ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.366.2004.1
sp. zn. 29 Odo 366/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. V. B., a. s., a 2. Z. H., a. s., zastoupeným, advokátkou, o neúčinnost právních úkonů, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2003, č. j. 8 Cmo 624/2001-79, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2003, č. j. 8 Cmo 624/2001-79 se v potvrzujícím výroku I. a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil ohledně druhé žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 10. 2001, č. j. 26 Cm 226/2000-26, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2001, č. j. 26 Cm 226/2000-45 ve výrocích I. a II. Přitom ve výroku I. soud prvního stupně určil, že písemné prohlášení první žalované ze dne 16. 3. 1998 o vkladu nemovitostí do základního jmění druhé žalované (dále jen „prohlášení“), jehož předáním byly zčásti splaceny akcie druhé žalované upsané první žalovanou dne 13. 3. 1998 v souvislosti se zvýšením základního jmění druhé žalované o 120,000.000,- Kč a na jehož základě došlo ke vkladu vlastnického práva druhé žalované k nemovitostem specifikovaným v uvedeném písemném prohlášení, které byly v době učinění prohlášení zapsány na LV č. 857, katastrální území H., obec H., vedené u Katastrálního úřadu v Š., okres Š., je vůči žalobkyni právně neúčinné. Ve výroku II. určil, že dohoda o předání a převzetí movitého majetku a pohledávek uzavřená dne 16. 3. 1998 mezi první a druhou žalovanou (dále též jen „dohoda“), na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k movitým věcem uvedeným v příloze č. 1 dohody, z první žalované na druhou žalovanou a na jejímž základě byly postoupeny pohledávky první žalované uvedené v příloze č. 2 dohody na druhou žalovanou (čímž byla splacena část akcií druhé žalované upsaných první žalovanou dne 13. 3. 1998 v souvislosti se zvýšením základního jmění druhé žalované o 120,000.000,- Kč), je vůči žalobkyni právně neúčinná.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že z obsahu předloženého spisu zjistil, že se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti úkonů obou žalovaných, jež jsou popsány ve výroku I. rozsudku, a to vůči žalobkyni. V žalobě uvedla, že s ní státní podnik Z., s. p. (dále jen „státní podnik“) uzavřel dne 31. 12. 1992 smlouvu o úvěru pro rok 1993 na základě níž mu byl poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 1. 200,000.000 Kč s dohodnutou úrokovou sazbou ve výši 16,05 % p. a., s dobou splatnosti do 31. 12. 1993. Státní podnik úvěr vyčerpal, čímž mu vznikla povinnost prostředky vrátit i s úrokem. Tato pohledávka žalobkyně vůči státnímu podniku se stala předmětem sporu, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně sp. zn. 17 Cm 646/93 ze dne 10. 9. 1996, jímž byla státnímu podniku uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 666,806.184,32 Kč s příslušenstvím. Usnesením vlády České republiky č. 168 ze dne 19. 3. 1997 bylo rozhodnuto o privatizaci státního podniku na předem určené nabyvatele, mimo jiné i na první žalovanou, jež smlouvou o prodeji privatizovaného majetku č. 271/1997-2 uzavřenou dne 1. 11. 1997 s F. n. m. nabyla nemovitý a movitý majetek tvořící Z. l. B. a Z. v H. Dle přílohy č. 7 k protokolu o předání a převzetí části majetku na základě uvedené smlouvy, přešel na první žalovanou mimo jiné i závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru, přiznaný jako pohledávka žalobkyni výše uvedený pravomocným a vykonatelným rozsudkem.
První žalovaná tento závazek vůči žalobkyni dosud nesplnila. Jako jediný zakladatel založila druhou žalovanou, a to notářským zápisem NZ 303/97, N 324/97 ze 15. 7. 1997, přičemž druhá žalovaná vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 26. 11. 1997 se základním jměním 1,200.000,- Kč.
Rozhodnutím první žalované jako jediného akcionáře v působnosti valné hromady druhé žalované dne 16. 1. 1998, ve formě notářského zápisu, bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění druhé žalované z 1,200.000,- Kč na 121,200.000,- Kč upsáním nových akcií. Tyto byly dne 13. 3. 1998 upsány první žalovanou, která se je zavázala splatit nepeněžitým vkladem, jehož předmětem byly nemovitosti, movité věci a pohledávky. Rozsah nemovitostí, které byly předmětem nepeněžitého vkladu, byl upřesněn rozhodnutím první žalované ze dne 6. 3. 1998, ve formě notářského zápisu.
Dále pak odvolací soud konstatoval, že žalobkyně má, na základě uvedeného, za to, že došlo ke zkrácení uspokojení její vymahatelné pohledávky vůči první žalované, neboť na místo majetku (nemovitostí uvedených v prohlášení), jenž mohl být postižen výkonem rozhodnutí, nabyla první žalovaná akcie emitované druhou žalovanou, jež podle platné právní úpravy věcmi v právním slova smyslu nejsou. Z uvedeného důvodu nemohou být předmětem vlastnického práva. Cenné papíry, mohou „být pouze v majetku, resp. majetkem“. Právo k nim je tudíž právem majetkovým. Exekuční postižení tzv. jiných majetkových práv sice občanský soudní řád připouští, nicméně neupravuje způsob zpeněžení majetkových práv k cenným papírům. Z uvedeného důvodu občanský soudní řád neumožňuje exekuční prodej cenných papírů a v důsledku toho není možné shora uvedené akcie, které jsou v majetku první žalované, použít k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně. Proto napadený právní úkon uspokojení její vymahatelné pohledávky zkracuje. Tento právní úkon byl učiněn v posledních třech letech v úmyslu zkrátit žalobkyni jako věřitele. Uvedený úmysl je podle žalobkyně zcela zřejmý, neboť vkladem nemovitosti do základního jmění jiného subjektu (druhé žalované) byla ztížena možnost žalobkyně vést bez dalšího exekuci na tyto nemovitosti s cílem uspokojit výše uvedenou vymahatelnou pohledávku. U první žalované lze tak dovodit nepřímý úmysl zkrátit svého věřitele, tj. žalobkyni, neboť o tom, co shora popsanou operací způsobí, věděla a s důsledkem takové operace byla srozuměna. Obdobně je tomu i v případě dohody o předání a převzetí movitého majetku a pohledávek uzavřené mezi žalovanými dne 16. 3. 1998. Vzhledem k majetkovému i personálnímu propojení první žalované se druhou žalovanou není pochyb o tom, že druhé žalované musel být úmysl první žalované znám. V této souvislosti odkazuje žalobkyně na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 Cm 47/96 ohledně prokazování úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele, podobně jako vědomosti druhé strany o tomto úmyslu. Žalobkyně má za to, že účast první žalované v tomto řízení je potřebná též vzhledem k tomu, že v řízení je rozhodováno o účinnosti právních úkonů, které první žalovaná učinila a zejména pak vzhledem k tomu, že dosavadní judikatura není v otázce pasivní legitimace dlužníka zcela jednotná.
Odvolací soud uzavřel, že podle ustanovení §42a odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) se může věřitel domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný, anebo byl-li již uspokojen.
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případů, když druhá strana, tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle §1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb. v platném znění, se na cenné papíry vztahují ustanovení o věcech movitých, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpisy jinak.
Podle §334 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladu, akcie, směnky, šeky nebo jiné listinné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je třeba k uplatnění práva, sepíší se jako jiné věci, avšak odevzdají se vždy soudu.
Skutková zjištění vedoucí k závěru soudu prvního stupně o tom, že tvrzená pohledávka žalobkyně vůči státnímu podniku, jež byla současně i pravomocně přisouzena rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně, přešla v rámci privatizace na první žalovanou, a rovněž i zjištění o existenci obou úkonů, jejichž neúčinnosti se žalobkyně domáhá, považoval odvolací soud za správná (vyjma závěru, že poskytnutý úvěr se týkal právě činnosti Z. H., neboť takový závěr ze zjištění soudu učiněného z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně nevyplývá), a proto na uvedená skutková zjištění pro stručnost odkázal.
Pokud jde o právní posouzení věci, pak odvolací soud dospěl ke shodnému závěru, jako soud prvního stupně, a to že podmínky uplatnění odporovatelnosti – neúčinnosti uvedených úkonů tak, jak je předepisuje ustanovení §42a obč. zák. – byly splněny a tato okolnost byla v řízení před soudem prvního stupně dostatečně prokázána.
Především bylo prokázáno, že tvrzená a pravomocně přisouzená pohledávka žalobkyně vůči státnímu podniku přešla na první žalovanou v souvislosti s privatizací majetku státního podniku, a to nikoli jen s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., ale jako závazek vyjmenovaný v příloze 7 protokolu o předání a převzetí majetku v návaznosti na smlouvu o prodeji části majetku uzavřenou s F. n. m. (dále jen „protokol“). Okolnost, že tento první žalovanou převzatý závazek státního podniku se netýkal ani činnosti Z. l. B. ani činnosti Z. H., nemá na uvedený závěr žádný vliv, neboť dle názoru odvolacího soudu může být převáděn v rámci privatizovaného majetku i jiný majetek, tedy pohledávky, případně závazky státního podniku, které s privatizovaným majetkem nesouvisejí.
To že si byla první žalovaná vědoma své povinnosti k úhradě uvedené pohledávky, vyplývá i z tvrzení obsažených v písemném vyhotovení odvolání, v němž odkazuje na svoji korespondenci se žalobkyní, kterou se snažila konstruktivně o řešení části závazku z úvěrové smlouvy s cílem dosáhnout vyrovnání. Odvolací soud rovněž odkázal na přiléhavé odůvodnění úmyslu první žalované uvedenými úkony zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Doplnil, že podle jeho názoru, převáděla-li první žalovaná uvedenými úkony majetek na druhou žalovanou, jejíž jedinou akcionářkou v době převodu tohoto majetku byla, je nutno pohlížet na obě žalované jako na osoby blízké, tedy došlo k právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, přičemž nejde o případ, kdy nabyvatel tohoto majetku dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat, a to s ohledem na majetkové a personální propojení těchto osob vyplývající z příslušných výpisů z obchodního rejstříku.
Blízkost těchto osob je možno dovodit nejen z jejich právního postavení, jak je uvedeno výše, nýbrž i z jejich faktického stavu, při kterém lze předpokládat, že první žalovaná by důvodně pociťovala újmu, kterou by utrpěla druhá žalovaná jako újmu vlastní. Okolnost, že došlo k právnímu úkonu mezi dlužníkem a osobou mu blízkou, má ten dopad, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu občanský zákoník předpokládá. V průběhu řízení druhá žalovaná neprokazovala, že úmysl první žalované jako dlužníka zkrátit žalobkyni nemohla v době odporovatelného právního úkonu ani při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat.
Závěr soudu ohledně úmyslu první žalované uvedenými úkony zkrátit žalobkyni dokreslují i její tvrzení, podle kterých provedla transformaci v rámci své skupiny společností a dalšího výkonu podnikatelské činnosti tak, že oddělila jednotlivé oblasti podnikání, což by však mělo zahrnovat nejen převod aktiv – nemovitostí – movitých věci a pohledávek, ale i pasiv (závazků). Popsanými úkony však došlo pouze k převodu uvedených aktiv. První žalovaná netvrdila a ani neprokazovala, že by na druhou žalovanou převáděla i závazky náležející k příslušné oblasti podnikání. Za této situace je nutno uzavřít, že žalobkyně v řízení prokázala důvodnost žalovaného nároku – splnění všech podmínek obsažených v ustanovení §42a odst. 1, 2 a 3 obč. zák. – a to vůči druhé žalované, tedy ve smyslu ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně druhé žalované ve výroku I. a II. jako věcně správný potvrdil.
Dále odvolací soud uvedl, že námitka žalovaných, že soud prvního stupně neprovedl ocenění akcií emitovaných druhou žalovanou ve prospěch první žalované v souvislosti s rozhodnutím o zvýšení základního jmění provedeného na základě výše uvedených úkonů, sice důvodná je, avšak nemá žádný vliv na rozhodnutí v této věci, neboť v době zahájení řízení, nebylo možno vést výkon rozhodnutí na akcie jako na věc movitou, což bylo umožněno až novelou zákona o cenných papírech učiněnou zákonem č. 362/2000 Sb. Žalovaná se tak uvedenými právními úkony zbavila majetku, proti němuž mohl být v té době veden výkon rozhodnutí a získala za tento majetek akcie, s nimiž však takto naloženo být nemohlo. Druhá žalovaná na základě uvedených úkonů tím, že získala majetek, získala prospěch, za nějž poskytla první žalované akcie, jejichž se hodnota sice v době učiněného právního úkonu mohla a měla odpovídat minimálně hodnotě vloženého majetku, ale hodnota akcie je hodnotou kolísavou a je odvislá od momentální aktuální bonity společnosti, která uvedené akcie emitovala, čímž v době tohoto úkonu získala likvidní majetek určité, objektivně zjištěné hodnoty, výměnou za akcie, hodnoty proměnlivé, odvislé od vůle emitující společnosti a jejího jediného společníka. Znamená to, že hodnota těchto akcií může být jak vyšší tak i nižší oproti vkladu jenž byl k jejich splacení do společnosti původně vložen. Právě s ohledem na proměnlivost hodnoty těchto akcií a na skutečnost, že tuto hodnotu může ovlivnit jak první, tak druhá žalovaná, nikoli však i žalobkyně, považuje odvolací soud za správný i názor soudu prvního stupně, prezentovaný v odůvodnění napadeného rozsudku, podle nějž zkrácení uspokojení pohledávky žalobkyně vůči první žalované lze spatřovat v přeměně formy majetku z nemovitostí a movitých věcí, jejichž exekuce je standardně upravena v občanském soudním řádu na rozdíl od uvedených akcií, které jsou emitovány ve formě veřejně neobchodovatelné a u nichž je velmi složitě určitelná tržní hodnota a je nejisté, zda jejich jmenovitá hodnota odpovídá hodnotě majetku obecně určeného ve vlastnictví druhé žalované, což může mít význam na možnost uspokojení věřitele vůči první žalované.
Protože podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit pouze vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn a takovou osobou v tomto řízení nebyla první žalovaná, rozhodl odvolací soud tak, že ohledně první žalované žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Druhá žalovaná namítá, že nebylo prokázáno, že by byla právním nástupcem státního podniku, pokud se týká povinnosti uložené mu vykonatelným rozhodnutím sp. zn. 17 Cm 646/93.
Tvrdí, že žádný z obou rozhodujících soudů se nevypořádal s tím, proč je krátkodobý úvěr uvedený v příloze č. 7 protokolu, označen jinak, než jak je poskytnutý úvěr uveden v rozsudku sp. zn. 17 Cm 646/93, tedy v exekučním titulu.
V příloze č. 7 protokolu je uvedeno číslo účtu úvěru … a zůstatek nesplaceného úvěru ve výši 625,534.006,91 Kč. V rozsudku sp. zn. 17 Cm 646/93 se uvádí, že úvěr, který byl předmětem soudního řízení byl veden na účtech číslo … a čerpán ve prospěch účtu … (po přečíslování byly účty vedeny pod čísly … a … s tím, že nesplacená jistina činí částku 666,806.184,32 Kč).
Dále pak dovolatelka podrobně argumentuje, proč na první žalovanou nepřešel závazek státního podniku, který je předmětem sporu.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že za situace, kdy je žaloba koncipována jako určovací ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř., chybí v žalobě odůvodnění naléhavosti právního zájmu, „obzvláště v situaci, kdy je žalobkyně schopna uspokojit svoji splatnou a vykonatelnou pohledávku z prodeje nemovitostí, které jsou postiženy soudcovským zástavním právem“.
Dovolatelka též namítá, že soud prvního stupně vůbec neprováděl důkazní řízení ohledně charakteru privatizovaného majetku a zcela v rozporu s provedeným důkazním řízením dospěl k závěru, že přiznaná pohledávka souvisí s privatizovaným majetkem, konkrétně Z. H. Odvolací soud pak zcela v rozporu s hmotným právem dospěl k závěru, že pravomocně přiznaná pohledávka, jejíž přechod na první žalovanou nebyl řádně doložen, se nemusí týkat privatizovaného majetku.
Dovolatelka je toho názoru, že obsah privatizovaného majetku je dán právním dokladem, v daném případě kupní smlouvou č. … ze dne 1. 11. 1997, která jednoznačně určuje rozsah privatizovaného majetku. Od tohoto dokumentu se účastníci kupní smlouvy nemohou odchýlil tak, že si do plusu nebo mínusu přiřadí majetek další. V případě přechodu pohledávek a závazků na nabyvatele podle zákonné právní úpravy §15 zákona č. 92/1991 Sb., mohou přejít pouze pohledávky a závazky související s privatizovaným majetkem. Předmětný závazek státního podniku však s privatizovaným majetkem nesouvisel, neboť byl čerpán pouze na zajištění výroby traktorů na vývoz. Dovolatelka tvrdí, že závěr odvolacího soudu, že okolnost, že se závazek ke splacení úvěru netýkal činnosti, resp. majetku, který nabyla první žalovaná v rámci privatizace, nemá vliv na posouzení věci, je nesprávný.
Přechod závazku ve výši 666,806.184,32 Kč nebyl dokladován průkazným způsobem tj. listinou, která by prokazovala přechod povinnosti dle tohoto exekučního titulu. Druhá žalovaná je toho názoru, že v daném případě byl učiněn chybný závěr ohledně existence vymahatelné pohledávky, která je jednou s podmínek aplikace ustanovení §42a obč. zák. Domnívá se, že odvolací soud řešil právní otázku odporovatelnosti právních úkonů v rozporu s hmotným právem, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že se plně ztotožňuje s důvody dovolání prezentované v návrhu druhé žalované, který byl soudu doručen 18. 3. 2004.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvádí, že námitku rozdílu v označení krátkodobého úvěru v protokolu a v rozsudku sp. zn. 17 Cm 646/93 vznesla dovolatelka poprvé až v dovolání. Přesto však snáší argumentaci pro to, že jde o tentýž úvěr.
Dále pak žalobkyně namítá nesprávnost tvrzení dovolatelky o tom, že pohledávka přiznaná jí rozsudkem sp. zn. 17 Cm 646/93 nepřešla na první žalovanou a argumentuje proti tomuto tvrzení.
K námitce nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně uvádí, že jde rovněž o námitku, kterou dovolatelka vznesla až v dovolacím řízení. Tato námitka však je neoprávněná, neboť žalobkyně na straně 8 žaloby odůvodňuje naléhavý právní zájem na určení neúčinnosti právních úkonů
Pokud jde o uspokojení pohledávky „realizací soudcovského zástavního práva“, existence tohoto zástavního práva je zpochybňována a je předmětem dovolání podaného 12. 10. 2000.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud v projednávané věci shledává v řešení otázky, zda v rámci privatizovaného majetku státního podniku mohou být převáděny i závazky, které s privatizovaným majetkem nesouvisejí.
Dovolatelka tvrdí, že závěr odvolacího soudu, že v rámci privatizovaného majetku státního podniku může být převáděn i jiný majetek, tedy pohledávky, případně závazky státního podniku, které s privatizovaným majetkem nesouvisejí, je v rozporu s hmotným právem, neboť odporuje ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb.
Odvolací soud odůvodnil uvedený závěr tak, že bylo prokázáno, že tvrzená a pravomocně přisouzená pohledávka žalobkyně vůči státnímu podniku přešla na první žalovanou v souvislosti s privatizací majetku státního podniku, a to nikoli jen s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., ale jako závazek vyjmenovaný v příloze 7 protokolu. Okolnost, že tento první žalovanou převzatý závazek státního podniku se netýkal ani činnosti Z. l. B. ani činnosti Z. H., nemá na uvedený závěr žádný vliv, neboť dle názoru odvolacího soudu může být v rámci privatizovaného majetku převáděn i jiný majetek, tedy pohledávky, případně závazky státního podniku, které s privatizovaným majetkem nesouvisejí.
V ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. se určuje, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. V §15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. se určuje, že k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele.
Pro posouzení právního nástupnictví v důsledku privatizace je rozhodující, zda závazek souvisí s privatizovaným majetkem, bez ohledu na to, v čem tato souvislost spočívá, resp. čím je tato souvislost dána (např. předmětem činnosti nebo organizačním začleněním či souvislostí s jinou organizační jednotkou nebo finančním propojením s takovou jednotkou apod.). Zpravidla půjde o souvislost ekonomickou, resp. organizačně-ekonomickou.
Závěr odvolacího soudu spočívající v tom, že v rámci privatizovaného majetku lze převádět i jiný majetek, tedy pohledávky, případně závazky státního podniku, které s privatizovaným majetkem nesouvisejí, je, vzhledem k citovanému ustanovení, které spojuje přechod závazků s důsledky podle ustanovení §15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. nesprávný potud, že sice není vyloučeno, aby v rámci privatizace přešly na nabyvatele i závazky, které s privatizovaným majetkem nesouvisejí, ale pro takové závazky se neuplatní ustanovení §15 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., a k jejich převodu je tedy nutný souhlas věřitele.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom se již nezabýval dalšími předestřenými otázkami, které dovolatelka nastolila až v dovolacím řízení.
V dalším řízení musí odvolací soud posoudit, zda závazek, ohledně kterého se žalobkyně domáhá vyslovení neúčinnosti, souvisí s privatizovaným majetkem, popřípadě, zda věřitelka souhlasila s jeho převzetím (§531 odst. 1 obč. zák.). Přitom teorie dovozuje, že pro souhlas věřitele není předepsána forma, lze ho udělit písemně, ústně i konkludentně (viz např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.: Občanský zákoník. Komentář. 8.vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 672).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu