ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1120.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1120/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně K. b., a. s., proti žalovaným 1) úpadci P.M., 2) D.H., 3) D. H., a 4) E.M., o zaplacení částek 2,228.110,89,- Kč a 1,040.082,92,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 341/95, o dovolání druhého a třetí žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č.j. 6 Cmo 147/2003-130, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č.j. 6 Cmo 147/2003-130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2000, č.j. 51 Cm 341/95-71, uložil prvnímu, druhému a třetí žalovaným zaplatit žalobkyni částku 2,228.110,89,- Kč, s tím, že „plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných“, a prvnímu a čtvrté žalovaným zaplatit žalobkyni částku 1,040.082,92 Kč, s tím, že „plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnění druhého žalovaného“. Přitom stanovil, že od druhého a třetí žalovaných je žalobkyně oprávněna požadovat plnění pouze do výše ceny z prodeje zastavených nemovitostí - obytného domu č. 63, parc. č. 277 a 51/35, díl 1, 2 v katastrálním území S. H., zapsaných na listu vlastnictví 2648 u Katastrálního úřadu v J., a od čtvrté žalované pouze do výše ceny z prodeje zastavených nemovitostí - obytného domu čp. 65, na pozemku parc. č. 35, a pozemku parc. č. 35, 619/3 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví 183, u Katastrálního úřadu v H. K. (výrok I.). Dále žalobu co do zaplacení částky 47,61 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s prvním žalovaným dne 14. prosince 1992 smlouvu o úvěru č. 4218 (dále jen „první smlouva o úvěru“), na základě které mu poskytla střednědobý provozní úvěr na nákup zboží ve výši 1,200.000,- Kč, a dne 29. října 1993 smlouvu o úvěru č. A 4346 (dále jen „druhá smlouva o úvěru“), kterou mu poskytla další úvěr ve výši 1,000.000,- Kč. Splnění závazku z první smlouvy o úvěru bylo mimo jiné zajištěno zástavní smlouvou č. 1330, uzavřenou mezi žalobkyní (jako zástavní věřitelkou) a prvním a čtvrtou žalovanými (jako zástavci) a splnění závazku z druhé smlouvy o úvěru bylo zajištěno zástavní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní (jako zástavní věřitelkou) a druhým a třetí žalovanými (jako zástavci). Jelikož první žalovaný „poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni nevrátil v plné výši včetně úroků“ a „obě zástavní smlouvy byly platně uzavřeny včetně registrace, resp. vkladu práva“, soud prvního stupně žalobě v rozsahu shora uvedeném vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání druhý a třetí žalovaní (do vyhovujícího výroku ve věci samé) a čtvrtá žalovaná (do výroku o nákladech řízení). V průběhu odvolacího řízení odvolací soud usnesením ze dne 18. května 2004, č.j. 6 Cmo 147/2003-130 - odkazuje na ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračovat s G. C. B., a. s., se sídlem v P., M., (po změně firmy G. M. B., a. s. - dále jen „společnost“). V důvodech rozhodnutí uvedl, že žalobkyně vstup společnosti do řízení na její místo navrhla podáním ze dne 23. dubna 2004, přičemž současně doložila, že pohledávka, o kterou v řízení jde, byla na společnost postoupena smlouvou č. 1452-9534-03-A ze dne 26. května 2003, a že společnost se vstupem do řízení souhlasí.
Proti usnesení odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání, namítajíce, že zmíněnou smlouvou o postoupení pohledávky byla postoupena pohledávka vyplývající z první smlouvy o úvěru (včetně zajištění), ze které ovšem pro dovolatele nevznikl „žádný právní vztah“ vůči žalobkyni, pročež ohledně této pohledávky nemohla do řízení jako žalobkyně vůči dovolatelům společnost vstoupit.
Dále dovolatelé akcentují, že žalobkyně pohledávku z druhé smlouvy o úvěru postoupila smlouvou ze dne 9. července 2001 U., a. s., přičemž následně 13. července 2001 U., a. s. tuto pohledávku dále postoupila druhému žalovanému. Ani z tohoto důvodu se společnost nemohla stát nabyvatelkou pohledávky, o jejíž zaplacení v řízení jde.
Proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jelikož odvolací soud rozhodl o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, rovněž dovolací soud dovolání žalovaných projednal a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu v tomto znění.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Přestože dovolatelé nepřiřazují dovolací námitky k žádnému z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., je z obsahu dovolání nepochybné, že zpochybňují zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci je z obsahu spisu nepochybné, že o žalobou uplatněném nároku soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 23. května 2000, č.j. 51 Cm 341/95-71, a odvolání druhého, třetí a čtvrté žalovaných měl proto odvolací soud - v souladu s bodem 15., hlavy I.,. části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - projednat a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Jestliže žalobkyně uplatnila procesní nástupnictví formou singulární sukcese v průběhu odvolacího řízení, jež se - jak je uvedeno výše - řídí občanských soudním řádem ve znění účinném do 31. prosince 2000, měl odvolací soud podle dosavadních předpisů posoudit rovněž podmínky procesního nástupnictví (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Došlo-li v průběhu občanského soudního řízení (podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001) k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 výslovně upraven) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatněním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se sukcese singulární lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jednotlivá práva a povinnosti vymezená předmětem sukcese. Z hlediska práv a povinností tak universální sukcese vyjadřovala (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoli jeho kvalitu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise č. 10, ročník 1997, pod číslem 82, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod číslem 171).
Oproti tomu právní úprava účinná od 1. ledna 2001 upravuje procesní nástupnictví při singulární sukcesi v ustanovení §107a o. s. ř., přičemž - jak Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé.
Jelikož odvolací soud zkoumal podmínky procesního nástupnictví na straně žalobkyně - nesprávně - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 a aplikoval tak nesprávný právní předpis, považuje Nejvyšší soud, vzhledem k rozdílům v právní úpravě procesního nástupnictví v době do 31. prosince 2000 a po tomto datu, pokud jde o právně významné skutečnosti, které musí být doloženy, aby soud mohl dospět k závěru o procesním nástupnictví formou singulární sukcese (viz argumentace shora), právní posouzení věci odvolacím soudem (založené na aplikaci ustanovení §107a o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001) za neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud zejména posoudí, zda na straně žalobkyně skutečně došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese (ať již ve vztahu k oběma uplatněným nárokům, popř. pouze k některému z nich), a pokud ano, bude s procesním nástupcem v odvolacím řízení pokračovat, aniž by o změně v osobě účastníka řízení rozhodoval (přitom není ani vyloučena možnost rozhodnout o procesním nástupnictví usnesením, jímž se upravuje vedení řízení). Zároveň neopomene zabývat se i výhradami, uplatněnými v dovolání, podle nichž pohledávka z druhé smlouvy o úvěru byla postoupena druhému žalovanému a pohledávka z první smlouvy o úvěru není pohledávkou za dovolateli.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu