ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1076.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1076/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatelky H. E., proti odpůrkyni S. 9., s. r. o., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 347/2001, o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným, o dovolání odpůrkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 14 Cmo 497/2003-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5075,- Kč do rukou její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2003, č. j. 14 Cm 347/2001- 40, kterým tento soud zamítl návrh na určení, že navrhovatelka je společnicí S. 9., s. r. o. (dále též jen „společnost“) tak, že návrhu vyhověl.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §116 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále jen „obch. zák.“), přechází obchodní podíl na dědice, pokud to společenská smlouva připouští a dědic se o účast ve společnosti přihlásí do jednoho měsíce od skončení řízení o dědictví. Přihlášením nabývá dědic obchodní podíl ke dni smrti zůstavitele, přičemž ustanovení §156 odst. 10 obch. zák. se použije přiměřeně.
Odvolací soud konstatoval, že stěžejní otázkou řízení je, zda se navrhovatelka přihlásila o účast ve společnosti. Zákon pro přihlášení dědice k účasti ve společnosti nestanoví žádné formální ani obsahové náležitosti.
Odvolací soud zopakoval důkaz dopisem navrhovatelky ze dne 20. února 2000, adresovaným odpůrkyni, označeným jako „žádost o přechod dědických práv k podílu ve Společnosti 995, s. r. o.“. Navrhovatelka jako dědička a uživatelka označeného bytu tímto dopisem „uplatňuje svá dědická práva na podíl ve společnosti a žádá o převedení podílu jejího otce na její osobu“. Z kopie závěti zůstavitele J. P., sepsané 23. května 1997, odvolací soud zjistil, že zůstavitel odkázal navrhovatelce „podíl na byt S. 9., s. r. o.“.
Odvolací soud uzavřel, že výkladem uvedených úkonů podle §34 a násl. občanského zákoníku a §266 obch. zák. dospěl k závěru, že úmyslem navrhovatelky bylo vstoupit do společnosti na místo jejího zemřelého otce. Tento úmysl musel být zřejmý i odpůrkyni, což je evidentní z jejího dopisu ze dne 24. března 2000, jímž reagovala na přihlášku navrhovatelky o účast ve společnosti. Přihlášku považovala pouze za předčasnou.
Byť v dopise navrhovatelky ze dne 20. února 2000 není pregnantně vyjádřeno její přihlášení k účasti ve společnosti, z obsahu tohoto úkonu je její úmysl dostatečně zřejmý. Vedle navrhovatelky, jako závětní dědičky, byli dědici i vnukové zůstavitele jako neopomenutelní dědici a ve smyslu §156 odst. 10 obch. zák. si měli do skončení dědického řízení určit, kdo z nich bude vykonávat práva spojená s obchodním podílem. Ze žádného důkazu provedeného soudem prvního stupně nevyplynulo, že by navrhovatelka neměla v úmyslu být společnicí odpůrkyně. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že dopis ze dne 20. února 2000 nelze považovat za přihlášku žalobkyně k účasti ve společnosti.
Dále se odvolací soud zabýval otázkou prekluzívní měsíční lhůty pro přihlášení dědice k účasti ve společnosti. Podle odvolacího soudu ustanovení §116 odst. 2 obch. zák. vymezuje pouze konec prekluzívní lhůty. Nelze dovozovat, že lhůta není zachována proto, že dědic právo podle §116 odst. 2 obch. zák. uplatní již v průběhu dědického řízení. Podle názoru odvolacího soudu lhůta zachována je, byť bylo právo uplatněno předčasně, ještě v průběhu dědického řízení, a to tím spíše za situace, kdy jde o závětního dědice, který měl dle závěti dědit obchodní podíl ve společnosti. Proto odvolací soud uzavřel, že navrhovatelka, která nabyla ¾ obchodního podílu zůstavitele a o účast ve společnosti se přihlásila, je společnicí odpůrkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala odpůrkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedených důkazech. Podle jejího názoru navrhovatelka v dopise ze dne 20. února 2000 požádala pouze o převedení obchodního podílu svého otce na sebe. Jak správně uzavřel soud prvního stupně není v předmětném dopise vyjádřena vůle navrhovatelky stát se společnicí odpůrkyně. Soud prvního stupně správně vyhodnotil i dopis společnosti ze dne 24. března 2000, když tento dopis hodnotil jako oznámení odpůrkyně, že je třeba vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu o nabytí dědictví. Dovolatelka dovozuje, že nedostatek jednoznačného vyjádření projevů vůle navrhovatelky stát se společnicí odpůrkyně nelze nahrazovat výkladem o tom, co navrhovatelka zamýšlela. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu i to, že nehodnotil, že navrhovatelka nebyla jedinou dědičkou a dohodu o převodu obchodních podílů zděděných ostatními dědici uzavřela s podstatným časovým odstupem.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že již soud prvního stupně nesprávně vzal za prokázané, že další dědici, vnuci zůstavitele, převedli zděděné podíly na navrhovatelku. Toto nesprávné skutkové zjištění převzal i odvolací soud, přičemž tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování.
Za nesprávné právní posouzení považuje dovolatelka to, že soud dospěl k závěru, že se navrhovatelka včas přihlásila o účast ve společnosti. Podle názoru dovolatelky počíná běžet lhůta uvedená v §116 odst. 2 obch. zák. až ode dne právní moci rozhodnutí soudu o dědictví. Dovolatelka rovněž namítá procesní pochybení odvolacího soudu v tom směru, že se nezabýval kvalitou petitu. S ohledem na to, že navrhovatelka nebyla jedinou dědičkou obchodního podílu, měla být výše jejího podílu ve společnosti předmětem dokazování. Absence údaje o výši podílu navrhovatelky ve společnosti ve výroku napadeného rozsudku, činí podle dovolatelky napadený rozsudek nevykonatelným.
Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na skutkovém zjištění, že další dědici, vnuci zůstavitele, převedli zděděné podíly na navrhovatelku, přičemž toto skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Nedostatky skutkových zjištění spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud uzavřel, že k uvedenému převodu došlo přes její námitku, že smlouva o převodu obchodního podílu byla absolutně neplatná, protože ostatní dědici se o účast v žalované společnosti nepřihlásili. Tato námitka, jak vyplývá z jejího odůvodnění, není námitkou nesprávného skutkového zjištění, ale námitkou nesprávného právního posouzení toho, zda mohou dědici, kteří se nepřihlásili o účast ve společnosti, převést části obchodního podílu, který získali děděním, na dědice, který se o účast ve společnosti přihlásil.
K tomu dovolací soud uzavřel, že za situace, kdy navrhovatelka nabyla celý podíl zůstavitele ve společnosti (což vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – viz s. 3 rozhodnutí soudu prvního stupně), není podstatné, zda takový podíl nabyla na základě dědické dohody či na základě smlouvy o převodu obchodního podílu, rozhodující je, že se stala majitelkou celého obchodního podílu.
O námitce dovolatelky, že odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedených důkazech, když navrhovatelka v dopise ze dne 20. února 2000 požádala pouze o převedení obchodního podílu svého otce na sebe, dovolací soud uzavřel, že není důvodná.
Účelem ustanovení §116 odst. 2 obch. zák. v části, kde se stanoví podmínka vzniku účasti dědice na společnosti spočívající v tom, že se dědic ve stanovené lhůtě k účasti přihlásí, je na jedné straně umožnit dědici rozhodnutí, zdá hodlá být společníkem a na druhé straně (pokud jde o časové omezení možnosti jednostranným úkonem účast ve společnosti založit) ochrana společnosti před právní nejistotou o tom, kdo je jejím společníkem.
V dopise ze dne 20. února 2000 dovolatelka tím, že sdělila společnosti, že „uplatňuje svá dědická práva na podíl ve společnosti a žádá o převedení podílu jejího otce na její osobu“ zcela jednoznačně projevila vůli, být společnicí odpůrkyně. To, že si nebyla vědoma mechanismu, kterým se společnicí stává, a namísto přihlášení se k účasti ve společnosti žádala převedení obchodního podílu, není pro posouzení účinků dopisu podstatné – nesprávné právní posouzení postupu při účasti dědice ve společnosti nic nemění na jednoznačně projevené vůli stát se společnicí odpůrkyně.
Ohledně běhu lhůty podle ustanovení §116 odst. 2 obch. zák. dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu, že se lhůta stanoví co do konce svého běhu, nikoli co do jeho počátku, je správný. Dědic nabývá majetek zůstavitele ke dni jeho smrti, a proto se navrhovatelka mohla k účasti na společnosti přihlásit kdykoli od tohoto okamžiku do konce stanovené lhůty.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá žádný z důvodů zmatečnosti.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal navrhovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 5.000,- Kč podle ustanovení §7 písm. g) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 14. září 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu