ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1206.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1206/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce R. T., zastoupeného, advokátem, proti žalované K. spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 24.120,- DEM s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 326/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2002, č.j. 6 Cmo 266/2001-114, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2002, č.j. 6 Cmo 266/2001-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 20. listopadu 2000, č.j. 36 Cm 326/96-77, ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 2002, č.j. 36 Cm 326/96-103, jímž Krajský obchodní soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobci 24.120,- DEM s 18 % úrokem od 22. března 1995 do zaplacení a na nákladech řízení 103.649,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odkazuje na závazný právní názor, jenž vyslovil v kasačním usnesení ze dne 25. ledna 2000, č.j. 6 Cmo 370/99-60 (tímto usnesením byl zrušen v pořadí první rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. ledna 1999, č.j. 36 Cm 326/96-39, jímž byla žaloba zamítnuta), a podle něhož byla 20. února 1995 mezi účastníky uzavřena smlouva č. 210295, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů zjistil úplně skutkový stav, dospěl ke správným skutkovým zjištěním a věc rovněž správně právně posoudil.
Odvolací soud akcentoval, že jeho závěr o vzniku smlouvy o koupi zboží dle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (publikované sdělením č. 160/1991 Sb. - dále jen „Úmluva“) nebyl zpochybněn ani následným dokazováním, přičemž současně vysvětlil, z jakých důvodů na tomto svém závěru setrval.
Jelikož zboží bylo řádně vydáno a převzato, vznikla žalované - podle přesvědčení odvolacího soudu - povinnost zaplatit žalobci kupní cenu, jak byla ve smlouvě dohodnuta, na čemž není způsobilé ničeho změnit ani to, že žalobce ve skutečnosti po žalované požadoval zaplacení ceny nižší. Pokud jde o žalovanou tvrzené vady zboží, odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že žalovaná neprokázala vadnost zboží „v okamžiku přechodu nebezpečí na kupujícího“. Tvrzené vady totiž byly zjišťovány až poté, kdy zboží bylo přemístěno do nádrží příjemce, čímž si žalovaná „znemožnila prokázat vadnost zboží“. Z tohoto důvodu se odvolací soud „otázkou vadnosti dodávky“, ani „otázkou odstoupení od smlouvy“ již nezabýval, když ostatně „kvalita zboží byla určena podle vzorku“ a bylo na žalované, aby tvrdila a prokazovala, že zboží fakticky dodané je od vzorku odlišné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj., uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že se nezabýval jejími odvolacími námitkami, tj. otázkou vadného plnění, zda a mezi kým byl „uzavřen“ závazkový vztah [zda prodávajícím byla R. a. s. (dále jen „společnost“) nebo žalobce], zda žalobce splnil podmínky podle kupní smlouvy a je oprávněn požadovat zaplacení kupní ceny, zda bylo dodáno zboží podle vzorku, kdo byl oprávněn fakturovat, ani platností kupní smlouvy a výší kupní ceny.
Dále dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož byl žalobce při uzavření kupní smlouvy zastoupen společností, a v této souvislosti poukazuje na rozporná tvrzení žalobce, jakož i na skutečnost, že žalobce smlouvu nepodepsal. Zároveň vyjadřuje přesvědčení o neplatnosti uzavřené smlouvy, když žalobce „není oprávněn podnikat na území České republiky“, a snáší rovněž argumenty na podporu svých tvrzení o existenci vad dodaného zboží (jahodové dřeně), jeho včasné a řádné reklamaci a odstoupení od smlouvy.
Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka napadá výhradou, podle níž měla být věc posuzována podle českého práva, s tím, že aplikován měl být obchodní zákoník, především jeho ustanovení upravující práva kupujícího z vad zboží.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních , tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. O takový případ jde i v projednávané věci, když odvolací soud ve shodě s bodem 15, hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. odvolání projednal podle dosavadních právních předpisů, což výslovně zmínil i v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož smlouva, ze které žalobce dovozuje existenci žalobou uplatněného nároku (rozuměj nároku na zaplacení ceny dodaného zboží), byla uzavřena mezi smluvními stranami majícími místo podnikání v různých státech (žalobce ve Spolkové republice Německo a žalovaná v České republice), a obsahem této smlouvy byl závazek žalobce dodat žalované zboží (jahodovou dřeň v dohodnutém množství za sjednanou cenu), Nejvyšší soud - ve shodě se soudem odvolacím – uzavírá, že jde o smlouvu o mezinárodní koupi zboží ve smyslu Úmluvy, když oba výše uvedené státy jsou smluvními stranami Úmluvy [srov. její čl. 1 odst. 1 písm. a) a přílohu].
V rozsahu, v němž Úmluva neobsahuje úpravu práv a závazků vyplývajících pro smluvní strany ze smlouvy o mezinárodní koupi zboží, se pak v intencích ustanovení §2 a §10 odst. 2 písm. a) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, vztah účastníků řídí právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího v době uzavření smlouvy, tj. právem německým. Potud shledává Nejvyšší soud právní posouzení věci odvolacím soudem správným a výhrady dovolatelky nedůvodnými.
Z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jsou neopodstatněnými rovněž výhrady dovolatelky zpochybňující platnost smlouvy a osobu prodávajícího. Posouzení, zda stranou smlouvy - prodávajícím - byl žalobce, popřípadě osoba jiná (R. a. s.), totiž odvisí od skutkových závěrů učiněných soudy obou stupňů z provedených důkazů, jejichž správnost dovolatelka za použití dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rovněž napadá. Na platnost smlouvy pak nemá vliv ani skutečnost, že žalobce nemá oprávnění podnikat na území České republiky, když v daném případě jde o vztah ze smlouvy o mezinárodní koupi zboží a nikoli o situaci, kdy by žalobce na území České republiky podnikal.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud vyhodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možno usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dán. Závěry odvolacího soudu co do osoby prodávajícího (posuzováno z pohledu námitek žalované, že prodávajícím není žalobce, nýbrž společnost) jsou v souladu se skutkovými zjištěními, která odvolací soud z provedených důkazů učinil, přičemž ani způsobu, jakým odvolací soud hodnocení důkazů provedl, nelze ničeho vytknout. Dovolací soud tudíž uzavírá, že se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu ani za použití tohoto dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo. Na správnost shora uvedeného závěru odvolacího soudu lze ostatně usuzovat i z toho, že smlouva o koupi nemusí být uzavřena nebo prokazována písemně (čl. 11 Úmluvy), jakož i z faktického chování stran smlouvy, tj. dodání zboží a jeho převzetí žalovanou.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k vadám uvedeným v §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení je postiženo i odvolací řízení v této věci.
V projednávané věci žalovaná založila svou procesní obranu mimo jiné na tvrzení, že zboží dodané žalobcem bylo vadné, v důsledku čehož, poté, co vady řádně a včas u žalobce reklamovala, od smlouvy odstoupila.
Podle ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále určuje, že neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 věty první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinnosti procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazních břemenu je proto soud účastníky povinen poučit (§5 o. s. ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. §211 o. s. ř.).
Výše uvedené závěry formulované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 10, ročník 1998, pod číslem 21, se uplatní i v projednávané věci. Odvolací soud totiž rozhodl z důvodu neunesení důkazního břemene v neprospěch žalované, aniž by ji - jak je zřejmé z obsahu spisu (zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 1. listopadu 2002) - poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Existence zmíněné vady řízení bezprostředně souvisí s otázkou (ne)správnosti závěrů odvolacího soudu, podle nichž důkazní břemeno o tom, že dodané zboží neodpovídá vzorku, tíží kupujícího, a že kupující zjišťováním kvality zboží až po jeho přemístění do nádrží příjemce objektivně znemožnil prokázat, že zboží bylo vadné v okamžiku „přechodu nebezpečí“ na kupujícího.
Nejvyšší soud je toho názoru, že jsou-li vady zboží zjištěny až poté, co kupující (popř. další osoby) se zbožím nakládal (v daném případě přečerpal do nádrží), nelze obecně vzato vyloučit možnost průkazu, že následně zjištěné vady zboží vzhledem k jejich povaze nebyly (a nemohly být) takovou manipulací způsobeny.
Akceptovatelný není ani další závěr odvolacího soudu, dle kterého důkazní břemeno, že dodané zboží „je odlišné“ od vzorku, tíží kupujícího.
Podle čl. 35 Úmluvy prodávající musí dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva, a musí je zabalit nebo opatřit tak, jak určuje smlouva (odstavec 1). Pokud se strany nedohodly jinak, zboží neodpovídá smlouvě, ledaže má vlastnosti zboží, které prodávající předložil kupujícímu jako vzorek nebo předlohu [odstavec 2 písm. c)]. Prodávající neodpovídá podle písmen a) až d) předchozího odstavce za vady zboží, o kterých kupující v době uzavření smlouvy věděl nebo nemohl nevědět (odstavec 3).
S odvolacím soudem lze obecně souhlasit v tom, že důkazní břemeno, že dodané zboží má vady, tíží kupujícího. Prokáže-li však kupující existenci vad, pak - při absenci jiné dohody - v situaci, kdy prodávající tvrdí, že přes tyto vady má dodané zboží vlastnosti předloženého vzorku [tj. odpovídá smlouvě - srov. čl. 35 odst. 2 písm. c) Úmluvy] a že za vady zboží ve smyslu ustanovení čl. 35 odst. 3 Úmluvy neodpovídá, je nositelem důkazního břemene o shodě dodaného zboží se vzorkem on.
Závěr odvolacího soudu ostatně neobstojí ani v rovině jeho vlastní argumentace, jelikož žalovaná, jak vyplývá z obsahu spisu, „kvalitu“ dodaného zboží nejen tvrdila, nýbrž i prokazovala, a to včetně jeho nesouladu se vzorkem, přičemž odvolací soud tomuto tvrzení, ani navrženým důkazům význam nepřikládal (viz např. námitky žalované obsažené v odvolání - č.l. 89-90).
Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem a §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud neopomene žalovanou poučit v intencích ustanovení §5 a §120 o. s. ř. o důkazním břemeni (a následcích jeho neunesení), přičemž poučení bude formulovat konkrétně v návaznosti na to, co je významné z hlediska hmotného práva (srov. čl. 35 a následující Úmluvy) pro přijetí závěru o žalovanou namítaných vadách plnění, o vzniku práv z odpovědnosti za vady a jejich uplatnění vůči žalobci, včetně případných důsledků těchto skutečností na vznik a existenci nároku žalobce na zaplacení ceny.
Nejvyšší soud dále upozorňuje, že byť shledal, vzhledem k obsahovému vymezení dovolacích námitek, závěr odvolacího soudu, pokud jde o osobu prodávajícího, správným, bude nezbytné, aby se odvolací soud vypořádal i s tím, zda žalobce je totožný se subjektem označeným ve smlouvě ze dne 20. února 1995 jako „T. H.“ či nikoli. Odvolací soud nepřehlédne ani to, že předmětem řízení je i nadále požadavek na peněžité plnění vyčíslený v původní měně Spolkové republiky Německo označené v žalobě i v rozhodnutí soudu prvního stupně zkratkou „DEM“.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu