ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.363.2003.1
sp. zn. 29 Odo 363/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně W. p., spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalované K. b., a. s., o určení existence ručitelského závazku a o uložení povinnosti zdržet se odčerpání finančních prostředků, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 722/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2002, čj. 5 Cmo 458/2001-76, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2002, čj. 5 Cmo 458/2001-76, se zamítá.
II. V ostatním se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. září 1999, čj. 33 Cm 722/98-36, v předmětné věci zamítl návrh, aby soud určil, že závazek žalobkyně z ručitelského prohlášení ze dne 17. 3. 1997, kterým se zavázala plnit závazek W. spol. s r. o. z úvěrové smlouvy reg. č. …-K ze dne 17. 3. 1997, zanikl (výrok I.), dále určil, že závazek žalobkyně z ručitelského prohlášení ze dne 17. 3. 1997 trvá a zajišťuje pohledávku z úvěrové smlouvy žalované reg. č. …-K ze dne 17. 3. 1997 ve výši 4,700.000,- Kč a její příslušenství za dlužníkem K., spol. s r. o. se sídlem D. I., M. n. 3/3, IČ … (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zdržet se jednání spočívajícího v odčerpání finančních prostředků z účtu žalobkyně č. … vedeného u pobočky žalované v M. (výrok III.). Ve výroku IV. rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2002, čj. 5 Cmo 458/2001-76, rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se jednání spočívajícího v odčerpání finančních prostředků z účtu žalobkyně č. …, vedeného u pobočky žalované v M., změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, které na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně, a to i u těch listinných důkazů, jimiž dokazování v odvolacím řízení opakoval.
Neztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně aplikace ustanovení §532 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), poněvadž citované ustanovení nelze použít na smlouvu o prodeji podniku, která je zvláštním institutem. Spolu s prodávaným podnikem nebo jeho částí přecházejí na kupujícího i související práva a závazky. Není proto třeba souhlasu věřitele podle §531 obč. zák. o převzetí dluhu, ani souhlasu třetích osob, zajišťujících dluh, se změnou v osobě dlužníka. Ani následně uskutečněné další prodeje podniku nic na závazku žalobkyně jako ručitele nezměnily. Její ručitelský závazek nadále trvá.
Odvolací soud tudíž v tomto rozsahu napadený rozsudek potvrdil (§219 občanského soudního řádu – dále též „o. s. ř.“).
Ve zbývajícím napadeném rozsahu ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se odčerpání finančních prostředků z účtu žalobkyně vedeného žalovanou, odvolací soud neshledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. V důsledku takového výroku by byla zcela znemožněna dispozice s prostředky na účtu a pro vydání takového určovacího výroku ani není dán naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně právo disponovat prostředky na účtu žalované ve svém ručitelském prohlášení výslovně udělila pro případ, že do deseti dnů od písemné výzvy věřitele, tj. žalované, svůj závazek nesplní; v takovém případě byla žalovaná výslovně oprávněna k úhradě dluhu z kteréhokoli účtu žalobkyně, vedeného u pobočky žalované v M.
V tomto rozsahu proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §220 o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž jej „napadá v celém jeho rozsahu“, a to „z důvodu, že v řízení došlo k vadám (zmatečnostem), uvedeným v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.“ (ve znění účinném do 31. 12. 2000) a dále proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud procesně pochybil, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně (částečně) potvrdil podle §219 o. s. ř., neboť za věcně správné lze považovat takové rozhodnutí, kdy soud prvního stupně na správně zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis, který správně vyložil. Tak tomu však - podle názoru dovolatelky - v daném případě není.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud si sám doplnil dokazování, když v mezidobí došlo k dalším přechodům závazků vůči žalované. V době vydání svého rozsudku měl odvolací soud rozhodnout o zamítnutí žaloby, když K.L, spol. s r. o. již dlužníkem nebyla, a to pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ježto pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Podle názoru dovolatelky v daném případě „se jedná prakticky o posouzení, zda a jak lze aplikovat ustanovení §532 obč. zák. při přechodu závazku po prodeji podniku nebo jeho části podle §477 odst. 3 obchodního zákoníku“ (dále též „ obch. zák.“).
S právním názorem o nemožnosti aplikace §532 obč. zák. při převzetí dluhu vyvolaném prodejem podniku (jeho části) podle §476 a násl. obch. zák., ke kterému dospěl odvolací soud, se dovolatelka neztotožňuje. Má za to, že ustanovení §532 obč. zák. platí i pro obchodní závazkové vztahy, neboť obchodní zákoník zvláštní úpravu nemá a tudíž pro změnu subjektů v obchodních vztazích platí obecná právní úprava obsažená v ustanoveních §524 až 543 obč. zák. Dovolatelka poukazuje rovněž na ustanovení §853 obč. zák. a §1 odst. 2 obch. zák. o analogii s tím, že v daném případě platí ustanovení §532 obč. zák. analogicky. V této souvislosti se odvolává na odbornou literaturu, zejména komentáře k občanskému a obchodnímu zákoníku.
Zánik ručitelského prohlášení ve smyslu §311 odst. 1 obch. zák. v návaznosti na ustanovení §532 obč. zák. dovozuje dovolatelka i z kogentního ustanovení §308 obch. zák., upravujícího „klasické právo subrogace“, když k zániku ručení dochází i tehdy, jestliže ručitel nemůže podle cit. ustanovení vstoupit do práv věřitele. Zánik ručení při převzetí dluhu, jestliže ručitel s převzetím dluhu nesouhlasí, uvádí – podle dovolateky - „příkladmo i Ivana Štenglová“ in Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., Komentář k obchodnímu zákoníku, C. H. Beck, 6. vydání, str. 1136.
Dovolatelka je přesvědčena, že jako původní ručitelka dlužníka W., spol. s r. o. nemá po prodeji části podniku a poté celého podniku povinnost plnit žalované ze svého ručitelského prohlášení, a to z důvodu, že proti původnímu dlužníku již nemůže uplatnit práva věřitele, když původní dlužník již dlužníkem není.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplňku k dovolání dovolatelka na podporu svého právního názoru odkazuje na aktuální judikaturu – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2004, č.j. 36 Co 535/2003-143, v otázce tzv. kumulace ručení při dalším prodeji podniku. Při dalším prodeji téhož podniku ručitelský závazek ex lege zaniká a zároveň vzniká osobě prodávajícího ve vztahu ke kupujícímu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně s odvoláním na bod 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. výslovně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 a stejně postupoval i dovolací soud.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, jelikož podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí (rozsudku i usnesení) odvolacího soudu, jestliže vykazuje závažné vady, tzv. zmatečnosti, vypočítané pod písmeny a) až g) citovaného ustanovení. K takovým vadám dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka výslovně namítá, že jí jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř].
Změna právního názoru sama o sobě nemůže být zmatečnostní vadou řízení. To, že odvolací soud dospěl k závěru o existenci ručitelského závazku žalobkyně, aniž považoval – na rozdíl od soudu prvního stupně – za právně významné, zda ručitelka vyslovila souhlas se změnou v osobě dlužníka (§532 obč. zák.) a že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, nelze považovat za nesprávný postup soudu v průběhu řízení, takže nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat ani existenci vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Dovolací soud nezjistil ze spisu ani další vady, vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Námitka žalobkyně, že v době rozhodování věci odvolacím soudem došlo k dalšímu prodeji podniku (popř. jeho části, s níž souvisí předmětný nárok), takže K., spol. s r. o., již v době rozhodování nebyla dlužníkem, je z hlediska přípustnosti dovolání irelevantní.
V daném případě dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, se jednalo o první rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Není dána ani přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., poněvadž odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil a žalobkyně návrh na vyslovení přípustnosti nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo odvolacím soudem rozhodnuto ve věci samé, nepodala.
Právními námitkami dovolatelky, jmenovitě pokud jde o aplikaci §532 obč. zák., se dovolací soud tudíž pro nepřípustnost dovolání zabývat nemohl.
Zbývá posoudit přípustnost a důvodnost dovolání, pokud směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalované byl uložena povinnost zdržet se jednání spočívajícího v odčerpání finančních prostředků z účtu žalobkyně, vedeného u pobočky žalované v M.
Dovolání je v tomto rozsahu přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobní návrh (petit) zněl, že žalovaná „je povinna zdržet se jednání, spočívajícího v odčerpání finančních prostředků z účtu navrhovatele (tj. žalobkyně) číslo … vedeného u pobočky odpůrce (tj. žalované) v M.“. Tuto formulaci převzal soud prvního stupně do výroku III. svého rozsudku ze dne 1. 9. 1999, a to v souvislosti s předcházejícím výrokem o určení, že ručitelský závazek žalobkyně trvá a zajišťuje pohledávku z úvěrové smlouvy žalované.
Odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí ve výroku I. na tom, že žalobkyní požadované uložení povinnosti žalované zdržet se jednání spočívajícího v odčerpání finančních prostředků z účtu by zcela znemožnilo dispozici s prostředky na účtu a pro vydání takového určovacího výroku není ani dán naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.] a že žalobkyně sama výslovně umožnila žalované dispozici s účtem ve svém ručitelském prohlášení pro případ, že do deseti dnů od písemné výzvy žalované svůj závazek nesplní.
Žádný z těchto závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu (jeho měnící výrok ve věci samé) spočívá, dovoláním žalobkyně zpochybněn nebyl, pročež Nejvyšší soud – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) – dovolání v rozsahu, v němž je shledal přípustným, podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, popř. §146 odst. 2, věta první (per analogiam) o. s. ř. Žalobkyně jako dovolatelka neměla ve věci úspěch, popř. zčásti procesně způsobila, že dovolaní bylo odmítnuto, kdežto žalované náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měla právo, podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. března 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu