ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1373.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1373/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně F. C., s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované úpadkyni T. N., s. r. o., o zaplacení částky 71.986,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 398/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2004, č.j. 12 Cmo 83/2004 – 76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. ledna 2004, č.j. 32 Cm 398/2000 – 57, zamítl žalobu z 28. listopadu 2000, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 71.986,- Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 1.190,- Kč za dobu od 23. listopadu 1996 do zaplacení, z částky 29.250,-Kč za dobu od 29. listopadu 1996 do zaplacení, z částky 1. 190,- Kč za dobu od 30. listopadu 1996 do zaplacení, z částky 11.208,- Kč za dobu od 2. prosince 1996 do zaplacení a z částky 29.148,- Kč za dobu od 4. listopadu 1997 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po zjištění, že na majetek žalované byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2000, č.j. 27 K 185/98 – 28 prohlášen konkurs, odkazuje na ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), uzavřel, žalovaná v tomto sporu není pasivně legitimována.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované. Přitom dále zdůraznil, že uplatněný nárok žalobkyně se týká majetku patřícího do konkursní podstaty, přičemž ustanovení §14 odst. 1 písm. d) ZKV určuje, že taková řízení mohou být zahájena jen proti správci konkursní podstaty. Pokud žalobkyně v odvolání namítala, že postupem soudu prvního stupńě jí byla odňata možnost uplatnit nárok u soudu a tím zastavit běh promlčecí lhůty, odvolací soud vyslovil názor, že žalované nic nebránilo podat žalobu proti správci konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. d) ZKV].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku, zda řízení zahájené podáním žaloby proti úpadci v době, když již byl na majetek úpadce prohlášen konkurs, se podle §14 odst. 1 písm. c) ZKV ihned zároveň přerušuje až do ukončení konkursního řízení, a to v případě pohledávek, které je třeba přihlásit v konkursu, nebo je namístě takto podanou žalobu zamítnout s odkazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. d) ZKV pro nedostatek věcné pasivní legitimace. Tato otázka nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu řešena, ač jde o poměrně běžný případ. Přitom snáší argumenty na podporu závěru, že k přerušení dochází a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze dovolání podat při splnění podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Taková situace přitom nastala v dané věci.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, jež bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). V daném případě dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o souhrnném nároku na zaplacení částky 71.986,- Kč, který však sestává ze čtyř samostatných nároků s odlišným skutkovým základem a to nároků na zaplacení ceny zboží dodaného úpadkyni dne 11. listopadu 1996 ve výši 1.190,- Kč, dne 19. listopadu 1996 (podle objednávky ze dne 18. listopadu 1996) ve výši 30. 440,- Kč, dne 19. listopadu 1996 (podle objednávky ze dne 19. listopadu 1996) ve výši 11.208,- Kč a dne 24. října 1997 ve výši 29.148,- Kč. Ani v jednom případě přitom částka nedosahuje stanoveného limitu 50 000,- Kč (v případech věcí obchodních, o něž v tomto případě jde) podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář ,v. r. předseda senátu