ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1389.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1389/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. A. Š., proti žalované H., a. s., o zaplacení 2,139.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 60/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2004, č. j. 5 Cmo 82/2004-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Dovolatelka je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 31.870,- Kč, do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2003, č. j. 38 Cm 60/2003-48, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. ledna 2004, č. j. 38 Cm 60/2003-53, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 2,139.200,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 31. října 2002 do zaplacení, oproti vydání 1.910 ks v návrhu specifikovaných kmenových akcií společnosti L. a. s.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že smlouvou o převodu cenných papírů ze dne 26. října 2002 (dále jen „smlouva“) bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úplatném převodu cenných papírů, podle které se žalobce zavázal převést na žalovanou akcie identifikované ve výroku rozhodnutí a žalovaná se zavázala zaplatit žalobci dohodnutou kupní cenu ve výši 2,139.200,- Kč. Žalobce splnil svůj závazek podle §3 odst. 1 smlouvy, když dal obchodníkovi s cennými papíry pokyn k registraci akcií, které byly předmětem smlouvy a svůj postup písemně oznámil žalované.
Žalovaná své smluvní povinnosti, tj. rovněž předat pokyn obchodníkovi s cennými papíry k registraci převodu akcií, které byly předmětem smlouvy, ve Středisku cenných papírů a zaplatit žalobci kupní cenu nesplnila a na výzvy žalobce nereagovala. Bránila se tvrzením, že žalobce sám znemožnil plnění smlouvy o převodu cenných papírů v dohodnutých termínech pozdním zasláním smlouvy žalované.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzení žalované jsou účelová, ve snaze vyhnout se splnění povinnosti zaplatit žalobci kupní cenu za převáděné cenné papíry. I za situace, kdy smlouva potvrzená žalobcem a jím odeslaná zpět žalované byla doručena dne 30. října 2002 (jak uvádí sama žalovaná ve svém písemném vyjádření ze dne 16. října 2003), nic žalované nebránilo, týž den vydat pokyn obchodníkovi s cennými papíry k registraci převodu cenných papírů a složit na jeho účet kupní cenu.
Proto soud prvního stupně přisvědčil žalobci, že se plnění v důsledku skutečností výše uváděných nestalo nemožným, neboť podle ustanovení §575 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) není plnění nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase.
V daném případě nebyla žalovaná ohrožována ani ztíženými podmínkami či většími náklady a svými úkony – pokynem obchodníkovi s cennými papíry k registraci převodu cenných papírů a příkazem peněžnímu ústavu ke složení kupní ceny na účet obchodníka s cennými papíry – učiněnými ať už dne 30. října 2002 nebo i později, by jednoznačně svým smluvním povinnostem ze smlouvy dostála.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se soud prvního stupně správně vypořádal s argumentací žalované o nemožnosti plnění, a že se s jeho právními závěry ztotožňuje. Dodává k tomu jen tolik, že následná nemožnost plnění nemůže způsobit neplatnost právního úkonu ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák., jak se mylně domnívá žalovaná. Tu způsobuje jen počáteční nemožnost plnění. Nemožnost plnění přitom musí být vždy objektivní. Následná nemožnost plnění způsobuje zánik povinnosti dlužníka plnit. Dle ustanovení §575 obč. zák. není plnění nemožné, lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek s většími náklady nebo po sjednaném čase. Správně tedy soud prvního stupně dovodil, že o nemožnost plnění nejde.
Dále odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobce splnil svůj závazek ze smlouvy, když předal do stanovené doby, tj. do 30. října 2002, pokyn obchodníkovi s cennými papíry k registraci převodu cenných papírů. Žalovaná však své smluvní povinnosti, tj. rovněž podat pokyn obchodníkovi s cennými papíry k registraci těchto papírů ve Středisku cenných papírů a zaplatit kupní cenu, nesplnila. Neobstojí přitom její argumentace, že by v daném případě, kdy obdržela podepsanou smlouvu od žalobce až dne 30. října 2002, nemohla včas převést prostředky na účet obchodníka s cennými papíry. Dle §3 bodu 2 smlouvy, totiž celková dohodnutá kupní cena měla být složena u obchodníka s cennými papíry předem, tj. před podáním pokynu k převodu cenných papírů, a to nejpozději do 30. října 2002. Bylo tedy v možnostech žalované, která dne 22. října 2002 smlouvu podepsala, aby kupní cenu předem včas složila u obchodníka s cennými papíry.
Vzhledem k tomu, že žalovaná argumentovala již před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení tím, že na koupi předmětných akcií již nemá zájem, že tuto skutečnost již dříve sdělila žalobci, když reagovala na jeho „předžalobní“ upomínku ze dne 3. června 2003 a poukazovala také na skutečnost, že i žalobce byl po dobu 8 měsíců, tj. od 30. října 2002, do předžalobní upomínky ze dne 20. června 2003 nečinný, posuzoval odvolací soud, zda předmětná smlouva měla povahu smlouvy fixní, a pokud ano, zda mohlo dojít k jejímu zániku prodlením s účinky odstoupení od smlouvy ve smyslu §349 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Toto ustanovení určuje, že vyplývá-li z obsahu smlouvy, že věřitel nemá zájem na splnění závazku po době stanovené pro jeho plnění, nastanou účinky odstoupení od smlouvy počátkem prodlení dlužníka, jestliže věřitel neoznámí před touto dobou, že trvá na plnění závazku.
Z §3 bodu 1 smlouvy vyplývá, že bylo povinností obou smluvních stran dát obchodníkovi s cennými papíry pokyny k registraci převodu cenných papírů ve Středisku cenných papírů nejpozději do 30. října 2002. Dle ustanovení §23 zákona č. 591/1992 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, pak v případech, že obstaral koupi nebo prodej zaknihovaného cenného papíru obchodník s cennými papíry, byl povinen dát bez zbytečného odkladu pokyn k registraci převodu on.
Dle názoru odvolacího soudu v daném případě z obsahu smlouvy nevyplývá jednoznačný závěr, že jde o smlouvu fixní. Není tam výslovně vyjádřeno, že závazek prodávajícího (tj. žalobce, který z hlediska převáděných akcií měl smluvní postavení dlužníka) převést akcie do majetku kupujícího, musí být splněn výhradně k určitému datu, a že na pozdějším plnění nemá věřitel zájem. I kdyby však ustanovení §3 bodu 1 smlouvy, v němž strany ujednaly, že pokyny k převodu obchodníkovi s cennými papíry budou dány nejpozději dne 30. října 2002, bylo interpretováno tak, že kupující již neměl zájem na splnění závazku prodávajícího převést předmětné akcie do majetku kupujícího po době, kdy mohl být takový pokyn nejdříve realizován, pak rozhodné je to, že v daném případě nedošlo k prodlení se splněním smluvní povinnosti na straně dlužníka, tj. prodávajícího akcií. Ten, jak bylo uvedeno, svůj závazek ze smlouvy včas splnil, ale na straně kupujícího. Jak bylo shora uvedeno, §349 odst. 3 obch. zák. spojuje vznik fixní smlouvy toliko s prodlením dlužníka, nikoli s prodlením věřitele. U fixní smlouvy má jen prodlení dlužníka za následek zánik smlouvy (pokud věřitel dlužníkovi neoznámí ještě před prodlením, že na plnění závazku trvá.) O takovou situaci však v daném případě nešlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2, písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že se smlouva stala v důsledku jejího pozdního zaslání ze strany žalujícího neplatnou podle §37 odst. 2 obč. zák. – plnění vzájemných povinností bylo ve sjednaném čase nemožné. Z toho důvodu nelze ani použít §575 odst. 2 obč. zák., ve kterém se stanoví, že plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit až po sjednaném čase. Obě smluvní strany zůstaly ve věci uzavřené smlouvy nečinné. Ponechá-li věřitel věc bez povšimnutí, má celý závazek zaniknout přímo ze zákona. Věřitel, tedy žalobce, „netrval na splnění závazku v reálném čase (bez zbytečného odkladu) kupujícímu – dovolatelce své stanovisko nesdělil.“
Rovněž tak podle mínění dovolatelky, „by odporovalo zákonu předčasné plnění – před podepsáním smlouvy, na straně 4 odst. 3, v odůvodnění odvolacího soudu uvedená možnost předem včas složení sjednané kupní ceny u obchodníka s cennými papíry.“
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že žalovaná v dovolání neoznačila žádnou hmotněprávní otázku, jež by měla být přezkoumána jako otázka zásadního právního významu. Dovozuje, že dovolání není přípustné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka v dovolání neformuluje otázku zásadního právního významu, tvrdí však, že se její plnění stalo nemožným podle §37 odst. 2 obč. zák. v důsledku prodlení žalobce.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda může prodlení věřitele (v projednávané věci žalobce) způsobit neplatnost smlouvy podle §37 obč. zák.
K tomu dovolací soud uzavřel, že závěry odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci nenastala nemožnost plnění podle §37 obč. zák. jsou správné a dovolací soud se s nimi ztotožňuje. K tomu dovolací soud dodává, že důsledky prodlení věřitele upravuje obchodní zákoník (kterým se podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., ve znění účinném před 1. květnem 2004, řídí vztahy ze smlouvy uzavřené mezi účastníky), v ustanovení §371 a §372. Mezi tyto důsledky patří – mimo jiné – oprávnění dlužníka odstoupit od smlouvy (což však v projednávané věci dovolatelka netvrdila), nepatří však mezi ně vznik následné (natož počáteční) nemožnosti plnění. I kdyby tedy bylo zaslání podepsané smlouvy nezbytným spolupůsobením žalobce (jako věřitele) ve smyslu §370 obch. zák., nezpůsobilo nemožnost plnění, ale pouze odpovědnost žalobce podle §371 a §372 obch. zák.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve výši 31.795,-Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 26. října 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu