ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1340.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1340/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) J. N., b) M. V., a c) J. V., proti žalovanému PhDr. D. H., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. B., o vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 500/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Cmo 210/2003-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. srpna 2003, č.j. 13 Cm 500/2001-103, určil, že nemovitosti - objekt bydlení čp. 52, na parc. č. 61/2 a parc. č. 61/2 o výměře 93 m², zastavěná plocha, ochrana přírody, zapsané u Katastrálního úřadu v Č. K. na listu vlastnictví č. 159, pro obec H. P. a katastrální území P. (dále jen „sporné nemovitosti“) - neměly být zařazeny do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně D. B. (první výrok), a žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 16. prosince 1997, sp. zn. 11 K 13/97, prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích na majetek D. B. (dále jen „úpadkyně“) konkurs. Jelikož správce konkursní podstaty úpadkyně PhDr. D. H. sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty s poznámkou že tak činí podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ZKV“, když vlastníky nemovitostí jsou žalobci, uložil soud (usnesením ze dne 11. dubna 2001, č.j. 11 K 13/97-120) žalobcům, aby podali proti správci konkursní podstaty žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Excindační žalobu podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV žalobci v soudem určené lhůtě skutečně podali.
Za stavu, kdy měl za prokázáno, že J. a M. N. a J. a M. V. jsou spoluvlastníky sporných nemovitostí [otázka vlastnictví byla vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. listopadu. 1996, č.j. 6 C 8/96-29, s tím, že jmenovaní (jako prodávající) odstoupili od smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené s úpadkyní (jako kupující) dne 30. března 1995 pro prodlení se zaplacením kupní ceny], zabýval se soud prvního stupně „spornou otázkou“ existence zástavního práva ve prospěch C. BANKY, a. s. (jako úvěrující banky a zástavní věřitelky - dále jen „banka“). Vycházel přitom z toho, že: a/ smlouvou o úvěru ze dne 7. dubna 1995 banka poskytla D. B. úvěr ve výši 3,000.000,- Kč, který měl být vrácen ve třech splátkách do 20. března 1996; b/ splnění této pohledávky bylo zajištěno smlouvou o zřízení zástavního práva č. 3201595-ZSN uzavřenou mezi týmiž osobami dne 12. dubna 1995 (dále jen „zástavní smlouva“) ke sporným nemovitostem a zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 12. dubna 1995; c/ pohledávka z nesplaceného úvěru byla přihlášena bankou do konkursu vedeného na majetek úpadkyně v částce 5,311.731,70,- Kč, a to jako pohledávka zajištěná zástavním právem vzniklým podle shora zmíněné zástavní smlouvy.
Odkazuje na ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném „v době provádění vkladu do katastru nemovitostí“, soud prvního stupně zdůraznil, že v daném případě „se nelze přiklonit“ k tomu, že zástavní věřitel přijal do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka v dobré víře, že „je zde oprávnění tuto věc zastavit“. Banka totiž neučinila všechna potřebná zjištění k ověření, zda D. B. skutečně svědčí vlastnické právo ke sporným nemovitostem, když vycházela pouze z údajů na listu vlastnictví (k datu uzavření zástavní smlouvy byla jmenovaná podle katastru nemovitostí vlastnicí sporných nemovitostí), aniž zjišťovala, na základě jakého nabývacího titulu se tak stalo. Pakliže by banka - podle názoru soudu prvního stupně - znala obsah nabývacího titulu, zjistila by, že „se dohodlo zrušení kupní smlouvy v případě nezaplacení kupní ceny“, a potom by „bylo nutné ověřit si u původních vlastníků, zda došlo k zaplacení kupní ceny“, přičemž „za této situace by jistě zástavní smlouva uzavřena nebyla a nebyl by ani poskytnut výše zmíněný úvěr“.
Považuje „zápis o zástavním právu na LV č. 159 ve prospěch C. BANKY, a. s.“ za neplatný z důvodu, že zástavní smlouva byla uzavřena s D. B., která vlastnicí sporných nemovitostí nebyla, shledal soud prvního stupně žalobu po právu.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Cmo 210/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně byly vyloučeny sporné nemovitosti, zamítl, a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející, podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dokazování doplnil výzvou „k výplatě zástavy“ ze dne 21. června 2000 a doplněním „seznamu konkursní podstaty“ ze dne 22. července 2000, přičemž dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Odvolací soud akcentoval, že sporné nemovitosti jsou sepsány žalovaným do soupisu majetku konkursní podstaty poté, co žalovaný žalobce vyzval k plnění podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Ztotožnil se sice s právním názorem soudu prvního stupně, že odstoupením žalobců od smlouvy o převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem zanikl právní titul, na jehož základě úpadkyně nabyla vlastnické právo k těmto nemovitostem, a obnovil se původní stav, včetně toho, že následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí měl pouze deklaratorní účinky (kupní smlouva o převodu nemovitostí byla zrušena s účinky od počátku), nepřitakal však jeho závěrům co do osudu zástavního práva ke sporným nemovitostem.
Vycházeje z toho, že podle ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření zástavní smlouvy, mohlo zástavní právo vzniknout bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost, a že odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli, se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, zabýval se odvolací soud především otázkou (ne)existence dobré víry zástavní věřitelky, že zástavce byl oprávněn věc zastavit.
V tomto směru odvolací soud přisvědčil argumentaci žalovaného, podle které výpis z katastru nemovitostí, v němž byla úpadkyně zapsána jako vlastnice sporných nemovitostí, předložený zástavní věřitelce v souvislosti s uzavřením zástavní smlouvy, pro přijetí závěru o existenci dobré víry zástavní věřitelky postačuje. Přitom poukázal na ustanovení §11 zákona č. 265/2000 (správně „č. 265/1992“) Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 30. června 1996, v němž „je zakotvena právní domněnka“, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po dni účinnosti tohoto zákona (tj. po 1. lednu 1993), je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci. Na nedostatek dobré víry - podle názoru odvolacího soudu - nelze usuzovat ani z toho, že si zástavní věřitelka při uzavírání zástavní smlouvy nevyžádala nabývací titul (kupní smlouvu uzavřenou s původními vlastníky), když ani z jeho obsahu nelze dovodit tvrzení žalobců, podle něhož si ve smlouvě vyhradili, že návrh na vklad vlastnického práva bude podán příslušnému katastrálnímu úřadu až po úplném zaplacení kupní „smlouvy“ (správně „ceny“).
Jelikož prokázání existence zástavního práva váznoucího na sporných nemovitostech je zákonným důvodem pro zápis těchto nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, žalobu za důvodnou nepovažoval.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do jeho důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)], a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
Dovolatelé v prvé řadě zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o aplikaci ustanovení §151d občanského zákoníku.
Zdůrazňují, že vlastnické právo úpadkyně ke sporným nemovitostem „bylo zapsáno“ do katastru nemovitostí s právními účiny vkladu ke dni 30. května 1995, a v době uzavření zástavní smlouvy tak byla úpadkyně jejich vlastnicí. Možnost aplikace ustanovení §151d občanského zákoníku je proto vyloučeno již tím, že v daném případě byla „zastavována“ vlastní (a nikoli cizí) věc.
Důvodem zániku zástavního práva je - podle přesvědčení dovolatelů - i to, že po zřízení zástavního práva odpadl nabývací titul „zástavce“ k předmětu zástavy. Dovolatelé považují za nepřípustné, aby z důvodu realizace práva odstoupit od smlouvy (pro nezaplacení kupní ceny) byli „v podstatě“ sankcionováni tím, že na převáděných nemovitostech zůstane váznout zástavní právo, k jehož zřízení nedali souhlas, když přijetím závěru o existenci zástavního práva i poté, co od kupní smlouvy odstoupili, by byla poskytnuta ochrana zástavnímu věřiteli na úkor vlastníků, a bylo by zásadním způsobem omezováno jejich ústavně garantované vlastnické právo. Zanikají-li odstoupením od smlouvy účinky převodu nemovitostí a obnovuje-li se původní stav, pozbývá nový vlastník, byť byl v dobré víře, vlastnické právo, přičemž tytéž účinky - dle názoru dovolatelů - musí mít odstoupení od smlouvy i ve vztahu k zástavnímu právu.
Nesprávnost aplikace ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku dále dovolatelé spatřují v tom, že uvedené ustanovení „lze použít“ pouze na zástavu věcí movitých, když odevzdáním věci nelze rozumět - v případě věcí nemovitých - vklad zástavního práva ve prospěch zástavního věřitele do katastru nemovitostí.
I v případě, že by shora uvedená výhrada nebyla shledána důvodnou, zástavní věřitelka - podle dovolatelů - „nepřijala zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit“. Postupovala-li by obezřetněji, musela by mít, vzhledem k okolnostem, za nichž k uzavření zástavní smlouvy došlo, důvodné pochybnosti o právu úpadkyně předmětné nemovitosti zastavit. Liknavost a nezodpovědnost banky při zajišťování úvěru nelze následně nahrazovat její zvýšenou ochranou jako zástavní věřitelky na úkor původního dlužníka, když takový postup je rozporný s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo, nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
K předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;
2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil;
3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§19 odst. 2 věta první ZKV);
4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena);
5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 58/1998 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek, konkrétně, že věc neměla být do soupisu zařazena, když o splnění zbývajících podmínek účastníci řízení ani soudy nižších stupňů pochybnosti neměli.
Se zřetelem k době uzavření kupní smlouvy, kterou žalobci převedli vlastnické právo ke sporným nemovitostem na úpadkyni, a k době vkladu vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí (30. března 1995) a k době uzavření zástavní smlouvy a vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (12. dubna 1995), je pro další úvahy Nejvyššího soudu v tomto směru rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 267/1994 Sb.
Z ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku plyne, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b občanského zákoníku zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (odstavec 2). Ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala (odstavec 3). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4).
Ustanovení §151d občanského zákoníku dále určuje, že dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn ji zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (odstavec 1). Převezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo musel vědět; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci (odstavec 2) .
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu mohlo v rozhodném období (do 31. prosince 2000) vzniknout zástavní právo k nemovitostem i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na druhé straně platí, že na základě platné zástavní smlouvy nemusí vždy vzniknout zástavní právo. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 76, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že zástavní smlouva sice není neplatná jen proto, že nevznikla pohledávka, kterou má zajišťovat zástavní právo založené na této smlouvě, že však v takovém případě nevznikne podle této smlouvy zástavní právo.
Z pohledu výše uvedených závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, nelze právnímu posouzení odvolacího soudu, co do možného vzniku zástavního práva podle ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku, ničeho vytknout.
Neobstojí přitom ani námitka dovolatelů, že ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku se uplatní jen na vznik zástavního práva k věcem movitým.
Přestože Nejvyšší soud vydal 28. ledna 1998 rozsudek (sp. zn. 2 Odon 85/97), v němž se ztotožnil se závěrem, že podle ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku nelze platně zřídit zástavní právo k nemovitostem, jelikož ty nemohou být zástavnímu věřiteli zástavcem „odevzdány“, pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je již jednotná v závěru opačném, tj. že podle citovaného ustanovení mohlo na základě smlouvy vzniknout i zástavní právo k nemovitosti, s tím, že odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch. Uvedený závěr Nejvyšší soud poprvé formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, a opakovaně se k němu přihlásil v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 131, v rozsudku ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 1, v rozsudku ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2003, pod číslem 90, v rozsudku ze dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 168, v usnesení ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 884/2002, v rozsudku ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 179 a v usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 890/2004.
Na správnosti aplikace ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku pak není způsobilá ničeho změnit ani výhrada dovolatelů, že v daném případě nemohlo jít o zástavu věci cizí, když při uzavření zástavní smlouvy byla úpadkyně vlastnicí zastavovaných věcí (k odstoupení od smlouvy, na základě které úpadkyně od žalobců tyto věci nabyla, došlo až následně).
K účinkům odstoupení od smlouvy se Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněném pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 85-86 /129-130/), a to tak, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Byla-li proto odstoupením od smlouvy zrušena smlouva s účinky „od počátku“ (ex tunc), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. To znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy „od počátku“ projevuje zejména tím, že se „od počátku“obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcně právní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 občanského zákoníku), a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 občanského zákoníku) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 1].
Závěr odvolacího soudu, podle něhož úpadkyně, vzhledem k následnému zrušení smlouvy s účinky ex tunc, nebyla (a to ani k datu uzavření zástavní smlouvy) vlastnicí sporných nemovitostí, a je tudíž namístě aplikace ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku, je proto správný.
Akceptovat - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nelze ani připomínku dovolatelů, že odstoupení od smlouvy s účinky „od počátku“ má za následek i zánik zástavního práva zřízeného nabyvatelkou nemovitosti před tím, než dovolatelé (původní vlastníci a prodávající) od smlouvy odstoupili.
Závěr opačný, podle něhož odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí podle ustanovení §48 odst. 2 občanského zákoníku nezpůsobovalo automaticky zánik zástavního práva k nemovitosti zřízeného v mezidobí jejích nabyvatelem (a to právě vzhledem k úpravě obsažené v ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku), totiž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již ve shora zmíněném usnesení sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, přičemž nemá důvodu se od něj ani v projednávané věci odchýlit.
Právní závěry odvolacího soudu konečně Nejvyšší soud shledává správnými i co do řešení otázky, zda zástavní věřitelka přijala sporné nemovitosti v dobré víře, že zástavce (úpadkyně) je oprávněn tyto zastavit. Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, byla úpadkyně k datu uzavření zástavní smlouvy zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice sporných nemovitostí. Vycházela-li zástavní věřitelka při ověřování vlastnického práva z údajů zapsaných v katastru nemovitostí (což zjištěním soudu obou stupňů odpovídá), byla tím založena právní domněnka o existenci její dobré víry, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci (viz ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., v rozhodném znění), přičemž při absenci jiných skutečností způsobilých tuto domněnku vyvrátit (rozuměj způsobilých prokázat, že zástavní věřitelka v dobré víře nebyla) nelze než uzavřít, že byla i v dobré víře co do oprávnění úpadkyně sporné nemovitosti zastavit. Závěr, podle kterého na nedostatek dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nelze ve smyslu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku usuzovat jen na základě toho, že se zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nezabýval tím, zda zástavce, který je (dle zápisu v katastru nemovitostí) vlastníkem zastavované věci na základě kupní smlouvy, řádně a včas zaplatil kupní cenu, ostatně Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 490/2004.
Za opodstatněnou Nejvyšší soud nepovažuje ani námitku dovolatelů akcentující, že rozhodnutím odvolacího soudu byli „ve svých důsledcích“ zbaveni ústavně zaručeného vlastnického práva, když na výkladu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku (a závěru o možném vzniku zástavního práva k věci cizí i bez souhlasu vlastníka) založil řadu svých rozhodnutí, přičemž v žádném z nich neshledal toto ustanovení neústavním.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo (na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. sice odkazovali, nicméně ve skutečnosti - jak je zřejmé z obsahu dovolacích námitek - žádný skutkový závěr odvolacího soudu nenapadli), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalobcům vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.100,- Kč podle ustanovení §8 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a celkem činí 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu