ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.289.2004.1
sp. zn. 29 Odo 289/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B., a. s., proti žalované I. K., o zaplacení 169,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 68/95, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2000, č. j. 18 Co 382/2000 – 143, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2000, č. j. 18 Co 382/2000 – 143, o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - odkazuje na ustanovení §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - usnesením ze dne 31. října 2000, č. j. 18 Co 382/2000 – 143, odmítl jako opožděné odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. června 2000, č. j. 4 C 68/95 – 134 (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud poukázal na to, že lhůta pro podání odvolání začala žalované běžet 22. srpna 2000 a skončila dne 5. září 2000. Odvolání však bylo osobně podáno u soudu prvního stupně až dne 6. září 2000.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, namítajíc, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001). Konkrétně dovolatelka uvádí, že podle jejího přesvědčení nebyly dány procesní důvody k odmítnutí odvolání, které podala u soudu včas, ve lhůtě k tomu určené. Zdůrazňuje, že z napadeného rozhodnutí neplyne, zda se odvolací soud zabýval otázkou správnosti data doručení rozhodnutí soudu prvního stupně „porovnáním se záznamy pošty“. K tomu dodává, že pro časový odstup si „přirozeně“ nepamatuje přesné datum doručení, avšak zároveň nevylučuje, že k doručení došlo o den později, než se uvádí na doručence, s tím, že k porovnání tohoto slouží doklad, na němž se příjemce znovu podepisuje poštovnímu doručovateli a ten datum podpisu uvádí do zvláštní kolonky tohoto dokladu. Potud odvolatelka odvolacímu soudu vytýká, že příslušný doklad měl vyžádat od pošty případně od „V. P.“, kam jsou doklady po určité době z jednotlivých pošt shromažďovány a přehledně archivovány. Uvedený nedostatek podle dovolatelky umocňuje skutečnost, kterou popisovala v podání z 5. prosince 2000. Když se totiž u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou informovala o lhůtě k podání odvolání, bylo jí sděleno, že posledním dnem je 6. září 2000; z této informace pak při podání odvolání vycházela. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že ani tuto informaci nepokládal za nutné přešetřit.
Dále dovolatelka argumentuje tím, že napadené usnesení je rozhodnutím ryze procesní povahy, a jeho výrokem nebylo rozhodováno o peněžitém plnění, takže dovolání nelze odmítnout s poukazem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Rovněž „odkazuje“ na „dovolací důvod uvedený v ustanovení §239 odst. 3 větě před středníkem o. s. ř.“ Konečně dovolatelka tvrdí, že neobstojí ani navazující výrok o nákladech odvolacího řízení; ze všech těchto důvodů proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Na tomto místě je třeba především poznamenat, že odkazuje-li dovolatelka vedle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 též na ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ a §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., pak se zjevně dovolává ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (před uvedeným datem se taková ustanovení v občanském soudním řádu nenacházela), která - jak se podává z předchozího odstavce - ve věci uplatnitelná nejsou. Nadto dovolatelka argumentací připínanou k §239 odst. 3 o. s. ř. zevně zaměňuje přípustnost dovolání (o které zmíněné ustanovení pojednává) s dovolacími důvody (které jsou taxativně vypočteny pro dobu před 1. lednem 2001 v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. a pro dobu po tomto datu v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vývody, jež dovolatelka vztahuje k ustanovením §237 odst. 2 písm. a/ a §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001), se proto Nejvyšší soud jako právně bezcennými dále nezabýval.
Jak plyne z dovolání, dovolatelka výslovně brojí také proti výroku napadeného usnesení o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu však dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že výrok o nákladech odvolacího řízení nemá povahu měnícího usnesení odvolacího soudu (odstavec 1 písm. a/) a nejde též o žádný z případů vypočtených v odstavci 1 pod písmeny b/ až f/. Podle §239 o. s. ř. není dovolání proti uvedenému výroku přípustné proto, že nejde ani o „potvrzující“ usnesení odvolacího soudu „ve věci samé“. Existence tzv. zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. pak není dovoláním namítána a ze spisu se takové vady (ve vztahu ke zkoumanému výroku) nepodávají. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku o nákladech odvolacího řízení, jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., avšak není důvodné.
Jak se podává z obsahu spisu, konkrétně z doručenky u č. l. 138, rozsudek soudu prvního stupně převzala žalovaná osobně dne 21. srpna 2000. Odvolání datované 4. září 2000 pak podala u soudu prvního stupně osobně dne 6. září 2000 (č. l. 139). V průběhu odvolacího řízení (až do vydání napadeného usnesení) se žalovaná k okolnostem doručení rozsudku nijak nevyjádřila; poprvé se k nim vyslovila v podání z 5. prosince 2000 (č. l. 151), které bylo po doplnění a po odstranění nedostatku povinného zastoupení posléze identifikováno jako dovolání.
Správnost doručení soudní písemnosti prokazovala i v rozhodné době doručenka. K tomu, aby měl odvolací soud důvod zabývat se otázkou, zda údaje obsažené v doručence odpovídají skutečnosti, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 112 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 110/2001).
V daném případě byl rozsudek soudu prvního stupně - jako písemnost určená do vlastních rukou adresáta - žalované doručen do vlastních rukou (což dovolatelka nezpochybňuje), přičemž žalovaná (odvolatelka) neuplatnila v průběhu odvolacího řízení žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat na nesprávnost údajů obsažených v doručence. Odvolací soud tudíž neměl žádného důvodu provádět šetření o okolnostech doručení způsobem, který dovolatelka popisuje v dovolání. Jinak řečeno, za výše popsaného stavu odvolací soud postupoval správně, jestliže úsudek o okamžiku doručení rozsudku a na něj navazující úvahy o opožděnosti odvolání podaného u soudu osobně založil na údajích obsažených ve zmíněné doručence. Již na tomto základě lze uzavřít, že odvolací řízení vytýkanou vadou řízení postiženo není a není tak dán ani dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. Navíc nelze přehlédnout, že dovolatelka ani v dovolání netvrdí, že rozsudek jí byl doručen jiného dne než v pondělí 21. srpna 2000; uvádí pouze, že už si „nepamatuje“, kdy k doručení došlo a „nevylučuje“, že se tak stalo až následujícího dne (tj. v úterý 22. srpna 2000). Takto formulovaná tvrzení správnost údajů obsažených v doručence nezpochybňují. V situaci, kdy žalovaná rozsudek osobně převzala 21. srpna 2000, je posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání odvolání úterý 5. září 2000. Odvolání podané u soudu prvního stupně osobně až následujícího dne (v úterý 6. září 2000), je proto vskutku opožděné.
Závěr o opožděnosti odvolání není způsobilé zvrátit ani tvrzení dovolatelky, že od pracovnice soudu prvního stupně obdržela informaci, že lhůta k podání odvolání uplyne až 6. září 2000. Bez zřetele k tomu, že uvedené tvrzení bylo poprvé uplatněno až v průběhu dovolacího řízení, takže odvolací soud k němu objektivně vzato přihlédnout nemohl (a dovolatelčina námitka, že toto tvrzení měl prošetřit, je proto zjevně neopodstatněná), je třeba v daném kontextu především zdůraznit, že písemné vyhotovení rozsudku obsahovalo řádné poučení o odvolání ve smyslu ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř. a bylo věcí žalované, aby se jím řídila. Zákonná konstrukce způsobu poučení o odvolání je založena na logickém předpokladu, že účastník řízení (zvláště pak ten, jemuž byla písemnost doručena do vlastních rukou) zná okamžik doručení písemnosti, jejímž je adresátem. Tento okamžik naopak v době, kdy je povinen zformulovat poučení o odvolání (při vyhotovování písemné podoby rozhodnutí), není znám soudu. Je proto věcí účastníka řízení, jemuž se dostalo poučení, že odvolání lze podat do patnácti dnů od doručení rozhodnutí, aby si sám (podle toho, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno) spočítal, kdy mu (ve shodě se zásadami stanovenými pro běh procesních lhůt v ustanovení §57 o. s. ř.) uplyne lhůta k podání odvolání. I ze samotného dovolání pak plyne, že procesní újma vzniklá tím, že její odvolání bylo odmítnuto jako opožděné, jde především k tíži žalované, která zanedbala běžnou procesní opatrnost a nepoznamenala si den, kdy jí písemnost byla doručena, takže přesně nevěděla, kdy jí uplyne lhůta k podání odvolání. To lze odvodit z tvrzení, že dovolatelka si „nepamatuje“, kdy jí byl rozsudek doručen, čehož důsledkem je i fakt, že nebyla schopna jednoznačně popřít ani pravdivost údaje o tom, že dnem doručení byl právě 21. srpen 2000.
Jestliže se dovolatelka v průběhu lhůty k podání odvolání vskutku (jak tvrdí) obrátila na pracovnici soudu prvního stupně paní Janečkovou se žádostí o informaci o konci lhůty k podání dovolání, pak si - se zřetelem k bezchybnému poučení o odvolání, jehož se jí dostalo v písemném vyhotovení rozsudku - nutně musela být vědoma toho, že neformálním poskytnutím takové informace, nadto od osoby, která se nepodílela na písemném vyhotovení rozhodnutí ani coby rozhodující soudkyně (tou byla JUDr. M. K.) ani coby soudní zapisovatelka odpovídající za správnost písemného vyhotovení (tou byla M. S.), se jí nedostává dalšího (nového či jiného a z pohledu konečného výsledku odvolacího řízení nesprávného) poučení o odvolání, jež by jí (s ohledem na dikci §204 odst. 2 věty první o. s. ř.) otevíralo jinou (o den delší) lhůtu k podání odvolání než tu, kterou zakládalo poučení o odvolání obsažené v písemném vyhotovení rozsudku.
Lze tedy uzavřít, že i kdyby bylo tvrzení dovolatelky, že v průběhu lhůty k podání odvolání byla pracovnicí soudu prvního stupně paní J. (nesprávně) informována, že posledním dnem lhůty k podání odvolání je 6. září 2000, opodstatněné, nemělo by to vliv na běh a konec patnáctidenní lhůty k podání odvolání počítané od 21. srpna 2000. Taková okolnost mohla být toliko omluvitelným důvodem k prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání ve smyslu ustanovení §58 o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese (při absenci jiných vad řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží - ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. - z úřední povinnosti) konečné posouzení dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání jako nedůvodného.
Pro úplnost se dodává, že podáním ze dne 20. ledna 2005, došlým soudu 25. ledna 2005, kterým dovolatelka rozšířila dovolací argumentaci o výhrady k věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně, se Nejvyšší soud nezabýval. Je tomu tak jednak proto, že v rozporu ustanovením §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. nebylo ono podání sepsáno advokátem, jednak proto, že podle ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání a tato lhůta uplynula ještě před sepisem podání. Přitom je i zjevné, že v podání obsažené argumenty nemají žádného významu vzhledem k zásadě, podle které usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., lze zrušit jen pro takové vady řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež mohly mít vliv na správnost závěru o opožděnosti odvolání (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 16).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (užitého per analogiam ve vztahu k výroku o odmítnutí dovolání) odůvodněn tím, že procesně neúspěšné žalované právo na jejich náhradu nevzniklo a žalobkyni podle spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu