ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1058.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1058/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. J. Z., proti žalovanému R. M., o zaplacení částky 382.468,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 99/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č.j. 20 Co 240/2003-221, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č.j. 14 C 99/2000-194, jsa vázán právním názorem vysloveným v kasačním usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2001, č.j. 20 Co 327/2001-155, uložil žalovanému zaplatit žalobci 382.468,- Kč a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na skutková zjištění učiněná v předchozích stádiích řízení, včetně jejich následného doplnění - měl za prokázáno, že K. Š. „vlastnila“ hostinec „N. S. p.“ - dále též jen „hostinec“ (jenž považoval za podnik ve smyslu ustanovení §5 obchodního zákoníku), který smlouvou ze dne 19. října 1996 (dále jen „smlouva o předání hostince“) bezúplatně převedla na žalovaného. Jelikož obchodní zákoník upravuje „pouze prodej podniku“, smlouvu o předání hostince právně kvalifikoval ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 obchodního zákoníku a ustanovení §628 a následujících občanského zákoníku jako smlouvu darovací. Akcentoval, že v době jejího uzavření byl podnik věcí hromadnou a byl tvořen souborem hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, k nimž náležely věci, práva, závazky a další hodnoty, s tím, že patřily podnikateli a zároveň sloužily k provozování podniku. Je-li podnik jako věc v právním smyslu převáděn, přechází na nového vlastníka celý soubor věcí, práv, majetkových hodnot, jakož i závazků, které se váží k převáděnému majetku. Tak na žalovaného přešel rovněž závazek K. Š. vůči žalobci (podle soudu prvního stupně šlo o závazek z titulu smlouvy o uznání dluhu a jeho splácení ze dne 1. října 1994, přičemž uznán byl závazek k úhradě technické pomoci a inženýrsko konzultační činnosti při realizaci stavebních úprav v hostinci poskytnuté žalobcem), který ke dni rozhodování nebyl nejméně co do částky 382.468,- Kč zaplacen.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. června 2003, č.j. 20 Co 240/2003-221, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 32.102,40 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud, poté co „provedl důkaz přečtením výpovědí svědků“ V. Z. a K. Š., jak byly učiněny v předchozích fázích řízení, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
Odkazuje na ustanovení §1 odst. 2, §476 a násl. obchodního zákoníku a §51 a §628 a násl. občanského zákoníku, odvolací soud zdůraznil, že smlouva o předání hostince je „smlouvou o bezúplatném převodu podniku“, přičemž jejím uzavřením přešly na žalovaného závazky spojené s převáděným podnikem, tj. i závazek, jehož úhrada je předmětem řízení. Výhrady žalovaného, že K. Š. některé závazky hradila i po „převodu hostince“ a že nepřevzal závazky z pracovně právních vztahů, shledal odvolací soud nedůvodnými, když - jak vyplývá z provedených důkazů - žalovaný převzal veškeré závazky podniku a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na nabyvatele podniku přecházejí podle ustanovení §480 obchodního zákoníku.
Co do existence závazku odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), poukazuje na ustanovení §558 občanského zákoníku, uzavřel, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit domněnku existence dluhu k datu jeho uznání, ani to, že by tento závazek, ať již zcela nebo zčásti splnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které má základ v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel zejména zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o předání hostince smlouvou o bezúplatném převodu podniku podle ustanovení §51 občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením §628 a násl. občanského zákoníku a ustanovením §476 a násl. obchodního zákoníku, včetně toho, že uzavřením této smlouvy přešly na žalovaného všechny závazky spojené s převáděným podnikem.
Převod podniku - pokračuje dovolatel - znamená převod celého souboru hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, včetně „převzetí veškerých závazků a práv a dále povinností a práv z pracovněprávních vztahů“. Přitom odmítá, že by od K. Š. převzal všechny závazky z provozu hostince, když jmenovaná hradila některé závazky i poté, co již hostinec předala a neprovozovala, nehledě k tomu, že nepřevzal žádné závazky z obchodních smluv ani žádná práva a závazky z pracovněprávních vztahů. V této souvislosti dovolatel odkazuje na výslovné ujednání obsažené ve smlouvě o předání hostince, podle něhož převzal „veškeré finanční závazky“, kterýžto projev vůle jednoznačně vylučuje převzetí jiných než finančních závazků, tj. závazků z obchodních smluv a z pracovněprávních vztahů. Tomu, že nešlo o převod podniku, nasvědčuje - podle názoru dovolatele - i skutečnost, že nepřevzal dokumentaci týkající se provozu hostince jako např. obchodní smlouvy, korespondenci, účetní doklady, účetní evidenci a podobně (viz ujednání ve smlouvě o předání hostince o převzetí technické dokumentace včetně kolaudačních protokolů), z čehož vyplývá, že úmyslem žádné ze smluvních stran nebylo převést všechny závazky a realizovat převod podniku.
Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká nesprávnost závěru, že nenavrhl k prokázání svých tvrzení žádné důkazy, popř. že svá tvrzení neprokázal, a v tomto směru poukazuje na návrhy na dodatečné výslechy svědků Š. a Z. (ty navrhoval provést proto, že jmenovaní byli vyslechnuti v době, kdy věc byla „soudem jinak právně kvalifikována“) a doplnění dokazování účetní dokumentací (za účelem objasnění jaká dokumentace byla předána), které soudy neakceptovaly.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítnout, argumentuje, že na žalovaného přešla všechna, v době předání existující, práva a povinnosti související s hostincem „N. S. p.“. Pokud jde o pracovněprávní vztahy a smlouvy s odběrateli, K. Š. byla v době před předáním hostince v neutěšené finanční situaci, v důsledku čehož propustila všechny zaměstnance a nebyla smluvně vázána k odběru žádného nového zboží. Proto mohla žalovanému vyjma zařízení hostince, zásob, práv k odběru energií a vody, práv telefonního účastníka a práva nájmu předat v podstatě pouze dluhy, což rovněž učinila.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je v ustanovení §476 odst. 1 obchodního zákoníku upraven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující (§269 odst. 1 obchodního zákoníku).
Neobsahuje-li smlouva o předání hostince dohodu o ceně (k podstatným náležitostem smlouvy o prodeji podniku srov. ustanovení §476 odst. 1 obchodního zákoníku), již z tohoto důvodu nemůže jít o smlouvu o prodeji podniku.
Právní posouzení smlouvy o předání hostince jako smlouvy darovací (§628 a násl. občanského zákoníku) je pak vyloučeno proto, že předmětem této smlouvy není bezúplatné přenechání něčeho, když - v případě, že je převáděn (předáván) podnik - na nabyvatele přecházejí také všechna práva a závazky, na které se „prodej“ (převod) vztahuje (viz argumentace níže co do aplikace ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku).
Nelze-li - z důvodů výše uvedených - smlouvu o předání hostince považovat ani za smlouvu o prodeji podniku (§476 obchodního zákoníku), ani za darovací smlouvu (§628 občanského zákoníku), potom v situaci, kdy nejde ani o žádný ze smluvních typů upravených obchodním a občanským zákoníkem, je nezbytné tuto smlouvu právně kvalifikovat jako smlouvu nepojmenovanou.
Řešení otázky, zda smlouva o předání hostince je smlouvou uzavřenou podle občanského nebo obchodního zákoníku, je v prvé řadě závislé na tom, zda jejím předmětem vskutku byl podnik či nikoli.
Podnikem se pro účely obchodního zákoníku rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit (§5 obchodního zákoníku).
Jednotlivé složky podniku, jenž je předmětem převodu, nemusí být ve smlouvě výslovně konkretizovány; pro platnost smlouvy (co do určitosti jejího předmětu) postačí, bude-li vymezen převáděný podnik (jeho část). Na závěru, zda je předmětem smluvního převodu skutečně podnik (jeho část), pak ničeho nemění ani to, že převádějící nemá zaměstnance, popř. že nemá (jedno z jakých důvodů) uzavřeny obchodní smlouvy (např. s dodavateli či odběrateli).
V poměrech projednávané věci, kdy byl předán hostinec „N. S. p.“, který lze zcela nepochybně považovat za podnik nebo jeho část (to, zda byl hostinec pouze částí podniku nebo „celým podnikem“ K. Š., není pro rozhodnutí ve věci významné), jsou proto irelevantní výhrady dovolatele, podle nichž nepřevzal práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů a z obchodních smluv.
Závěr, že předmětem předání byl podnik (jeho část) - hostinec „Na Staré poště“, není způsobilá vyvrátit ani argumentace dovolatele, že K. Š. i po předání hradila „některé závazky vzniklé z jeho provozu“. Pokud skutečně k takovému plnění došlo, představuje - při absenci jiných dohod mezi zúčastněnými osobami - plnění, k němuž jmenovaná již z titulu závazku k úhradě žalobcem provedených prací (popř. jiných závazků souvisejících s podnikem) nebyla povinna. Totéž platí o námitce dovolatele, že se výslovně zavázal převzít finanční závazky vzniklé provozem hostince, když z ní jednak nelze dovodit (jak to činí dovolatel), že by odmítl převzít závazky jiné, jednak ničeho nemění na tom, co bylo předmětem převodu.
Byl-li smlouvou o předání hostince převeden na žalovaného podnik K. Š., je dále co do posouzení, zda se smlouva řídí občanským či obchodním zákoníkem, podstatné, zda ji lze podřadit některému ze závazkových vztahů uvedených v ustanovení §261 obchodního zákoníku. Řídí-li se částí třetí obchodního zákoníku, a to bez ohledu na povahu účastníků, závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části [§261 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku], je nutné - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - stejnou právní úpravu analogicky aplikovat i na smlouvu o bezúplatném předání (převodu) podniku. Smlouva o předání hostince je tak nepojmenovanou smlouvou upravenou v ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku.
V tomto směru dále Nejvyšší soud doplňuje, že byť smlouva o předání hostince není smlouvou o prodeji podniku (§476 a násl. obchodního zákoníku), neznamená to, že na závazkový vztah touto smlouvou založený nelze aplikovat - v intencích ustanovení §1 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §491 odst. 2 občanského zákoníku - ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož na kupujícího (zde přejímajícího - žalovaného) přecházejí všechny závazky, na které se „prodej“ vztahuje (které s podnikem souvisejí).
Naplněn není - podle názoru Nejvyššího soudu - ani další z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Protože žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dán, když skutkové závěry odvolacího soudu ohledně obsahu smlouvy o předání hostince jsou v souladu se skutkovými zjištěními, která odvolací soud (soud prvního stupně) z provedených důkazů učinil, přičemž ani způsobu, jakým odvolací soud hodnocení důkazů provedl, nelze ničeho vytknout, dovolací soud uzavírá, že se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu ani za použití tohoto dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo.
Výhradou, podle které odvolací soud neprovedl navrhované důkazy, dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jiná vada řízení [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení ve smyslu tohoto ustanovení je v prvé řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, přičemž tato neúplnost nebo nesprávnost není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěje ke skutkovým závěrům, na nichž své rozhodnutí založil, nýbrž z hlediska postupu soudu při dokazování. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu jde zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. a nebyl proveden navržený důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinností tvrzení a povinností důkazní, navrhla, přestože měl důkaz sloužit k ověření právně významné skutečnosti pro posouzení věci, za situace, kdy tato skutečnost nebyla prokázána jinak, popř. v rozporu s tímto ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dán i tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně aniž dokazování doplnil.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, doplnění dokazování výslechem svědků K. Š. a V. Z. žalovaný navrhl proto, že žalobce neprokázal přechod „všech práv a závazků a přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů“, a „účetní dokumentací“ proto, že došlo k předání pouze technické dokumentace (viz odvolání č.l. 206-207 a dovolání č.l. 228-230). Protože navrhovanými důkazy dovolatel nesledoval prokázání skutečností, které by byly - vzhledem ke shora uvedeným závěrům - významné pro posouzení, zda předmětem předání (převodu) byl podnik (jeho část), řízení před soudy obou stupňů vytýkanou vadou postiženo není.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu