ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1341.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1341/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci návrhu Z. d. D. – P., na povolení změn zápisu do obchodního rejstříku, za účasti a) Ing. V. D., b) J. H., c) M. B., d) B. Č., e) K. K., f) V. D., g) Ing. V. B., h) J. P., i) R. M., j) J. H., k) J. S., a l) P. Š., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Dr XCVII, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2004, č. j. 14 Cmo 159/2004-525, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení ze dne 23. března 2004, č. j. F 21171/2004/Dr XCVII740-516, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zápis změny právní formy navrhovatele do obchodního rejstříku. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že členská schůze navrhovatele přijala rozhodnutí o změně právní formy dne 30. ledna 2004, přičemž záměr tuto změnu přijmout byl zveřejněn až 28. ledna 2004, tj. pouze dva dny před přijetím rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ustanovení §69d obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle kterého záměr přijmout rozhodnutí o změně právní formy musí být zveřejněn alespoň 15 dnů před jeho přijetím, je ustanovením kogentním, jehož účelem je ochrana třetích osob, nemůže být tato lhůta zkrácena; proto je rozhodnutí o změně právní formy neplatné.
Odvolací soud v odůvodnění potvrzujícího usnesení uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, a proto z nich při posouzení věci vycházel. Ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně. Uzavřel, že ustanovení §69d odst. 11 obch. zák. stanoví lhůtu pro zveřejnění záměru přijmout rozhodnutí o změně právní formy kogentně. K důvodům, které uvedl soud prvního stupně, lze jen dodat, že ochranu zájmu třetích osob bude nutno posuzovat v širším smyslu; vedle věřitelů a jinak obchodně vázaných osob, jde totiž i o ochranu zájmu účastníků hospodářské soutěže. Nebyla-li lhůta 15 dnů dodržena, je rozhodnutí o změně právní formy neplatné.
Odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny předpoklady vyžadované právními předpisy k provedení zápisu, jehož se navrhovatel domáhá, a proto bylo zamítnutí návrhu na místě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odstavec 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel tvrdí, že oba soudy řešily otázku aplikace ustanovení §69d odst. 11 obch. zák. v rozporu s hmotným právem.
Podle dovolatele nedochází změnou právní formy právnické osoby ke znevýhodnění či jinému ohrožení zájmů třetích osob, když se nemění ani rozsah majetku právnické osoby ani její právní subjektivita. Změna právní formy má za následek pouze změnu vnitřního fungování právnické osoby. Dovolatel konstatuje, že zákon přesto na ochranu práv třetích osob i v takovém případě myslí, a to v ustanovení §69f obch. zák., když věřiteli dává, za zákonem splněných předpokladů, možnost požadovat složení přiměřené jistoty, pokud změnou právní formy dojde ke snížení jeho právní jistoty a ohrožení dobytnosti jeho pohledávky. Uvedené ustanovení však takovou ochranu poskytuje třetím osobám zpravidla ex post, tedy poté, kdy ke změně právní formy dlužníka dojde s účinkem vůči třetím osobám (vyjma případu prokazatelného snížení dobytnosti pohledávky věřitele, který je oprávněn se domáhat složení jistoty již před zápisem změn do obchodního rejstříku). V žádném případě však zákon těmto osobám nedává možnost změnu právní formy společnosti či jiné právnické osoby nějak ovlivnit a zároveň předpokládá, že tyto osoby se stanoveným způsobem budou svých práv domáhat u přeměňované právnické osoby případně u soudu. Z uvedeného vyplývá, že jak z hlediska logického tak z hlediska systematického výkladu není posláním ustanovení §69d odst. 11 obch. zák. ochrana třetích osob, ale výlučně ochrana práv společníků či jiných osob v obdobném postavení, v daném případě tedy členů družstva.
Soudy obou stupňů tedy měly podle dovolatele zkoumat, zda zjištěným porušení uvedeného ustanovení mohlo dojít k porušení práv jednotlivých členů družstva. Z provedeného dokazování je jednoznačně patrné, že k tomu dojít nemohlo, neboť všichni členové družstva byli o záměru změnit právní formu družstva a o tom, že o změně bude rozhodovat členská schůze, informováni dopisem, který každý člen obdržel jeden měsíc před konáním členské schůze.
Navrhovatel se domnívá, že z obchodního zákoníku ani z jiného právního předpisu nevyplývá, že by porušení ustanovení §69d odst. 11 obch. zák. mělo samo o sobě za následek neplatnost rozhodnutí o změně právní formy právnické osoby. O neplatnosti rozhodnutí o změně právní formy totiž může podle ustanovení §69g odst. 1 obch. zák. rozhodnout soud pouze k návrhu společníka či člena družstva, a to za přiměřeného použití ustanovení §242 obch. zák.
Dále dovolatel tvrdí, že rejstříkový soud by mohl v rámci řízení o návrhu na zápis změny právní formy do obchodního rejstříku rozhodnou jen v případech, že by rozhodnutí členské schůze nebylo učiněno v předepsané formě či v jiných případech stanovených v ustanovení §68a odst. 2 obch. zák.
Dovolatel poukazuje na to, že v ustanovení §69d odst. 5 a §69e obch. zák., není stanoveno, že by k návrhu na zápis změny právní formy do obchodního rejstříku měl být doložen doklad o zveřejnění záměru ve smyslu ustanovení §69d odst. 11 obch. zák. a dovolává se usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 369/2004, který obdobnou věc řešil v souladu s jeho právním názorem.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Navrhovatel se dovolává přípustnosti dovolání pro rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem. Takový rozpor však dovolací soud nezjistil.
Tvrzení navrhovatele, že závěr soudů obou stupňů o tom, že ustanovení §69d odst. 11 obch. zák. je určeno k ochraně třetích osob, je nesprávný, Nejvyšší soud nesdílí a nesdílí jej ani právní teorie. Teorie se shoduje i v tom, že právě informační povinnost je důležitým nástrojem ochrany třetích osob a je třeba na ní trvat. (Viz např. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Polygon, 2002, s. 653, Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 2. díl. 3. vydání. Praha. Aspi Publishing 2004, s. 325.)
Jak vyplývá z ustanovení §69f odst. 1 a ustanovení §69e písm. d) obch. zák. poskytuje obchodní zákoník třetím osobám (věřitelům společnosti), u kterých by v důsledku změny právní formy došlo k podstatnému snížení dobytnosti pohledávek, právo na poskytnutí dostatečné jistoty k zajištění těchto pohledávek ještě před zápisem změny právní formy do obchodního rejstříku. V případě, že taková jistota nebude poskytnuta, nelze zapsat změnu právní formy do obchodního rejstříku. Přitom zápisu změny právní formy mohou zabránit sami věřitelé, budou-li rejstříkový soud hodnověrně informovat o tom, že navrhovatel jistotu neposkytl, ač jsou splněny podmínky pro její poskytnutí (viz též Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol. Kurs obchodního práva. Právnické osoby jako podnikatelé. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 88).
Předpokladem pro uplatnění takového postupu však je, že budou mít věřitelé dostatečný časový prostor k tomu, aby se mohli poskytnutí jistoty domáhat, případně podat žalobu podle §69f odst. 1 obch. zák. a signalizovat rejstříkovému soudu, že nelze povolit zápis změny právní formy do obchodního rejstříku. Takový prostor však v projednávané věci navrhovatel věřitelům společnosti neposkytl. Přitom nejen že nedodržel lhůtu stanovenou v §69d odst. 11 obch. zák., ale porušil povinnost tam stanovenou zcela zásadním způsobem, když namísto zveřejnění patnáct dnů před konáním valné hromady, zveřejnil záměr přijmout rozhodnutí o změně právní formy pouhé dva dny před konáním valné hromady, tedy ve lhůtě naprosto nedostačující k tomu, aby věřitelé společnosti mohli využít práva zajištěného jim ustanovením §69f odst. 1 obch. zák. Takové porušení právní povinnosti nelze kvalifikovat jinak než jako pohrdání právem.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a dovolání proto podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu