ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.318.2003.1
sp. zn. 29 Odo 318/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně S.v.P., a. s. proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 256/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2002, č. j. 29 Co 251/2002-155, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.září 2002, č. j. 29 Co 251/2002-155, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. března 2002, č. j. 39 C 256/98 136, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Nejvyšší soud nařizuje, aby věc v dalším řízení před soudem prvního stupně projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. března 2002, č. j. 39 C 256/98-136, rozhodl v záhlaví označené věci, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí evidovaných Katastrálním úřadem P. - město pro kat. území N., a to a) objekt technické vybavenosti na pozemku č. parc. 2077/1 k.ú. N., b) ostatní stavební objekt - administrativní budova čp. 1664 na pozemcích par. č. 2077/2, 2077/4, 2077/5, 2077/6, 2077/7 k.ú. N., c) objekt technické vybavenosti na pozemku parc. č. 2077/3 k.ú. N. Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 13.900,- Kč.
K odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví označením rozsudkem, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Dále odvolací soud určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle shodného závěru odvolacího soudu a soudu prvního stupně privatizační projekt pro rozpor s usnesením vlády č. 510/92 není nabývacím důvodem vlastnictví a náprava vzniklé situace mohla nastat pouze kupní smlouvou, kterou také účastníci řízení dne 15.11.1993 uzavřeli. Vůle převést vlastnictví na žalovanou vyplívá z rozhodnutí valné hromady žalobkyně ze dne 18.10.1993 a z rozhodnutí představenstva žalobkyně ze dne 1.11.1993 prodat budovu účelového zařízení P. za smluvní cenu 12 mil. Kč s tím, že kupní smlouva se žalovanou bude uzavřena dne 15.11.1993. K zastupování a podpisu byl pověřen představenstvem jeho předseda a generální ředitel Ing. Petr Koudelka a to písemným pověřením z 18.10.1993, a dva jeho členové, jak vyplívá i z usnesení představenstva žalobkyně ze dne 1.11.1993.
Odvolací soud na tomto základě dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že kupní smlouva ze dne 15.11.1993 byla za žalobkyni podepsána Ing. K. v souladu se způsobem jednání a podepisování, zapsaném v obchodním rejstříku. Kupní smlouva je platná. Nedostatky kupní smlouvy, zejména neexistence geometrického plánu, který je předpokladem pro zápis vlastnictví do katastru nemovitostí, bránily v březnu 1999 vkladu vlastnického práva žalované, nicméně žalovaná je zapsána na LV č. 816 jako stavebník záznamem podle zákona č. 344/1992 Sb. a vyhlášky č. 190/1996 Sb., a pokud by byla smlouva o geometrický plán doplněna, byla by podkladem pro zápis vlastnictví do katastru nemovitostí. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že je vlastnicí sporných nemovitostí a podle §220 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku dovolání, které má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá, že po čtyřletém soudním řízení rozhodl odvolací soud počtvrté (po předchozím trojím zrušení) s překvapivým stručným závěrem, že žalobkyně údajně nepředložila soudu žádný přímý důkaz svého vlastnictví. Žalobkyně má za to, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně a vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
V dovolání pak popisuje obsáhle skutkový stav, který ve svých předcházejících podáních přednesla a který byl v řízení podle jejího názoru také zjištěn a zdůrazňuje zejména, že sporné stavby (tehdy ještě rozestavěné) byly spolu s pozemky zahrnuty do privatizačního projektu, schváleného F.m.i. dne 27.10.1992 a poté dne 30.11.1992 přešly na F.f.n.m., který sporní majetek vložil do žalobkyně jako akciové společnosti založené v rámci privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. a žalobkyně nemovitosti získala při svém zápisu do obchodního rejstříku dne 22.12.1992, jakožto založená a zapsaná akciová společnost. Pokud byla usnesením vlády ČR č. 510 ze dne 29.7.1992 vyslovena neplatnost privatizačního projektu, šlo o usnesení vlády, které nemohlo způsobit neplatnost předchozího usnesení federální vlády. Kromě toho usnesení vlády není obecně závazné, zavazuje pouze ministry. Údajná potřeba vyčlenit budovy účelového zařízení F.m.v. vznikla až počátkem roku 1993, o „jakési vynětí majetku“ požádal ministr vnitra J. R. až dne 10.2.1993, kdy již byla žalobkyně dávno vlastníkem sporného majetku. Tzv. dodatkem č. 2 k privatizačnímu projektu zpracováním Ministerstvem vnitra ČR s datem 30.3.1993, pod č. j. IMČ-294/10-93 (již po rozdělní ČSFR), nebylo možno zpětně privatizační projekt měnit a státní orgány postupovaly protiprávně.
Dovolatelka dále popisuje podrobně postup při privatizaci sporného majetku. Uvádí, že rozhodnutím ze dne 30.11.1992, č. j. KM-1546/92, F.m.v. vyňalo v souladu s §11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na základě privatizačního projektu, schváleného FMV dne 27.10.1992, mj. též objekt rozestavěné stavby účelového zařízení S. v. FMV v P. spolu se souvisejícími pozemky a převedlo jej na F.f.m. za účelem vkladu do státního podniku S. v. FMV. Rozhodnutím z téhož data a téhož č. j. FMV zároveň majetek vložení do státního podniku s účinností k 1.12.1992 ze státního podniku vyňalo ze účelem vkladu do zakládané akciové společnosti „S. v. a. s.“ Dnem 1.12.1992 se tedy staly rozestavěné objekty, které byly resp. jsou předmětem žaloby, včetně pozemků v P., majetkem F.f. n. m., který majetek vložil do žalované akciové společnosti. Neexistuje tedy žádné jiné privatizační rozhodnutí, které by svědčilo o nezařazení sporného majetku do privatizace.
Dovolatelka zdůrazňuje, že S.v.P. a. s. vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 22. 12. 1992 a tímto dnem se stala vlastníkem veškerého majetku zahrnutého do privatizačního projektu. Zákon č. 92/1991 Sb. v tehdy platném, tj. rozhodném, znění nepočítal s možností změny schváleného privatizačního projektu, teprve novelou - zákonem č. 210/1993 Sb. - s účinností od 13. 8. 1993 byla připuštěna možnost změny rozhodnutí o privatizaci, ale jen do převodu privatizovaného majetku na F.n. m. Č.r. Vlastnictví ke spornému majetku bylo možno pouze převést ze S. v. P. a. s. jako prodávajícího na stát jako kupujícího (žalovaná ostatně řešila problém uzavřením kupní smlouvy ze dne 15. 11. 1993), nikoli direktivními rozhodnutími státních orgánů. Dovolatelka odkazuje i na judikaturu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1994 sp. zn. 6 A 114/92).
Dovolatelka též dovozuje, že smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem ze dne 28. 5. 1993, uzavřená mezi převádějící S.v. FMV (nejde o žalobkyni) a nabyvatelem Ministerstvem vnitra ČR byla zjevně absolutně neplatná, když majetek převáděl někdo, kdo k němu vlastnictví neměl, a sloužila jen k formálnímu vydání kolaudačního rozhodnutí ze dne 11. 6. 1993 č. j. TL-52/36-93, v němž je jako stavebník a vlastník protiprávně uvedena žalovaná. Na základě toho byl proveden i zápis formou záznamu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí.
Konečně se dovolatelka zabývá kupní smlouvou ze dne 15. 11. 1993, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou, s tím, že tato mohla být jediným vlastnickým titulem žalované, avšak dovolatelka ji považuje za neplatnou pro neurčitost a rozpor se zákonem. K tomu namítá, že z výše cit. kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že předmětem převodu byla novostavba obytné budovy. Taková budova by však musela být ve smlouvě označena povinně přiděleným číslem popisným a označením pozemku, na kterém je postavena, jako to požaduje ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb. a dále neoddělitelnou součástí kupní smlouvy by musel být geometrický plán, podle něhož měl být proveden zápis do katastru, jak požaduje ustanovení §19 odst. 1 cit. zákona, a tento geometrický plán byl vypracován až dne 2. 5. 1994, přičemž údaje v něm uvedené neodpovídají specifikaci nemovitostí v kupní smlouvě.
Pro úplnost pak dovolatelka připomíná, že kupní smlouva je za žalobkyni podepsána generálním ředitelem Ing. P. K., ačkoli ten neměl k tomuto právnímu úkonu písemné pověření resp. zmocnění představenstva, i když tento požadavek plyne z výpisu z obchodního rejstříku. Podpisy na kupní smlouvě nejsou ověřeny ani notářem ani advokátem, a smlouva není vyhotovena ve formě notářského zápisu, jak požaduje ustanovení §34 odst. 7 vyhlášky č. 190/1996 Sb. Smlouva též postrádá řádné označení smluvních stran, zejména kupujícího, který je označen jako Ministerstvo vnitra České republiky; přitom nabyvatelem uvedeným v čl. IX. je Česká republika - Ministerstvo vnitra České republiky takže není jasné, zda ministerstvo jako rozpočtová organizace vystupuje svým jménem, anebo zda vystupuje jménem státu a vlastnictví tak nabývá stát.
Dovolatelka též poukazuje na to, že pravomocným rozhodnutím ze dne 5. 3. 1999 Katastrální úřad Praha - město zamítl návrh na vklad podle předmětné kupní smlouvy, když zjistil, že smlouva není ve smyslu §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění zákona č. 90/1996 Sb. právním úkonem určitým a srozumitelným. Tento důkaz byl v řízení proveden.
Dovolatelka rovněž vypočítává písemné důkazy, které byly v řízení provedeny a uzavírá, že ani dodatek č. 2 k privatizačnímu projektu, ani kupní smlouva ze dne 15. 11. 1993 nejsou právně relevantními skutečnostmi, na jejichž základě by mohla pozbýt vlastnictví ke sporným nemovitostem, získané ke dni 22. 12. 1992.
Odvolacímu soudu také vytýká, že usnesení vlády ČR č. 510, na něž se soud odvolává, se k věci vůbec nevztahuje, neboť vláda neřídila federální ministerstva, která v daném případě privatizaci realizovala. Odvolací soud se nevyrovnal ani s tím, že kupní smlouva odporuje svým obsahem zákonu.
Dovolatelka uzavírá, že zápis vlastnického práva žalovaného záznamem v katastru nemovitostí na základě presumpce vlastnictví podle formálně a chybně vydaného kolaudačního rozhodnutí svědčí o vlastnickém právu stavebníka pouze potud, pokud není prokázán opak. Katastrální úřad dokonce na základě kupní smlouvy z 15. 11. 1993 vklad vlastnického práva zamítl, proti čemuž nepodala žalovaná opravný prostředek. Pokud na základě této kupní smlouvy nebylo vloženo do katastru vlastnické právo, není žalovaná vlastníkem.
Z uvedeních důvodů dovolatelka žádá, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení..
Žalovaná ve vyjádření k dovolání má za to, že odvolací soud věc posoudil správně. Odkazuje na obsah svých předchozích vyjádření a na odvolání.
Po stránce procesní namítá nedostatek pravomoci soudů s odkazem na §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a poukazuje na judikaturu, zvláště na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000 sp. zn. 33 Cdo 373/99.
Po stránce věcné žalovaná uvádí, že stavebníkem předmětné stavby administrativní budovy a objektů technického vybavení bylo od roku 1986 F. m. v., které stavbu financovalo ze státního rozpočtu. Po rozdělení ČSFR se stal F.n.m. ČR od 1. 1. 1993 100% majitelem akcií S. v. P., a. s. Žalovaná popisuje proces změny privatizačního projektu a vynětí sporných nemovitostí z majetku žalobkyně a má za to, že sporné nemovitosti byly vyňaty ze schváleného privatizačního projektu v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Kupní smlouva ze dne 15. 11. 1993 byla platně uzavřena, jejím účelem bylo zaplacení nákladů, vynaložených na dostavbu předmětného objektu. Představenstvo žalobkyně odsouhlasilo dne 1. 11. 1993 pověření ze dne 18. 10. 1993, jímž pověřilo generálního ředitele Ing.. P. K., aby jako generální ředitel zastupoval společnost a podepisoval samostatně ve všech věcech, kromě těch, u kterých představenstvo určí, že je má Ing.. K. podepisovat jako předseda představenstva a spolu s ním ještě jeden člen Představenstva.. Následně byla dne 15. 11. 1993 platně uzavřena kupní smlouva.
Proto žalovaná navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (v intencích bodu 3. článku II. části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání žalobkyně splňuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o. s. ř..), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Jako dovolací důvody uvádí dovolatelka jednak to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř..), jednak to, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu (v podstatné části) oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř..).
Pokud jde o druhý dovolací důvod, dovolatelka nikterak nedokládá ani odpovídajícím způsobem netvrdí, které konkrétní skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, tj. které skutkové zjištění soud akceptoval, aniž by bylo prokázáno, anebo které naopak pominul, ač z důkazů provedených v řízení vyplynulo. Z odůvodnění napadeného rozsudku a dovolatelčiny argumentace se nepodává, které důkazy podle jejího názoru odvolací soud nesprávně hodnotil a v důsledku nichž proto učinil nesprávná skutková zjištění.
Je tedy zřejmé, že dovolatelka ve skutečnosti napadá právní závěry, které na základě hodnocení důkazů a učiněních skutkových zjištění odvolací soud vyvodil.
V tomto směru ovšem již jde o otázku právního posouzení věci, tj. o to, zda právní posouzení je správné (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř..).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
V tomto směru je právní argumentace ve vztahu k privatizaci sporného nemovitého majetku a ke skutečnosti, že žalobkyně tento majetek získala vkladem při svém vzniku, popř. zda jej takto získala, zcela irelevantní, protože na skutečnosti, že žalobkyně tento majetek do vlastnictví nezískala (ať již pro tvrzení rozpor s usnesením vlády ČR č. 510/92, nebo z jiných důvodů) odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že kupní smlouva ze dne 15. 11. 1993 je platná a že tedy došlo k převodu sporného majetku z žalobkyně jako prodávající na žalovanou jako kupující.
Kardinální otázkou právního posouzení je tedy otázka, zda předmětná kupní smlouva je platná, a to z hlediska několika právních aspektů.
První právní námitkou, kterou dovolatelka uplatňuje, je, že kupní smlouva není platná, protože odporuje zákonu č. 344/1992 Sb., když její předmět - budova není označena povinně přidělením číslem popisním a pozemek není označen v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších Předpisů.. K tomu dovolací soud dovozuje, že je nutno činit rozdíl mezi označením nemovitostí ve smlouvě a označením předmětu vkladu do katastru nemovitostí. Ve smlouvě musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména aby byl předmět smlouvy odlišen od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Z tohoto hlediska vymezení předmětných nemovitostí ve smlouvě ze dne 15. 11. 1993 je určité a nelze mít za to, že tato smlouva je neplatná pro neurčitost podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“).
Oproti tomu při zápisu do katastru nemovitostí musí předložený návrh být v souladu s formálními požadavky zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) ve znění pozdějších předpisů, konkrétně §5 odst. 1 písm. c) posledně cit. zákona, podle něhož v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisním nebo evidenčním. Formální náležitostí návrhu na vklad do katastru nemovitostí je i geometrický plán jako jeden z podkladů pro zápis.
Dovolací soud zdůrazňuje, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti je nutno rozlišovat na straně jedné právní důvod (titul), jímž je v daném případě smlouva a na straně druhé způsob nabytí (modus), kterým je zápis nabyté nemovitosti do katastru nemovitostí.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním posouzení platnosti smlouvy jako titulu a rovněž dovolatelka napadá platnost smlouvy a proto právní otázku platnosti smlouvy je nezbytné oddělit od otázky zápisu do katastru nemovitostí podle shora cit. předpisů, prováděného katastrálním úřadem.
V tomto směru Nejvyšší soud již judikoval, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno z hlediska taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod II. stanoviska).
Právní otázku platnosti smlouvy je tudíž nutno posuzovat samostatně a v tomto ohledu - v souladu s názorem odvolacího soudu - dovolací soud má za to, že předmětná smlouva je platná, ať již z hlediska její určitosti (srov. závěr shora), nebo z hledisek formy a obsahu smlouvy.
Dovolatelka sice tvrdí, že kupní smlouva odporuje svým obsahem zákonu, nikterak však nedokládá, v čem tento rozpor a z jakých důvodů spočívá. Zbývá tak posouzení formálně právní otázky, zda smlouva byla za stranu kupující řádně podepsána oprávněnou osobou a s touto otázkou se odvolací soud na základě provedených písemných důkazů náležitě vypořádal a dovolací soud se ztotožňuje s jeho právním závěrem, že předseda představenstva a generální ředitel ing. P. K. byl oprávněn smlouvu podepsat a smlouva je i se zřetelem k této formální náležitosti platná.
Úvahy odvolacího soudu jsou ovšem neúplné a potud pro svou neúplnost i nesprávné, jestliže pro závěr, že žalobkyně není vlastnicí nemovitostí, pokládá za postačující, že zkoumaná kupní smlouva je stále vkladuschopná (že – ač se tak dosud nestalo a návrh na vklad byl zatím zamítnut - může být /po doplnění geometrického plánu/ podkladem pro zápis vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí). Platí totiž, že byť účastníci platné smlouvy o převodu nemovitostí (převodce i nabyvatel) jsou vázáni smluvními projevy, dokud není vlastnické právo k nemovitosti vloženo do katastru nemovitostí, je vlastníkem nemovitosti převodce (zde dovolatelka). Argumentace odvolacího soudu tudíž nemůže být bez dalšího podkladem pro závěr, že dovolatelka vlastnické právo k nemovitostem pozbyla již v důsledku označené kupní smlouvy. Za této situace by napadené rozhodnutí mohlo v rovině právní obstát, jen kdyby se odpovídajícím způsobem vypořádalo s tím, kdo byl vlastníkem nemovitostí ke dni podpisu kupní smlouvy.
Uzavřel-li odvolací soud, že podle jeho názoru i názoru soudu prvního stupně „privatizační projekt pro rozpor s usnesením vlády č. 510/92 není nabývacím důvodem vlastnictví“, pak se ovšem vyjádřil způsobem málo Srozumitelným.. Není totiž jasné, zda se (se zřetelem k popisovaným peripetiím případu) takto jako k „nabyvateli“ vymezuje ve vztahu k žalované nebo k žalobkyni. V kontextu další argumentace odvolacího soudu („a náprava vzniklé situace mohla nastat pouze kupní smlouvou, kterou také účastnici řízení dne 15.11.1993 uzavřeli“) se spíše zdá, že toto konstatování se týkalo žalované.
Právní posouzení věci odvolacím soudem proto v popsaném rozsahu neobstojí a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. tak byl uplatněn právem.
Řízení před soudy obou stupňů je nadto postiženo i vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle standardní rozhodovací praxe soudů je jinou vadou řízení i to, že odvolací soud rozhodl o věci v rozporu se zásadou vyjádřenou v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které bude odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Přitom však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v ustanovení §157 a §132 o. s. ř., nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (od 1. dubna 2005 jde o §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) zrušit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 40/2002“).
Rozsudek ze dne 25. března 2002 je v pořadí čtvrtým rozsudkem soudu prvního stupně ve věci. V pořadí první rozsudek (ze dne 4. listopadu 1999, č. j. 39 C 256/98 - 36), jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 11. května 2000, č. j. 29 Co 81/2000, 82/2000-60, pro nepřezkoumatelnost, v pořadí druhý rozsudek (ze dne 11.září 2000, č. j. 39 C 256/98-73), jímž soud prvního stupně žalobě znovu vyhověl, zrušil odvolací soud jako nepřezkoumatelný usnesením ze dne 22. února 2001, č. j. 29 Co 741/2000-90 a v pořadí třetí (též vyhovující) rozsudek ze dne 16. července 2001, č. j. 39 C 256/98-108, zrušil odvolací soud se závazným právním názorem na povahu některých částí kupní smlouvy z 15. listopadu 1993 usnesením ze dne 13. prosince 2001, č. j. 29 Co 451/2001-122.
Z obsahu spisu je dále patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl dokazování řadou listin, nicméně v písemném vyhotovení rozsudku ze dne 25. března 2002 nepostupoval (stejně jako v případě v pořadí třetího rozsudku) ve shodě s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.., podle nějž v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatní obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov. dále ustanovení §132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).
V rozporu s výše uvedeným soud prvního stupně v rozsudku ze dne 25. března 2002 zmiňuje pouze uvedenou kupní smlouvu a obsah výpisu z obchodního Rejstříku. Ve výše cit. R 40/2002 přitom Nejvyšší soud také vysvětlil, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. O nepřezkoumatelný rozsudek jde přitom i tehdy, odpovídají-li v něm formulované skutkové a právní závěry skutkovým zjištěním, který soud prvního stupně z provedených důkazů učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, aniž soud prvního stupně v novém rozhodnutí příslušná skutková zjištění zopakoval nebo na ně alespoň odkázal.
Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního stupně dle §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.. zrušil, přistoupil k jeho věcné změně.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř..), napadený rozsudek (pro popsanou vadu řízení a pro neúplné a tudíž i nesprávné právní posouzení věci) zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají (co do vady řízení) i na rozsudek soudu prvního stupně (jeho nepřezkoumatelnost neumožňuje jiné než kasační rozhodnutí), zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř..).
Jelikož nepřezkoumatelnost rozsudku je závažnou procesní vadou a soudce soudu prvního stupně Mgr. Z. R. se povinnosti vyhotovit rozsudek, který by odpovídal ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., nezhostil ani na čtvrtý pokus, nařídil Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením §243b odst. 5 a §221 odst. 3 o. s. ř.., aby věc v dalším řízení před soudem prvního stupně projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř..). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř..).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustní.
V Brně 21. července 2005
JUDr. František Faldyna, CSc.,v.r.
předseda senátu