ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.355.2004.1
sp. zn. 29 Odo 355/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. R., proti žalovaným 1) V. K., zastoupenému opatrovnicí Mgr. A. E., justiční čekatelkou Krajského soudu v Ostravě a 2) J. V., o zaplacení 216.920,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 1276/95, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2002, č. j. 4 Cmo 1012/99 – 77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. února 1999, č. j. 18 Cm 1276/95 – 42, vydaným pro zmeškání žalovaných, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni (Č. s., a. s.) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 216.920,- Kč s 25,5% úrokem od 22. února 1994 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého z nich. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Olomouci - odkazuje na ustanovení §202 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - usnesením ze dne 26. února 2002, č. j. 4 Cmo 1012/99 – 77, odmítl jako nepřípustné odvolání druhého žalovaného, když souhlasil s úsudkem soudu prvního stupně o tom, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítaje, že mu jakožto účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (jelikož nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání) a uplatňuje dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že mu v průběhu řízení nebylo umožněno uplatnit další zejména hmotněprávní argumentaci. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně (Č. s., a. s.) doložila (smlouvou o postoupení pohledávky z 28. července 2003), že pohledávku za prvním žalovaným (coby dlužníkem ze smlouvy o úvěru) postoupila k 31. srpnu 2003 společnosti C. (L.) N. 11 S. A., se sídlem v L. v., L., B. K. A. 2, L – 1115. Rovněž ještě v průběhu dovolacího řízení pak posledně zmíněná společnost doložila (smlouvou o postoupení pohledávky z 30. září 2004), že pohledávku za prvním žalovaným dále postoupila Ing. J. R. Nejvyšší soud proto jako se žalobcem v dovolacím řízení dále jednal s Ing. J. R.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je – objektivně – přípustné podle uvedených ustanovení (a v daném případě by tomu tak bylo se zřetelem k dikci §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), však předchází – ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod pořadovým číslem 138, jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Podle §202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b), nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Úprava přípustnosti odvolání proti rozsudkům pro uznání a rozsudkům pro zmeškání tedy stála podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné.
Žalovaní mají ve sporu postavení tzv. samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.), když po prvním žalovaném je žalovaná částka vymáhána jako po dlužníku ze smlouvy o úvěru a po druhém žalovaném jako po ručiteli za splnění dlužníkova závazku. Samostatný společník je přitom oprávněn podat odvolání jen za sebe (v podrobnostech srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nemají-li účastníci postavení nerozlučných společníků, neuplatní se dobrodiní tzv. suspenzívního účinku odvolání, podaného jen jedním z nich, upraveného v §206 o. s. ř. (a potažmo úpravy rozsahu odvolacího přezkumu podle §212 o. s. ř.), v poměrech účastníka druhého, a není-li zde jiný důvod podle §206 o. s. ř., druhý účastník se účastníkem řízení odvolacího nestane.
Ustanovení §206 o. s. ř. určuje, že podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud (odstavec 1). Bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (odstavec 2). Právní moc ostatních výroků není dotčena také tehdy, jestliže odvolání směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení, o příslušenství pohledávky, o její splatnosti nebo o předběžné vykonatelnosti rozsudku (odstavec 3).
První žalovaný se - s ohledem na závěr o nepřípustnosti odvolání podaného druhým žalovaným a se zřetelem k tomu, že šlo o samostatné společenství účastníků - účastníkem odvolacího řízení nestal (nepřípustné odvolání druhého žalovaného coby samostatného společníka nezaložilo povinnost odvolacího soudu přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se platební povinnosti prvního žalovaného, který odvolání nepodal). Bylo-li odvolání druhého žalovaného (ručitele) jako samostatného společníka v rozepři odmítnuto jako nepřípustné dle §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (se zřetelem ke shora popsaným zvláštnostem přípustnosti odvolání proti rozsudkům pro zmeškání), je dovolání prvního žalovaného (dlužníka) proti takovému rozhodnutí subjektivně nepřípustné, jelikož mu usnesením odvolacího soudu objektivně nemohla být způsobena v dovolacím řízení odstranitelná újma (tato újma mohla nastat jen v poměrech odvolatele, jímž dovolatel nebyl). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) subjektivně nepřípustné dovolání prvního žalovaného odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. (per analogiam), neboť první žalovaný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a u žalobce v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu