ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.432.2004.1
sp. zn. 29 Odo 432/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele S. b. d. O., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému B. A S. N. D. O., zastoupenému, advokátem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 11/96, o zrušení družstva s likvidací a určení likvidátora, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2003, č.j. 2 Cmo 422/2001-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 2.575,- Kč, do rukou jeho advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2001, č. j. 29 Cm 11/96-199 přičemž výrok I. tohoto usnesení formuloval tak, že návrh, aby soud zrušil družstvo B. A S. N. D. O., se sídlem v O., L., U S. h. 542/3, PSČ …, IČ … (dále jen „družstvo“), zapsané dne 20. 3. 1995 do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě v oddíle Dr., vložka 341 a nařídil jeho likvidaci, se zamítá.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §257 odst. 1, písm. f) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) soud může na návrh orgánu státní správy, orgánu nebo člena družstva nebo osoby, která osvědčí právní zájem, rozhodnout o zrušení družstva a o jeho likvidaci, jestliže založením, splynutím nebo sloučením družstva byl porušen zákon.
Podle ustanovení §257 odst. 2 obch. zák. soud může před rozhodnutí o zrušení družstva stanovit lhůtu k odstranění důvodu, pro který bylo zrušení navrženo.
Zrušení družstva rozhodnutím soudu je mimořádným zásahem do stávajícího stavu družstva, práv a povinností členů družstva a má i pro třetí osoby – věřitele – mimořádně nepříznivé následky. Proto zákon tento zásah připouští jen v taxativně vymezených případech a tvrdost tohoto řešení zmírňuje oprávnění soudu poskytnout družstvu i v těchto závažných situacích ještě další lhůtu k odstranění důvodů, pro které bylo zrušení navrženo. Aby nedocházelo ke zneužívání tohoto opatření jinými osobami (než orgány státní správy a orgány nebo členy družstva), stanovil zákonodárce pro tyto jiné osoby navíc ještě jednu za to zásadní podmínku – musí nejprve osvědčit svůj právní zájem na zrušení družstva a pokud tak neučiní, návrh již z toho důvodu nemůže uspět a není dále třeba se vytýkaným porušením povinností družstva zabývat.
U projednávané věci je z obsahu návrhu zřejmé, že je navrhovatel tzv. jinou osobou, jež se domáhá zrušení družstva podle §257 odst. 1 písm. f) obch. zák. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když se nejprve zabýval zásadním předpokladem pro úspěšné podání žaloby – otázkou osvědčení právního zájmu navrhovatele na zrušení družstva. Z podání navrhovatele do protokolu při jednání soudu prvního stupně dne 3. 4. 2001 a 5. 6. 2001 je zřejmé, že podstatou tvrzeného právního zájmu je názor, že zrušením družstva soudem získá navrhovatel výhodu, neboť již nebude muset plnit vůči družstvu, popřípadě vůči mu ustanovenému likvidátorovi, svoji zákonnou vypořádací povinnost při vyčlenění uloženou ustanovením §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (o vypořádání v celkové výši 4,000.000,- Kč je vedeno jiné soudní řízení), na který má družstvo zákonný nárok. Znamená to, že se navrhovatel ve skutečnosti návrhem podaným podle §257 odst. 1, písm. f) obch. zák. pokouší zbavit své zákonné povinnosti a v takovém případě nejde o právní zájem nýbrž o zájem faktický, jehož uplatnění ale shora citované ustanovení obchodního zákoníku nepřipouští.
Soud prvního stupně ohledně této otázky dospěl ke správnému závěru, že i v případě zrušení družstva na podkladě uvedeného zákonného ustanovení by se členská práva vyčlenivších se členů družstva ani dosud vyčleněný majetek automaticky nevrátila do lůna mateřského družstva a nedošlo by k nastolení právního stavu přede dnem 20. 3. 1995. Zrušení družstva by se muselo uskutečnit obvyklou cestou podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a bylo by povinností likvidátora domáhat se vypořádání majetku v souvislosti s vyčleněním, jinak by se sám dopustil porušení své povinnosti podle §72 odst. 1 obch. zák.
Dále odvolací soud uzavřel, že důvodná není ani námitka navrhovatele, který se dovolával ochrany vlastnického práva podle článku 11 Listiny základních práv a svobod, neboť touto námitkou se domáhá ochrany majetku, který má ze zákona vydat družstvu v rámci vypořádání při vyčlenění. Odvolací soud nezjistil, že by ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. odporovalo ústavnímu pořádku.
Pro úplnost odvolací soud konstatoval, že pokud jde o vytýkané porušení zákona při založení družstva, bylo zákonnou povinností rejstříkového soudu při rozhodování o zápisu družstva vznikajícího členěním do obchodního rejstříku zkoumat zda bylo platně rozhodnuto o jeho vyčlenění a zda byly splněny všechny zákonné podmínky. Tím, že rejstříkový soud v projednávané věci družstvo zapsal do obchodního rejstříku, učinil také závěr, že žádné porušení zákona při jeho založení a vyčlenění neshledal.
Z uvedených odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tím, že rejstříkový soud zapsal družstvo do obchodního rejstříku, neshledal žádné porušení zákona při jeho založení a vyčlenění. Uvádí, že v řízení samotném bylo porušení zákona při založení a vyčlenění žalovaného družstva naopak prokázáno a shledáno. Podle názoru dovolatele není v zákoně nikde opora pro závěr učiněný v této otázce odvolacím soudem, naopak tento jeho právní závěr je v rozporu s ustanovením §29 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. a ustanovením §257 odst. 1, písm. f) obch. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel v důsledku vyčlenění družstva, které bylo provedeno v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb., je již fakticky i právně zbaven vlastnických práv k vyčleněnému majetku, což je v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Družstvo ve vyjádření k dovolání uvedlo, že se dovolání stejně jako předcházející řízení zabývá v podstatě jen otázkou, zda při jeho vyčlenění z navrhujícího družstva došlo k porušení zákona. To je zcela v rozporu se závěry předcházejících řízení, které tuto otázku v podstatě neřešily, tedy není možno, aby dovolací soud se touto otázkou zabýval. Teprve v případě, že by soud dospěl k závěru, že dovolatel osvědčil právní zájem, bylo by možné se těmito otázkami dále zabývat a provádět k nim dokazování. K osvědčení právního zájmu dovolatel v předcházejícím řízení neposkytl ani odpovídající skutková tvrzení ani odpovídající důkazy. Družstvo dovozuje, že postup navrhovatele je účelový a že neosvědčil právní zájem na požadovaném rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel se domáhá připuštění dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení však dovolání přípustné není, neboť odvolací soud sice zrušil první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci, nezavázal ale soud prvního stupně závazným právním názorem ale uložil mu, zabývat se – v intencích ustanovení §257 odst. 1 písm. f) obch. zák. – tím, zda navrhovatel osvědčil právní zájem na zrušení družstva. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Vzhledem k tomu, že dovolatel namítá, že při vyčlenění družstva došlo k porušení ustanovení §29 zákona č. 72/1994 Sb., zabýval se dovolací soud i tím, zda není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. z toho důvodu, že odvolací soud vyřešil právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá, v rozporu s hmotným právem.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalobce neosvědčil právní zájem na vydání rozhodnutí o zrušení družstva podle ustanovení §257 odst. 1 písm. f) obch. zák., a že při založení družstva nebyl porušen zákon. Dovolatel však prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení, jímž je dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán, zpochybňuje správnost právního posouzení věci co do závěru o „neporušení zákona“ při založení družstva. Nenapadá tak druhý ze závěrů, na němž rozhodnutí odvolacího soudu rovněž spočívá, tj. že žalobce neosvědčil právní zájem na zrušení družstva.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal družstvu náhradu nákladů řízení podle ustanovení §7 písm. g) §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 9. února 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu