ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.211.2005.1
sp. zn. 29 Odo 211/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce R. Z., proti žalované H., a. s., o zaplacení částky 131.364,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 92/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 12 Co 255/2004-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. prosince 2003, č.j. 22 C 92/2003-74, uložil žalované zaplatit žalobci částku 131.364,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. května 2000 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do 12% úroku z prodlení z částky 131.364,- Kč od 28. března 2000 do 11. května 2000 a 2% úroku z prodlení z téže částky za dobu od 12. května 2000 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že předmětem řízení je požadavek žalobce na zaplacení částky 131.364,-Kč s příslušenstvím, která představuje peněžní prostředky „vložené do Bytového sdružení H.“, které žalobce zasílal přímo žalované. Zdůraznil, že předpokladem pro posouzení vztahu mezi účastníky podle ustanovení §829 a následujících občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je, zda „se žalobce stal účastníkem původní smlouvy o sdružení z května roku 1996, kterou bylo založeno Bytové sdružení H.“. Přitom dospěl k závěru, že písemné prohlášení žalobce o vstupu do sdružení je neplatné, když v situaci, kdy smlouva o sdružení byla uzavřena písemně, mohla být ve smyslu ustanovení §40 odst. 2 obč. zák. změněna nebo zrušena opět pouze písemně. Pouhým písemným prohlášením žalobce o vstupu do sdružení ke změně smlouvy o sdružení co do okruhu jeho „účastníků“ nemohlo dojít, přičemž vzhledem k neoznačení stávajících účastníků sdružení ve smlouvě, nebyl zřejmý ani okruh „dosavadních účastníků“, pročež je projev vůle žalobce podle ustanovení §37 odst.1 obč. zák. neplatný i pro neurčitost. Žalobce se tak „účastníkem Bytového sdružení H.“ nestal.
Jestliže za výše popsaného stavu žalobce zaslal žalované v průběhu let 1997 až 2000 celkem částku 205.603,- Kč, činil tak na základě neplatného právního úkonu, v důsledku kterého vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák., které má žalovaná povinnost vydat (§458 odst. 1 věta první obč. zák.).
Námitku promlčení uplatněnou žalovanou posoudil soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení §100 odst. 1 a §107 odst. 1 až 3 obč. zák. - jako nedůvodnou. Akcentoval, že sice vzhledem k datu poskytnutí plnění, jehož vrácení je předmětem řízení (1997 – 2000) a k datu podání žaloby u soudu (27. březen 2003) již uplynula dvouletá promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 věta první obč. zák.), nicméně dospěl k závěru, že v intencích ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. nelze k námitce promlčení přihlédnout. V projednávané věci totiž jde o tzv. synallagmatický závazek, když žalobce měl na základě smlouvy o sdružení od žalované dostat „spoluvlastnický podíl na všech zakoupených nemovitostech“, přičemž „nyní se nemůže úspěšně svého spoluvlastnického práva, které jinak při zákonném obsahu uzavřené smlouvy o sdružení nabýt měl, domáhat.“ Proto soud prvního stupně uzavřel, že „díky postupu“ žalované žalobce nemůže namítat „nepromlčitelnost svého spoluvlastnického práva“.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. října 2004, č.j. 12 Co 255/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti přistoupení žalobce ke sdružení, včetně toho, že plněním žalobce vzniklo žalované na úkor tohoto bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.), které je žalovaná povinna žalobci ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. vrátit. Jako správný převzal rovněž jeho závěr, že u splátek zaplacených před 25. únorem 2000 (tj. u celého žalobou uplatněného nároku) „vzhledem k dvouleté subjektivní promlčecí době zakotvené v ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. tato promlčecí doba již marně uplynula“.
Nepřitakal však právnímu názoru soudu prvního stupně co do výkladu a aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. „na daný skutkový stav“.
Cituje ustanovení §457 a §107 odst. 3 obč. zák., odvolací soud akcentoval, že se vztahují na již na základě neplatného úkonu poskytnuté plnění, a nikoli na plnění, které „snad mělo být na základě takového neplatného úkonu v budoucnu poskytnuto, popř. spravedlivě poskytnuto.“
Jelikož v projednávané věci nelze hovořit o povinnosti vzájemného vrácení poskytnutého plnění, když doposud plnil pouze žalobce, odvolací soud uzavřel, že aplikace ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. nepřichází v úvahu. Současně doplnil, že výkon práva žalované vznést námitku promlčení nelze považovat ani za rozporný s ustanovením §3 obč. zák., když ostatně ani žalobce nic o existenci překážky, která by mu bránila ve včasném uplatnění práva, netvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci co do důvodnosti námitky promlčení.
Dovolatel s odkazem na závěry soudu prvního stupně zejména namítá, že v důsledku neplatnosti smlouvy o sdružení mu bylo odepřeno do budoucna získat spoluvlastnický podíl na nemovitostech, přičemž tohoto práva se nemůže dovolávat či namítat jeho nepromlčitelnost, pročež - ve smyslu ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. - nemělo být přihlédnuto ani k námitce promlčení.
Považuje odlišný právní závěr odvolacího soudu za nesprávný, dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, dovolací soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - přezkoumal především správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.).
Podle ustanovení §107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění a bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2). Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (odstavec 3).
Ustanovení §457 obč. zák. upravuje (oproti dalším skutkových podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám. V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení §457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). Přitom povinnost vrátit plnění (a tedy i „právo na vrácení“) v intencích ustanovení §457 obč. zák. vzniká již v okamžiku přijetí takového plnění; k tomuto okamžiku se proto vypořádají i vzájemně poskytnutá plnění.
Na synallagmatickou povahu závazků podle ustanovení §457 obč. zák. navazuje úprava promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení obsažená v ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., která je však použitelná pouze tam, kde podle smlouvy každá ze smluvních stran (nikoli pouze jedna) něco obdržela, takže je povinna druhé smluvní straně neplatné či zrušené smlouvy vrátit to, co již obdržela (k tomu srov. v právní teorii Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha. C. H.: Beck, 2003 str. 337-338).
V souladu s výše uvedenými závěry nepřichází aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. v projednávané věci v úvahu již proto, že žalovaná ve vztahu k žalobci nic neplnila a tudíž nelze hovořit o vzájemné povinnosti k vrácení plnění.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senát