ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.402.2004.1
sp. zn. 29 Odo 402/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a) S. P., a b) M. P., zastoupených, advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 27.474,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 288/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2003, č.j. 21 Co 450/2003-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 662,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2003, č.j. 14 C 288/2002-63, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit společně a nerozdílně žalobcům a) a b) částku 27.474,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 10. 3. 2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečně a správně zjistil skutkový stav a ten i správně posoudil po stránce právní, dospěl-li k závěru, že žalovaný nebyl oprávněn v souladu s ustanovením §852h občanského zákoníku požadovat po žalobcích odstupné ve výši 13.737,- Kč za osobu, neboť žalobci platně odstoupili od cestovní smlouvy uzavřené každým ze žalobců se žalovaným dne 31. ledna 2002, jejímž předmětem byl zájezd označený „Za exotikou jihovýchodní Asie“ přípisy ze dne 1. 3. 2002 poté, kdy cestovní kancelář provozována žalovaným prodloužila délku trvání zájezdu bez konzultace této změny se žalobci jako zákazníky.
Odvolací soud zdůraznil, že termín zahájení a ukončení zájezdu je obligatorní náležitostí cestovní smlouvy podle ustanovení §852b odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, změna termínu je proto vždy změnou smlouvy podle ustanovení §852e občanského zákoníku, respektive při jeho nedodržení jde o porušení povinnosti z cestovní smlouvy zakládající právo zákazníka od smlouvy odstoupit podle ustanovení §852g odst. 1 a §852h odst. 2 občanského zákoníku bez povinnosti platit odstupné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel shledává v řešení otázky, zda jakákoliv změna termínu konání zájezdu je změnou cestovní smlouvy, na základě níž může zákazník od smlouvy odstoupit, aniž by byl povinen platit cestovní kanceláři odstupné v souvislosti se skutečností, že úprava cestovní smlouvy v občanském zákoníku je poměrně nová a dosud se nevytvořila ustálená judikatura řešící právní otázky související s právy a povinnostmi účastníků této smlouvy.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda došlo ke dni odstoupení žalobců od smlouvy ke změně smlouvy spočívající v prodloužení délky trvání zájezdu zastávaje názor, že není nutné zabývat se důvodem uvedeným v odstoupení od smlouvy, existuje-li jiný důvod pro odstoupení, byť tento jiný důvod nebyl v odstoupení uveden.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 27.474,- Kč s úroky z prodlení a tato částka se skládá ze dvou shodných nároků po 13.747,- Kč každého ze žalobců proti žalovanému, a to nároku na vrácení odstupného, které žalovaný odečetl ze zaplacené ceny zájezdu a nevrátil žalobcům poté, kdy od smlouvy pro změnu jejich podmínek odstoupili. Byť žalovaná částka převyšuje ve svém součtu hranici 20.000,- Kč, skládá se ze dvou samostatných nároků, a to nároků žalobce a) na zaplacení částky 13.747,- Kč proti žalovanému a nároku žalobkyně b) rovněž na zaplacení částky 13.747,- Kč proti žalovanému, neboť každý z nich uzavřel se žalovaným cestovní smlouvu. Žalobci pak neměli v řízení postavení nerozlučných společníků podle ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř.
Jde-li o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20.000,- Kč, respektive částku 50 000,- Kč v obchodních věcech.
S ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. omezující přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, není dovolání v této věci proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byly jinak splněny.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto. Žalovanému tak vznikla povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 2 662,- Kč zahrnující odměnu advokáta ve výši 2 587,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §15, §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem a paušální náhradu ve výši 75,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za jeden úkon právní služby, a to vyjádření k dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. března 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu