ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.347.2004.1
sp. zn. 29 Odo 347/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela, v právní věci žalobkyně E., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. P. V., a 2. P., a. s. S., oběma zastoupeným, advokátem, o určení vlastnictví k akciím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 37 Cm 68/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2003, č. j. 5 Cmo 341/2003-261, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení 3795,- Kč, do rukou jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 6. 2003, č. j. 37 Cm 68/2000-230, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je majitelkou akcií č. E …. až E …. společnosti A., a. s. (dále jen „předmětné akcie“)
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil, tento soud doplnil po skutkové stránce při dalším projednání věci zásadní nové zjištění, a to, že texty rubopisů při převodu předmětných akcií na P. a. s. S. a při jejich následném převodu na P. V., byly na předmětné akcie vytištěny najednou. Není sice přímo prokázáno, ve kterém okamžiku se tak stalo, z logiky věci je však jasné, že se tak muselo stát dlouho po uzavření smlouvy datované dne 3. 1. 1996 (kterou převedla žalobkyně předmětné akcie na druhou žalovanou - dále jen „sporná smlouva“), a to zcela jistě v souvislosti s převodem předmětných akcií na P. V., a tedy nepochybně nedlouho před 5. 11. 1998 (kdy je datován rubopis na P. V.), ne-li až tohoto dne. Kdy ovšem byly rubopisy podepsány a v jakém časovém sledu, nelze z toho přímo dovodit. Z tohoto zjištění však lze mít za prokázáno, že nejprve byl podepsán rubopis na P., a. s. a potom na P. V., jak za sebou na rubu akcií následují.
Stejně jako soud prvního stupně nepovažuje ani odvolací soud tím za prokázáno, že sporná smlouva byla uzavřena až při vyhotovování těchto rubopisů. Jak bylo již dříve objasněno, je převod listinných cenných papírů na řad procesem, který sestává ze tří kroků, které mohou sice následovat v rychlém sledu po sobě, ale také mohou být mezi nimi i velmi dlouhé časové prodlevy. Existují celé skupiny obchodů s cennými papíry, kde tyto prodlevy jsou jejich samotným základem. Příkladem za mnohé jiné jsou obchody termínové. Tedy prokázaná pozdější indosace nevylučuje dřívější uzavření smlouvy.
Totéž platí o další okolnosti, tj. o valné hromadě A., a. s. ze srpna 1996. Je-li zjištěno, že druhá žalovaná v této době nemohla být akcionářem, když akcie na ni nebyly ani indosovány, nemohla se valné hromady jako akcionář žádným způsobem účastnit.
Okolnost, že měla již uzavřenou spornou smlouvu, z ní akcionáře nedělá.Tato smlouva tvoří jen základ k tomu, aby se jím v budoucnu stala, což jak vysvětleno výše, může se stát se značným odstupem od uzavření smlouvy. Tedy sporná smlouva již mohla být uzavřena.
Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v tom, že ani z účetní evidence neplyne uzavření sporné smlouvy po 30. 6. 1996. Zásadní je skutečnost, že je nepochybně zjištěno, že účetní evidence všech zúčastněných subjektů, a to nejen účastníků tohoto řízení, ale i dalších společností, jichž se toto řízení dotýká jen nepřímo, byla vedena zcela neprůkazným způsobem, ani vzdáleně neodrážela skutečný stav hospodaření účtujících subjektů. Je prokázáno, že jednotlivé operace byly prováděny se značným časovým odstupem a běžně se účtovalo bez prvotních dokladů. Řada prokázaných kroků nebyla účtována vůbec. Nelze tedy z této zcela nespolehlivé evidence vytrhávat jednotlivé účetní položky a dovodit z nich, kdy byla smlouva uzavřena skutečně, přesněji, že se tak nutně stalo až po 30. 6. 1996. I kdyby bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena ještě v červnu 1996, nemělo by to vliv na výsledek řízení. Tedy nestačilo by jen prokázat nepravdivost data smlouvy, to by nemělo na platnost smlouvy samo o sobě žádný vliv, a muselo by být prokázáno, že se tak stalo 1. 7. 1996 anebo později. Tento důkaz podán nebyl a neplyne to ani nepřímo z označených důkazů. Odvolací soud se tak také neztotožnil s názorem, že cena za sporné akcie ve smlouvě je právě souhrnem tvrzených tří položek, jakkoli početně je výsledek shodný.
K účetnictví souhrnně je třeba uvést, že jeho hrubé nedostatky se týkají zcela i žalobkyně. Okolnost, že měla v rozhodné době jiné společníky a funkcionáře, je nerozhodná. Tyto nedostatky si nese společnost s sebou nadále. Ostatně stávající společníci se mohli a měli se stavem účetnictví seznámit. Pokud znali jeho stav, nebo na tuto znalost rezignovali a přesto se společníky stali, nesou tyto důsledky oni také svou (i když nejen svou) vinou.
Konečně je třeba poznamenat, že by nebylo možné, i kdyby soud přistoupil na způsob hodnocení důkazů, jak je podává žalobkyně, vybírat z účetnictví selektivně a muselo by být považováno za prokázané také, že žalobkyně nabyla sporné akcie již v dubnu 1996.
Protože je nutno mít za jisté, že na P., a. s. byly sporné akcie indosovány až po 1. 7. 1996, je nutno vzhledem k ustanovení §196a ve spojení s §135 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vyložit, jaký má nebo nemá tato skutečnost vliv na platnost převodu. Okolnost, že žádné rozhodnutí valné hromady o převodu sporných akcií neexistuje, je nepochybná. Uvedené ustanovení hovoří o tom, že převod hodnot, je podmíněn souhlasem valné hromady. Jaký je tedy poměr jednotlivých kroků směřujících k převodu akcií na řad navzájem. Smlouva o převodu akcií sama ještě bez dalšího k žádnému převodu nevede, vytváří jen právní základ pro tento převod. Jde o zcela stejný vztah, jaký je mezi kupní smlouvou a převodem vlastnictví ke zboží. Opatření listin indosamentem a jejich předání představuje ve vztahu k této smlouvě jen splnění smluvní povinnosti cenné papíry převést. To samozřejmě platí právě jen ve vztahu převodce a nabyvatele. Ve vztahu k dalším majitelům listiny a také ve vztahu těchto majitelů k osobám z listiny povinným, není tento smluvní vztah nijak významný a rozhodné je to, kdo má listinu v ruce a zda mu svědčí nepřetržitelná řada indosací.
Ustanovení §196a obch. zák. však neřeší vztahy k dlužníkům z listiny ani k pozdějším vlastníkům, nýbrž právě vztah nabyvatele a převodce, mezi kterými je vztah tímto ustanovením definovaný. Po tom ovšem je jasné, že základním prvkem je zde smlouva, a ta buď tomuto ustanovení vyhoví nebo nevyhoví. Vyhoví-li, je zde platná povinnost ji splnit a tedy opatřit listiny rubopisy a předat je. Protože ustanovení §196a obch. zák. na starší smlouvy nedopadá, jinak by to muselo vyplývat výslovně z přechodných ustanovení k zákonu č. 142/1996 Sb., nejsou tímto zákonem dosavadní smlouvy dotčeny. Není tím tedy dotčena ani sporná smlouva a bylo povinností smluvních stran tuto smlouvu splnit. Následná indosace ani předání listiny souhlas valné hromady nevyžadovaly. Proto nemá význam ani zjištění, jak by bývalo třeba znalecky akcie ocenit, když se na tento převod ustanovení §196a obch. zák. vztahovat nemůže.
Nelze souhlasit ani s názorem o platnosti rubopisu s ohledem na jeho datování. Bylo zjištěno, že datování rubopisu na P., a. s. S. není pravdivé. Je také pravdou, že první žalovaný musel o této okolnosti vědět. Odvolací soud však nesdílí názor, že pravdivost obsahu cenného papíru obecně a tohoto datování indosací, má vliv na platnost listiny nebo na platnost prohlášení na listině, to je v tomto případě rubopisu. Formálně je jistě podmínkou platnosti rubopisu na akcii na jméno jeho datování. Této formě je však zcela vyhověno, když je tam vůbec jaké datum uvedeno, jde-li o datum obecně možné, není-li v rozporu s jiným skripturním obsahem dané listiny a odpovídá-li logice textu listiny. Nemůže tedy jít o otázku formy, ale o otázku věcnou. Pak je nutno na prvním místě uvést, že pro žádnou listinu nelze bez dalšího konstatovat její neplatnost jen proto, že celý její obsah není pravdivý. Běžně se přece stává, že je připraven smluvní dokument s předpokládaným datem podpisu a k tomu dojde shodou okolností dříve nebo později, než se v listině uvádí. Jenom proto přece nebude smlouva neplatná a ostatně tyto smlouvy jsou obecně vždy za platné považovány. To jistě platí i pro cenné papíry a také pro akcie na řad.
Nelze nevzít v této souvislosti v úvahu ani skutečnost, že rubopis buď platný je a má účinky, které s ním článek I §16 zákona č. 191/1950 Sb. (jenž je nutno použít i pro zkoumání legitimace z takovýchto akcií), spojuje, nebo platný není a pak nemůže legitimovat nikoho z dalších detentorů listiny, neboť by zde vždy došlo k přerušení nepřetržité řady indosací. Pak by ovšem bylo nutno klást na každého dalšího nabyvatele listiny břemeno, aby zjišťoval nad rámec toho, co se z listiny podává, zda náhodou nebyl některý z předchozích rubopisů dotčen nesprávným datováním. To je nejen v rozporu s posledně uvedeným ustanovením, ale je to i věcně nemožné, ba nesmyslné. Ostatně zástavního věřitele je nutno považovat za řádného věřitele, leda by i u něj bylo zjištěno, že při zřizování zástavního práva ke sporným akciím jednal obmyslně.
Konečně je vůbec nejisté, jaké datum by měl rubopis vůbec obsahovat. Obecně se listinné cenné papíry převádějí až tradicí. Tedy jistě to nebude datum smlouvy, protože ta sama o sobě převod vyvolat nemůže. Neměl by to však být ani den vyznačení rubopisu. Ten sice již k převodu směřuje, ale také není sám převodem. Ostatně dosavadní majitel akcie přece může vždy, ještě před tím, než listinu předá, tento rubopis škrtnout a akcii si ponechat a nebo ji indosovat a předat někomu zcela jinému. Logice věci tedy odpovídá den předání listiny. Jak se však dívat na případy, kdy účastníci smlouvy si dohodnou, že si listiny předají v určitý den, převodce předem opatří akcie rubopisy a datuje je dnem očekávaného převzetí akcií druhou stranou. Z rozmanitých příčin pak účastníci toto převzetí neuskuteční, ale uskuteční je o den dříve či později. Znamená to snad, že bylo by nutné všechny rubopisy vyškrtat a vyznačit jiné s reálným datem převzetí? Co když půjde o balík počítaný ne na desítky kusů, jako je tomu zde, nýbrž o statisíce kusů akcií. To je zjevně nesmyslné. Materiálně tedy uvedené ustanovení ani podržet rozumně nelze a je tedy nutno setrvat jen na formální podmínce, aby rubopisy vůbec datovány byly.
Jakkoli to není významné, přesto nelze nezmínit, že kdyby byla převzata skutková tvrzení žalobkyně, že nabyla akcie až v dubnu 1996 a pokud bychom se ztotožnili i s jejím právním názorem, že datování rubopisu musí být pravdivé, nestala by se majitelem sporných akcií ani ona, akcionářem by byla stále společnost A., a. s. s ohledem na datování prvních rubopisů na akciích již zářím 1995 a žalobu by bylo nutno také zamítnout.
Z uvedených důvodů byl napadený rozsudek soudu prvního stupně správný, a proto jej odvolací soud podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání dovolatelka uvedla, že není sporu o tom, že převod cenných papírů na řad se děje ve třech krocích. Prvním je uzavření smlouvy o převodu, druhým je indosace a třetím předání listiny. Proto dovolatelka zaměřila dokazování na okamžik skutečného provedení jednotlivých kroků, když zastává názor, že ke všem krokům, tedy i k uzavření sporné smlouvy nedošlo dne 3. 1. 1996, ale až po 1. 7. 1996. Dovolatelka prokazovala informacemi, obsaženými ve sporné smlouvě, neznámými dne 3. 1. 1996, že smlouva nemohla být uzavřena dříve, než skutečnosti uvedené ve smlouvě byly známé. Zaplacení kupní ceny bylo ve smlouvě datované dnem 3. 1. 1996 sjednáno zápočtem, přičemž částka 1,000.079,- Kč byla zaúčtována účetním dokladem 8002V01/96 s datem 5. 3. 1996 bez prvotních dokladů a částka 290.000,- Kč vznikla podle účetního dokladu dne 11. 1. 1996. Z uvedeného žalobkyně dovozovala, že ve smlouvě datované dnem 3. 1. 1996 nemohl být uveden zápočet k dosud neexistujícím pohledávkám. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu spočívajícím v tom, že je to ona, kdo musí prokázat, kdy byla smlouva uzavřena. Podle dovolatelky pokud prokáže, že smlouva nebyla uzavřena dne 3. 1. 1996, důkazní břemeno o okamžiku uzavření smlouvy stíhá žalované. Na okamžik uzavření smlouvy označené dnem 3. 1. 1996 si JUDr. P. D. nepamatoval, avšak první žalovaný potvrdil, že se tak skutečně stalo 3. 1. 1996 a dále podrobně uvedl, jak před tímto datem tiskl i za pomocí svědkyně V. rubopisy, takže i tyto byly v označený den napsány, podepsány a kupujícímu předány. Za této důkazní situace bylo povinností soudu postupovat podle §132 o. s. ř. a hodnotit podle své úvahy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Soudu nelze vytýkat, že by důkazy jednotlivě nehodnotil, ale nehodnotil je vzájemné souvislosti. Pokud by se tak stalo, musel by dospět k závěru, že žalovanými tvrzené okolnosti uzavření smlouvy dne 3. 1. 1996 nenastaly. Již uvedenými znaleckými posudky bylo prokázáno, a odvolacím soudem také nezpochybněno, že text rubopisů na akciích nebyl proveden dne 3. 1. 1996, ale později, tj. po 1. 7. 1996, konkrétně v souvislosti s dalším rubopisem dne 5. 1. 1998. Správné zjištění okamžiku uzavření smlouvy je důležité s ohledem na ustanovení §196a obch. zák. ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obch. zák., po novele provedené zákonem č. 142/1996 Sb. Majetek dovolatelky je tvořen právě předmětnými akciemi, jejichž hodnota je větší než 1/10 základního jmění, takže jejich hodnota musela být zjištěna znaleckým posudkem a prodej schválen valnou hromadou.
Žalobkyně poukazuje na znění článku V. sporné smlouvy, kde je závazek prodávajícího převést předmět smlouvy nejpozději do 15 dnů od podpisu této smlouvy tím, že provede převod vyznačením na rubu každé z převáděných akcií a akcie předá nabyvateli. Dále bylo výslovně ujednáno, že vlastnická práva přecházejí na kupujícího dnem vyznačení převodu na rubu akcie. Odvolací soud sice posuzoval vliv indosace sporných akcií po 1. 7. 1996, ale jen z pohledu čistě teoretického, bez přihlédnutí k provedenému dokazování. Soud se totiž nezabýval otázkou skutečného přechodu vlastnických práv. Ve smlouvě bylo výslovně ujednáno, že k přechodu vlastnických práv dojde dnem vyznačení převodu na rubu akcie. Tímto dnem je podle vyznačení na akciích 3. 1. 1996. Bylo prokázáno, že v uvedený den nedošlo k vyznačení převodu na rubu akcií. Stalo se tak až v souvislosti se dnem 5. 1. 1998. Úvahy odvolacího soudu by byly na místě, pokud by smlouva o převodu akcií uzavřena nebyla. V tomto případě je však nezbytné posuzovat události jen v souvislosti se spornou smlouvou a nikoliv odděleně. Jestliže byla smlouva uzavřena dne 3. 1. 1996 a pokud podle smluvního ujednání je přechod vlastnických práv na akciích označen dne 3. 1. 1996, museli by první žalovaný i JUDr. P. D. na valné hromadě A., a. s. v srpnu 1996 vědět, kdo je akcionářem. Je nutno zdůraznit, že byla smluvena patnáctidenní lhůta k předání akcií od podpisu smlouvy. Lze si jen velmi obtížně představit, že by se nabyvatel akcií spokojil s jejich nepředáním a jen v důsledku toho neměl ze své investice prospěch.
Dále dovolatelka tvrdí, že je na posouzení, jaký důsledek má datum na akciích ve vztahu ke smlouvě a ustanovení §196a ve spojení s §135 obch. zák. na platnost převodu. Žalobkyně poukazuje na znění uvedených ustanovení jež se vztahuje „na úplatné nabytí“. Spornou smlouvou označenou dnem 3. 1. 1996 byl výslovně sjednán okamžik přechodu vlastnického práva na kupující stranu dnem vyznačení převodu na rubu akcie. Podle žalobkyně je nabytí akcií nutno chápat ve smyslu přechodu vlastnictví. Ač je nepochybné, že smlouva vytváří právní základ pro převod, může být vlastní převod na základě smlouvy proveden jen v souladu s platným zákonem. Jiný výklad by dovoloval plnění z minulých smluv a tak obcházení ustanovení §196a obch. zák. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že k převodu vlastnictví akcií došlo až v souvislosti s dalším převodem, pak se tak mohlo stát jen při respektování ustanovení §196a obch. zák., a proto má žalobkyně za to, že porušení kogentního ustanovení má za následek absolutní neplatnost právního úkonu.
Podle dovolatelky vychází odvolací soud po skutkové stránce z toho, že rubopisy byly vyhotoveny najednou a zcela jistě v souvislosti s převodem na P. V., tedy nedlouho před 5. 1. 1998, ne-li až toho dne, resp. že akcie byly idosovány až po 1. 7. 1996. Po právní stránce dovozuje z toho, že smlouva vytváří rámec pro převod akcií, který obnáší opatření listin rubopisem a jejich předání, čímž je splněna smluvní povinnost cenné papíry převést, resp., že obecně se listinné cenné papíry převádějí až tradicí, že zásadním prvkem je zde smlouva a je-li platná, již se jen plní závazek z ní plynoucí, to je opatřit listiny rubopisem a předat je.
Dovolatelka pokládá právní posouzení odvolacího soudu za nesprávné i pro případ, že by kupní smlouva byla uzavřena 3. 1. 1996, což na jiném místě zpochybňuje. Platnost převodu listinných akcií obnášející kupní smlouvu (§13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., §409 a násl. obch. zák.), indosament a předání akcií, je totiž podle přesvědčení dovolatelky nutno posuzovat nejen ke dni uzavření smlouvy, ale rovněž ke dni převodu akcií. Tím spíše, jsou-li v mezidobí mezi uzavřením kupní smlouvy a převodem indosovaných akcií zákonem upraveny nové či další podmínky pro takový převod.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání snášejí argumenty na podporu závěrů odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že je to ona, kdo musí prokázat, kdy byla smlouva uzavřena. Dovolatelka tvrdí, že prokáže-li, že smlouva nebyla uzavřena 3. 1. 1996, stíhá důkazní břemeno o okamžiku uzavření smlouvy žalované. Tento závěr není správný.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že pro prokázání důvodnosti žaloby nepostačuje průkaz o nepravdivosti data uzavření smlouvy (kterýžto důkaz se dovolatelce zdařil), ale muselo by být prokázáno, že smlouva byla uzavřena po 1. 7. 1996. Tento důkaz se dovolatelce nezdařil. Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, rozumí se důkazním břemenem procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Jestliže tedy dovolatelka tvrdila, že smlouva podléhala režimu ustanovení §196a obch. zák. byla to ona, kdo musel prokazovat splnění podmínek tohoto ustanovení, tedy i to, že smlouva byla uzavřena až v době, kdy na ni již uvedené ustanovení dopadalo.
Dále se dovolací soud zabýval další otázkou, na jejímž posouzení založil odvolací soud své rozhodnutí, zda za situace, kdy byla smlouva o převodu akcií uzavřena před 1. 7. 1996 a k převodu akcií došlo až po tomto datu, byl k převodu nutný souhlas valné hromady prodávající společnosti. K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že za situace, kdy přechodná ustanovení zákona č. 142/1996 Sb. tuto otázku neřešila, nebyl takový souhlas nutný.
Jak již Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 29.12.1999, sp. zn. 31 Cdo 523/99, nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít - obecně vzato - na právní vztahy, které vznikly před účinností nového právního předpisu, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se, včetně všech práv a nároků, řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu (takovouto úpravu například obsahuje - s některými výjimkami - ustanovení §763 obch. zák.). Obvykle však nový právní předpis má vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinnosti; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) právního předpisu.
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost (retroaktivita) je nepřípustná. K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
V projednávané věci jde o posouzení, zda se na smlouvu, uzavřenou před účinností zákona č. 142/1996 Sb., vztahují za situace, kdy tento zákon nemá výslovné ustanovení v tom smyslu, ustanovení tohoto zákona. Právní názor dovolatelky o tom, že je nutno novou právní úpravu vztáhnout i na vztahy ze smlouvy vzniklé před účinností tohoto zákona, tj. na splnění povinnosti ze smlouvy provést rubopis na akcie a tyto předat kupujícímu, protože před jeho účinností nedošlo ke splnění těchto závazků ze smlouvy, ve svých důsledcích znamená pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) nového právního předpisu. Takový závěr je - jak vyplývá z výše uvedeného obecného zákazu pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) těchto právních předpisů - nepřípustný (nezákonný a protiústavní). Závěr odvolacího soudu je proto správný.
Dále dovolací soud posuzoval námitkou dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval otázkou skutečného přechodu vlastnického práva k akciím, a že tedy jeho posouzení věci je neúplné. Předestřenou otázku dovolací soud neshledal otázkou zásadního právního významu.
Dovolatelka v této souvislosti tvrdí, že „jestliže smlouva byla uzavřena dne 3. 1. 1996 a pokud podle smluvního ujednání je přechod vlastnických práv na akciích označen dne 3. 1. 1996, museli by první žalovaný i JUDr. D. na valné hromadě a. s. A. v srpnu 1996 vědět, kdo je akcionářem. Je nutno zdůraznit, že byla smluvena 15 denní lhůta k předání akcií od podpisu smlouvy. Lze si jen velmi obtížně představit, že by se nabyvatel akcií spokojil s jejich nepředáním a jen v důsledku toho neměl ze své investice prospěch.“ Odvolací soud však, jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku, nevycházel z toho, že smlouva byla uzavřena dne 3. 1. 1996, dovodil, že se tak stalo později, avšak žalobkyně neprokázala, že k uzavření smlouvy došlo dne 1. 7. 1996 nebo později. Vycházel také z toho, že k přechodu práv k akciím došlo až po uvedeném datu a odůvodnil rovněž, proč není podstatné, jaké datum rubopis na akciích nese. Z odůvodnění odvolacího soudu přitom zcela jednoznačně vyplývá, že vycházel z toho, že k přechodu práv k akciím došlo až provedením rubopisu a předáním akcií, nikoli dnem, kterým je rubopis datován. Jeho právní posouzení věci tedy není neúplné, jak tvrdí dovolatelka.
Ve světle tohoto právního posouzení již nemůže být důvodná námitka dovolatelky týkající se nedostatků ve skutkovém zjištění, na kterém založil odvolací soud své rozhodnutí.
K tomu dovolatelka namítá, že soud nehodnotil důkazy, na kterých založil skutkové zjištění ve vzájemných souvislostech, neboť jinak by musel dospět k závěru, že tvrzené okolnosti uzavření smlouvy dne 3. 1. 1996 nenastaly. Dovolatelka v této souvislosti tvrdí, že bylo znaleckými posudky prokázáno „a odvolacím soudem nezpochybněno“, že text rubopisů na akciích nebyl proveden dne 3. 1. 1996, ale později, tj. po 1. 7. 1996, konkrétně v souvislosti s dalším rubopisem dne 5. 1. 1998. Založil-li však odvolací soud své rozhodnutí na závěru (se kterým se dovolací soud ztotožňuje), že není rozhodné, kdy byly provedeny rubopisy, ale je rozhodné, kdy byla uzavřena smlouva, není podstatné, že v řízení vyšlo najevo, že rubopisy byly pořízeny až po rozhodném datu a výtka dovolatelky, že soud v tom směru nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech, je proto nedůvodná.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení podle ustanovení §5 písm. c) ve výši 3.720,- Kč a §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu