku (jeho ustanovení §341 a násl.); neztotožňuje se ale s jeho závěry, podle nichž je nutno na tuto smlouvu počínaje 1. květnem 1990 nahlížet jako na smlouvu o úvěru podle ustanovení §382a a následujících hospodářského zákoníku, vybudovaném zejména výkladu čl. III zákona č. 103/1990 Sb.
Podle ustanovení čl. III bodu 1. zákona č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník, ustanoveními tohoto zákona se řídí i právní vztahy vzniklé před 1. květnem 1990; vznik těchto právních vztahů, jakož i práva z nich vzniklá před 1. květnem 1990 se však řídí dosavadními předpisy.
Shora citované intertemporální ustanovení - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - vymezuje působnost zákona č. 103/1990 Sb. na právní vztahy vzniklé do 30. dubna 1990 podle právních předpisů, jež byly tímto zákonem dotčeny, tj. na právní vztahy vzniklé do uvedeného data podle hospodářského zákoníku, popř. podle právních předpisů, které byly tímto zákonem zrušeny. Skutečnost, že 1. května 1990 nabyl účinnosti zákona č. 103/1990 Sb. a že v intencích §1 odst. 1 hospodářského zákoníku, ve znění tohoto zákona, ve spojení s ustanovením §2 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, se právní úprava smlouvy o úvěru obsažená v hospodářském zákoníku vztahovala i na úvěry poskytované podnikatelům - fyzickým osobám, totiž neznamená, že by na smlouvy o půjčce uzavřené do tohoto data podle ustanovení §341 a následujících občanského zákoníku bylo nutné nadále aplikovat právní úpravu obsaženou v hospodářském zákoníku.
Na shora uvedeném závěru není způsobilé ničeho změnit ani to, že podle ustanovení §43 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, počínaje 1. únorem 1992 se půjčky poskytnuté bankami podle dosavadních předpisů považují za úvěry podle tohoto zákona, když tato změna nemá na právní režim smluv o půjčce uzavřených do 1. května 1990 žádný vliv (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 59/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o půjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a V. H. počínaje 1. květnem 1990 smlouvou o úvěru, je právně nevýznamná námitka dovolatelky, že jako „nepodnikatelka“ nemohla platně přistoupit k „hospodářskoprávnímu závazku“, jakož i výhrada, že není možné, aby solidárně dlužili dva spoludlužníci za odlišných podmínek a v rámci jiného právního režimu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky platnosti dohody o přistoupení k závazku ve smyslu ustanovení §533 občanského zákoníku, z pohledu její (ne)určitosti (§37 odst. 1 občanského zákoníku) shledává Nejvyšší soud správným. To, že v dohodě o přistoupení k závazku není specifikována výše příslušenství a všechny podmínky závazku, samo o sobě právní úkon neurčitým nečiní. Na vznik a existenci povinnosti žalované zaplatit závazek V. H. ze smlouvy o půjčce z 28. dubna 1990 pak nemá vliv ani skutečnost, zda a v jakém rozsahu jmenovaný použil půjčenou částku na jiný než smluvený účel.
Pokud jde o výhrady dovolatelky akcentující promlčení uplatněného nároku, ani v tomto směru neshledává Nejvyšší soud dovolání důvodným. Nebyl-li (a vzhledem k přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. ani být nemohl) zpochybněn skutkový závěr, podle něhož žalovaná přestala plnit svůj závazek ze smlouvy o přistoupení k závazku ze dne 30. září 1993 počínaje březnem 1996, a skutkový závěr o tom, že žaloba došla soudu 13. června 1997, nelze úspěšně ani polemizovat s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok promlčen není. Úvaha dovolatelky o promlčení nároku je pak nesprávná i proto, že - jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu - dlužník i žalovaná v dodatcích ke smlouvě o půjčce, respektive k dohodě o přistoupení k závazku, dluh uznali, tj. písemně vyjádřili příslib již existující dluh určený co do důvodu a výše zaplatit, s následky předvídanými ustanovením §110 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.
Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani námitky dovolatelky vztahující se k výši žalobkyni přiznaných úroků z prodlení. Jak je zřejmé z obsahu dovolání, žalovaná nezpochybňuje aplikaci nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatků z prodlení podle občanského zákoníku, ani skutkový závět o tom, kolik činil dvojnásobek diskontní sazby v rozhodné době (§1 citovaného předpisu), když své výhrady založila na „nemožnosti“ platné dohody o výši příslušenství a na tom, že „dle občanského zákoníku“ příslušenství k 28. dubnu 1990 činilo 3 %.
Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou ani výhradu dovolatelky akcentující, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně oprávnění osob, které za ni podepsaly smlouvu (rozuměj smlouvu o přistoupení k závazku), když závěr odvolacího soudu v tomto směru odpovídá výsledkům dokazování a je v souladu i s ustanovením §20 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správné, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu