ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1117.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1117/2004-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyň a) M. B., b) J. K. a c) M. K., proti žalovanému A. K., o zaplacení 265.948,75 Kč s příslušenstvím pro každou ze žalobkyň, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově, pod sp. zn. 3 C 638/2001, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. července 2003, č. j. 15 Co 218/2003-94, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. ledna 2003, č. j. 3 C 638/2001-66, kterým tento soud zamítl žalobu, aby uložil žalovanému zaplatit každé žalobkyni 265.948,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p. a. z této částky od 1. ledna 2002 do zaplacení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že spornou otázkou je v podstatě jen právní závěr soudu prvního stupně o existenci „jiné dohody“ mezi účastníky podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“), dovozený z obsahu článku II. smlouvy ze dne 24. dubna 1995 (dále jen „smlouva“), který vedl k zamítnutí žaloby jako předčasné. Žalobkyně tento právní závěr napadají v rovině právní i skutkové.
Podle odvolacího soudu platí sedmiletá lhůta pro vypořádání majetkového podílu v penězích pouze v případě, že se strany kdykoli po schválení transformačního projektu nedohodnou jinak. Z judikatury Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že pokud se nároky podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. stanou součástí majetkového podílu z transformace, provede se vypořádání celého majetkového podílu podle zásad zakotvených v §13 transformačního zákona, a to v penězích. Odvolací soud přisvědčil žalovanému, že zákon nestanoví obligatorní formu či obsahovou náležitost pro uzavření takové dohody. Stačí tedy dohoda stran „provedená právním úkonem, který splňuje obecné hmotněprávní náležitosti pro svou platnost a z jehož obsahu je možné dovodit vůli stran upravit jiným způsobem vypořádání majetkového podílu\". Dále odvolací soud uvedl, že „nepolemizuje s názorem dovolatelek, opírajícím se také o judikaturu, že majetkový podíl z transformace je pohledávkou. I k ní ale náležejí vlastnická oprávnění a lze s ní naložit způsobem znamenajícím jisté omezení v jejím užití po určitou dobu. Lichý je podle odvolacího soudu argument žalobkyň, že k tomu musí být pohledávka splatná. Vedle toho, že jimi citované stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 36/95 vychází z poněkud odlišné skutkové situace, ani v něm není vysloven právní názor, že lze převést pouze splatnou pohledávku. Takový názor by byl v rozporu i s dlouhodobě ustáleným výkladem §524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dle kterého může být předmětem postoupení pohledávka jakéhokoli druhu, tedy i jiná než peněžitá, může být splatná i nesplatná, ale i teprve budoucí. Podmínkou je, že jde o určitou a existující pohledávku.“
Dále odvolací soud konstatoval, že v obdobných věcech se stejným žalovaným již posuzoval formulace čl. II. smlouvy a od závěrů, které učinil, nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Je sice pravdou, že v článku II. smlouvy jsou použity „formulační termíny“ pro smlouvu nájemní. Rozhodující je ovšem obsahové vyznění této smlouvy a po této stránce je zřejmé, že obě strany tímto ujednáním projevily vůli, aby majetkový podíl z transformace oprávněné osoby zůstal v užití žalovaného po stanovenou dobu. Obsahově tudíž tato smlouva jednoznačně směřuje do termínu splatnosti vypořádání majetkového podílu z transformace a představuje tak tzv. jinou dohodu ve smyslu §13 odst. 3 transformačního zákona.
Při platnosti předmětné části smlouvy zůstává nezpochybněn závěr soudu prvního stupně, že smlouva nebyla vypovězena a dosud neuplynula minimální doba jejího trvání, z čehož plyne, že pohledávka žalobkyň není dospělá. Jako právní nástupkyně osoby, která smlouvu uzavřela, vstoupily žalobkyně do všech práv a povinností spojených s věcmi nebo právy, které na základě rozhodnutí o vypořádání dědictví nabyly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Zásadní právní význam dovozují z toho, že v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu není znám rozsudek řešící výklad smlouvy uzavřené podle §13 odst. 3 transformačního zákona s tím, že pokud jde o „nájem majetkového podílu“ řeší tuto otázku odvolací soudy rozdílně. Dále uvádějí, že rozsudek odvolacího soudu řeší otázku výkladu písemného právního úkonu „v extrémním rozporu“ s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., když namísto posouzení právního úkonu nejen podle jeho názvu (nájemní smlouva), ale i dle jednoznačně vyjádřeného písemného obsahu (pronajímatel – nájemce, přenechání do užívání za nájemné, výpovědní doby nájmu apod.) „usuzuje na záměr účastníků na uzavření nikoli nájemní smlouvy, čemuž mimo jiné brání i ustanovení §451 a násl. obč. zák.“
Dovolatelky rovněž namítají, že soudy prvního stupně ani odvolací neprovedly žádný jiný důkaz, který by nasvědčoval jimi dovozované vůli účastníků smlouvy, než smlouvou.
Dále namítají, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a §132 o. s. ř., když „správně nezohlednil rozdíl mezi smlouvou uzavřenou písemně na straně jedné a smlouvou uzavřenou ústně či konkludentně a z toho vyplývající podstatný rozdíl při jejich výkladu s ohledem na jazykový projev (písemný). V daném případě byla smlouva uzavřena výslovně a písemně s jednoznačným jazykovým vyjádřením vůle obou stran, zejména slova: nájem majetkového podílu, pronajímá, nájemné, pronajímatel – nájemce, výpověď apod. Projev vůle, ke kterému směřovali účastníci smlouvy jsou očividně zcela jednoznačné, tj. nájem majetkového podílu a nikoli jakákoli jiná smlouva.“
Dovolatelky tvrdí, že ujednání článku II. smlouvy má být nájemní smlouvou, přičemž nájem majetkového podílu jako způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona je absolutně vyloučen, neboť „pronájem vlastního majetku, nadto tehdy nesplatné pohledávky oprávněné osoby, je právně zcela nemožný.“
Následně dovolatelky provádějí podrobný rozbor jednotlivých ustanovení smlouvy.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad smlouvy, resp. její části upravující „pronájem“ majetkového podílu z transformace, pak postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Dovolací soud se neztotožnil ani s tvrzením dovolatelek, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelky spatřují rozpor s hmotným právem v tom, že oba soudy postupovaly při výkladu smlouvy v rozporu s ustanovením §35 obč. zák. Aby tomu tak bylo, musel by se soud odchýlit od výkladových pravidel obsažených v tomto ustanovení. Odvolací soud však z těchto pravidel vycházel, když aplikoval ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. o tom, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale též zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
S použitím tohoto výkladového pravidla odvolací soud (odkazem na své předchozí rozhodnutí v obdobné věci) dovodil, že část II. smlouvy, byť byla formulována (stejně jako část I.) jako nájemní smlouva, je zcela zjevně shodným projevem smluvních stran ponechat za určitou úplatu majetkový podíl oprávněné osoby v družstvu. Tato část smlouvy tedy není svým obsahem nájemní smlouvou, ale dohodou o majetkovém podílu, jejíž uzavření předpokládá ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona. Pokud pak jde o použitou terminologii, odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy zákon nestanoví pro dohodu podle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona žádnou „obligatorní formu či obsahovou náležitost“ postačí dohoda stran, provedená právní úkonem, který splňuje obecné hmotněprávní náležitosti pro svou platnost a z jehož obsahu je možné dovodit vůli stran, upravit jiným způsobem vypořádání majetkového podílu z transformace. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze ničeho vytknout, stejně jako závěru, že posuzovaná smlouva uvedené podmínky splňuje. Za situace, kdy zákon neupravuje žádné náležitosti dohody podle §13 odst. 3 transformačního zákona, není nic neobvyklého na tom, že se strany uchýlily při její formulaci k pojmům, které jsou v právním řádu běžné, a to tím spíše, že jejich dohoda o vypořádání majetkového podílu z transformace navazovala na nájemní smlouvu týkající se pozemků ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyň.
Pokud pak dovolatelky namítají, že bylo možné vyjádřit vůli účastníků tak, že se odkládá splatnost pohledávky, je patrno ze smlouvy, že jejím účelem nebylo pouhé odložení splatnosti (které ostatně v době uzavření smlouvy nebylo aktuální), ale zejména poskytnutí náhrady za to, že právní předchůdce žalobkyň nebude svoji pohledávkou po určitou dobu nakládat, a to již od uzavření nájemní smlouvy, nikoli až od splatnosti pohledávky – v tom směru tedy převzal žalovaný závazek nad rámec povinností stanovených zákonem. Právě tento záměr se strany - nepříliš obratně - pokusily formulovat ve smlouvě. Pro úplnost je třeba uvést, že na rozdíl od části I. smlouvy, upravující nájem nemovitostí, část II. smlouvy neváže možnost výpovědi na uplynutí doby osmi let, takže žalobkyním nic nebránilo v tom, aby smlouvu v obecné výpovědní lhůtě vypověděly.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelky neměly ve věci úspěch a žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu