ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.436.2003.1
sp. zn. 29 Odo 436/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. n. m. Č.r., proti žalovaným 1) JUDr. F. S., jako správci konkurzní podstaty úpadce U. S., spol. s r. o., a 2) R. R., s. r. o., o určení neplatnosti kupních smluv, o vyklizení nemovitostí a o vydání věcí movitých, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 195/95, o dovolání žalované 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 1 Cmo 409/2001-439, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v předmětné věci částečným rozsudkem ze dne 16.7.1999, č. j. 22 Cm 195/95-321, že kupní smlouva č. 039/93-6, ze dne 26.1.1993 a její dodatek ze dne 12.8.1993, uzavřené mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou 1) jako kupující jsou neplatné (odstavec prvý výroku) a dále, že o další části předmětu řízení a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (odstavec druhý výroku).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením v záhlaví označeným, že „odvolání s. r. o. R. R., směřující proti částečnému rozsudku z 16.7.1999, se odmítá“.
Odvolací soud zejména odkázal na odůvodnění svého souvisejícího usnesení z 29.11.2001, sp. zn. 1 Cmo 258/2001, z něhož vyplývá, proč žalovaná 2), přestože podala odvolání, nemá ohledně té části předmětu celého řízení, která je předmětem částečného rozsudku z 16.7.1999, postavení účastníka řízení. V intencích §112 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) byla dotčená část předmětu sporu vyloučena k samostatnému řízení a takový procesní postup soudu prvního stupně je „relevantní“. Odvolací soud poukázal na ustanovení §201 o. s. ř., podle něhož odvoláním může rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout pouze účastník, jímž v dotčené části řízení žalovaná 2) není, a proto odvolacímu soudu nezbylo, než odvolání, podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000, odmítnout.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a dále o §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. v rozhodném znění.
Dovolatelka je toho názoru, že jí nelze upřít účastenství v řízení i ohledně té jeho části, o níž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto částečným rozsudkem ze dne 16.7.1999. Řízení, vedené pod sp. zn. 22 Cmo 195/95 bylo zahájeno podáním žaloby vůči celkem třiceti žalovaným, kteří jsou tak všichni účastníky tohoto řízení. Soud prvního stupně však, aniž rozhodl o vyloučení části předmětu sporu k samostatnému řízení, rozhodl částečným rozsudkem jen vůči žalovanému 1) a ostatním účastníkům včetně žalované 2) postavení účastníků řízení odepřel (k ústnímu jednání, při němž byl částečný rozsudek vyhlášen, je vůbec nepředvolal, písemné vyhotovení částečného rozsudku jim nedoručil atd., přestože všechny žalované účastníky vyjmenoval v záhlaví částečného rozsudku).
Kromě toho namítá dovolatelka, že již v době zahájení řízení zde existovala překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř., tj. nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Žalobce se v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 1398/93 domohl vydání pravomocného rozhodnutí, kterým byla žalované 1) uložena povinnost zaplatit mu částku 84,200.000,- Kč s příslušenstvím, a to na základě týchž skutkových tvrzení jako v řízení pod sp. zn. 22 Cm 195/95, avšak s rozdílným právním posouzením právního úkonu – kupní smlouvy (v prvém případě byla smlouva považována za platnou, ve druhém případě již žalobce tuto smlouvu považoval za neplatnou).
Dovolatelka je dále toho názoru, že předmětné řízení je postiženo i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Věcně příslušným byl v prvním stupni okresní soud, nikoli krajský soud. Dovolatelka poukazuje i na „problematiku konkursů prohlášených v průběhu řízení či již před jeho zahájením některým ze žalovaných, apod.“
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, event. i soudu prvního stupně, zrušil, přičemž v případě jejich zrušení z důvodu uvedeného v §237 písm. d) o. s. ř. aby rozhodl též o zastavení řízení, jinak aby vrátil věc odvolacímu soudu (event. i soudu prvního stupně) k dalšímu řízení, popř. věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušenému soudu
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí zejména, že všichni žalovaní v tomto řízení mají postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.), nikoli společníků nerozlučných a proto pokud bylo částečným rozsudkem o určení neplatnosti kupní smlouvy rozhodnuto ve vztahy mezi žalobcem a žalovaným 1), byli účastníky řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, (správně smlouvy o prodeji podniku), toliko žalobce a žalovaná 1) jako strany této smlouvy.
Předmětným částečným rozsudkem nebyla podle přesvědčení žalobce žalované 1) způsobena objektivně žádná újma na jejích právech, když bylo rozhodnuto o právech se samostatným skutkovým základem a týkajících se jiných účastníků, než je žalovaná 2). Na výroku tohoto částečného rozsudku není závislý ani výrok v částečném rozsudku ze dne 16.6.2000 č. j. 22 Cm 195/95-346.
Podle mínění žalobce je rozhodná dále skutečnost, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2001, č. j. 1 Cmo 258/2001-414, byla věc žalované 2) vyloučena k samostatnému řízení, čímž žalovaná 2) věcně i procesně přestala být legitimována k podání odvolaní proti částečnému rozsudku ze dne 16.7.1999.
Dovoláním napadené usnesení je proto podle názoru žalobce věcně správné a dovolání není důvodné.
Žalobce má dále za to, že tu není překážka věci pravomocně rozhodnutí, kterou nevytváří ani platební rozkaz vydaný Krajským soudem Ústí nad Labem dne 6.9.1994, pod sp. zn. 22 cm 1398/93, protož nejde o stejný předmět řízení. Zcela bez významu je podání odpůrčí žaloby související se řízením o návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně U. S., spol. s r. o. (věc sp. zn. 18 K 116/94), neboť nejde o totožný předmět řízení s věcí pod sp. zn. 22 Cm 195/95, tedy s věcí, která je předmětem tohoto dovolání.
Žalobce zdůrazňuje, že při podání žaloby vycházel z toho, že smlouva o prodeji podniku č. 039/93-6 je právním úkonem platným, avšak po prohlášení konkursu na majetek žalované 1) postupně vyšla najevo absolutní neplatnost smlouvy, což bylo prokázáno v rámci trestního stíhání proti statutárním zástupcům obou žalovaných.
Žalobce je toho názoru, že překážku rei iudicatae může vytvořit jen pravomocné rozhodnutí, nikoliv předpokládaný závěr o platnosti určitého úkonu. Vydání platebního rozkazu, jímž byla žalovaná 1) zavázána zaplatit žalobci částku 84,200.000,- Kč s příslušenstvím, netvoří překážku k tomu, aby v jiném řízení bylo rozhodnuto o neplatnosti úkonu (smlouvy).
Není pochyb ani o tom, že ve věci rozhodovaly věcně příslušné soudy. Jde o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ze smlouvy o prodeji podniku (byť je smlouvy č. 039/93-6 označena jako smlouva kupní, má náležitosti smlouvy podle §476 an. obch. zák.).
Žalobce z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl.
Podle bodu 17, hlavy I., částku dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Odvolací soud výslovně postupoval podle bodu 15, hlavy I., části dvanácté výše citovaného zákona, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 a obdobně postupoval i dovolací soud.
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. v rozhodném znění, jelikož usnesením odvolacího soudu bylo odvolání odmítnuto, není však důvodné.
Dovolatelka uvádí na prvním místě dovolací důvod, který lze obsahově podřadit ustanovení §237 odst. 1 písm. f) ve vazbě na §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., když podle jejího názoru jí odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) odepřel postavení účastníka řízení ohledně té části řízení, o níž rozhodl částečným rozsudkem.
Skutečnost, že o části řízení soud rozhodl částečným rozsudkem jen ve vztahu k některým žalovaným (s tím, že o zbývající části řízení, včetně ve vztahu k dovolatelce, bude řízení pokračovat) však nelze považovat za případ, kdy účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ( §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Vůči dovolatelce jako žalované 2) se nemohlo jednat o tuto zmatečnostní vadu již proto, že nešlo o postup soudu v průběhu řízení (žalovaná 2 o žádná procesní práva v průběhu řízení nebyla ochuzena), nýbrž o činnost soudu při vyhlášení (vydání) rozhodnutí. V dalším řízení bude mít žalovaná 2) možnost všechna svá procesní práva realizovat ve vztahu k předmětu řízení, k němuž je v postavení účastníka řízení. Ke druhé námitce dovolací soud dovozuje, že v tomto případě nemůže jít vůči žalované 2) o případ rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté), jak již uzavřel v souvisejícím dovolacím řízení pod sp. zn. 29 Odo 434/2003. Pro učinění závěru, že o věci bylo pravomocně rozhodnuto a proto nemůže být projednáváme znovu (§159 odst. 3 o. s. ř. ), je rozhodné, aby šlo o tutéž věc (o věc identickou).
Podle konstantní judikatury „totožnost věci je dána jednak totožností účastníků, jednak totožností předmětu rozhodování“ (viz. R 87/69), resp. „totožnost věci ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. je dána nejen totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného), ale i totožností předmětu řízení“ (viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983, vydal Nejvyšší soud ČSSR, S., Praha 1986, str. 752). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce…Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalované a v druhém jako žalobci) – srov. odůvodnění R 60/01.
V tomto případě není především splněn předpoklad totožnosti účastníků, když v řízení pod sp. zn. 22 Cm 1398/93 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jehož totožnost s probíhajícím řízením pod sp. zn. 22 Cm 195/95 u téhož soudu dovolatelka tvrdí, účastníkem řízení dovolatelka nebyla.
Zmatečnostní vada podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., která by měla spočívat v překážce věci pravomocně rozsouzené, tak dána není.
Tento závěr se týká i řízení o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně – žalované 1) pod sp. zn. 18 K 116/94 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, popř. souvisejícího incidenčního sporu, poněvadž ani v tomto případě nejde o totožný předmět řízení s věcí pod sp. zn. 22 Cm 195/95, která je předmětem tohoto dovolacího řízení.
Relevantní není ani námitka dovolatelky, že v předmětné věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Jde nepochybně o spor z právního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, přičemž oba účastníci jsou zapsáni v obchodním rejstříku, takže jde o obchodní věc ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) bod a) o. s. ř. v rozhodném znění a je tak dána věcná příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně ve věcech obchodních (srov. též R 57/1994).
Ostatní námitky dovolatelky nemají procesněprávní význam a dovolací soud se jimi nezabýval.
Z uvedených důvodů dovolací soud, aniž ve věci nařídil jednání (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. n. m. Č.r., proti žalovaným 1) JUDr. F. S., jako správci konkurzní podstaty úpadce U. S., spol. s r. o., a 2) R. R., s. r. o., o určení neplatnosti kupních smluv, o vyklizení nemovitostí a o vydání věcí movitých, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 195/95, o dovolání žalované 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 1 Cmo 409/2001-439, takto: Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v předmětné věci částečným rozsudkem ze dne 16.7.1999, č. j. 22 Cm 195/95-321, že kupní smlouva č. 039/93-6, ze dne 26.1.1993 a její dodatek ze dne 12.8.1993, uzavřené mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou 1) jako kupující jsou neplatné (odstavec prvý výroku) a dále, že o další části předmětu řízení a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (odstavec druhý výroku).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením v záhlaví označeným, že „odvolání s. r. o. R. R., směřující proti částečnému rozsudku z 16.7.1999, se odmítá“.
Odvolací soud zejména odkázal na odůvodnění svého souvisejícího usnesení z 29.11.2001, sp. zn. 1 Cmo 258/2001, z něhož vyplývá, proč žalovaná 2), přestože podala odvolání, nemá ohledně té části předmětu celého řízení, která je předmětem částečného rozsudku z 16.7.1999, postavení účastníka řízení. V intencích §112 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) byla dotčená část předmětu sporu vyloučena k samostatnému řízení a takový procesní postup soudu prvního stupně je „relevantní“. Odvolací soud poukázal na ustanovení §201 o. s. ř., podle něhož odvoláním může rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout pouze účastník, jímž v dotčené části řízení žalovaná 2) není, a proto odvolacímu soudu nezbylo, než odvolání, podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31.12.2000, odmítnout.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a dále o §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. v rozhodném znění.
Dovolatelka je toho názoru, že jí nelze upřít účastenství v řízení i ohledně té jeho části, o níž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto částečným rozsudkem ze dne 16.7.1999. Řízení, vedené pod sp. zn. 22 Cmo 195/95 bylo zahájeno podáním žaloby vůči celkem třiceti žalovaným, kteří jsou tak všichni účastníky tohoto řízení. Soud prvního stupně však, aniž rozhodl o vyloučení části předmětu sporu k samostatnému řízení, rozhodl částečným rozsudkem jen vůči žalovanému 1) a ostatním účastníkům včetně žalované 2) postavení účastníků řízení odepřel (k ústnímu jednání, při němž byl částečný rozsudek vyhlášen, je vůbec nepředvolal, písemné vyhotovení částečného rozsudku jim nedoručil atd., přestože všechny žalované účastníky vyjmenoval v záhlaví částečného rozsudku).
Kromě toho namítá dovolatelka, že již v době zahájení řízení zde existovala překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř., tj. nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Žalobce se v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 1398/93 domohl vydání pravomocného rozhodnutí, kterým byla žalované 1) uložena povinnost zaplatit mu částku 84,200.000,- Kč s příslušenstvím, a to na základě týchž skutkových tvrzení jako v řízení pod sp. zn. 22 Cm 195/95, avšak s rozdílným právním posouzením právního úkonu – kupní smlouvy (v prvém případě byla smlouva považována za platnou, ve druhém případě již žalobce tuto smlouvu považoval za neplatnou).
Dovolatelka je dále toho názoru, že předmětné řízení je postiženo i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Věcně příslušným byl v prvním stupni okresní soud, nikoli krajský soud. Dovolatelka poukazuje i na „problematiku konkursů prohlášených v průběhu řízení či již před jeho zahájením některým ze žalovaných, apod.“
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, event. i soudu prvního stupně, zrušil, přičemž v případě jejich zrušení z důvodu uvedeného v §237 písm. d) o. s. ř. aby rozhodl též o zastavení řízení, jinak aby vrátil věc odvolacímu soudu (event. i soudu prvního stupně) k dalšímu řízení, popř. věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušenému soudu
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí zejména, že všichni žalovaní v tomto řízení mají postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.), nikoli společníků nerozlučných a proto pokud bylo částečným rozsudkem o určení neplatnosti kupní smlouvy rozhodnuto ve vztahy mezi žalobcem a žalovaným 1), byli účastníky řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, (správně smlouvy o prodeji podniku), toliko žalobce a žalovaná 1) jako strany této smlouvy.
Předmětným částečným rozsudkem nebyla podle přesvědčení žalobce žalované 1) způsobena objektivně žádná újma na jejích právech, když bylo rozhodnuto o právech se samostatným skutkovým základem a týkajících se jiných účastníků, než je žalovaná 2). Na výroku tohoto částečného rozsudku není závislý ani výrok v částečném rozsudku ze dne 16.6.2000 č. j. 22 Cm 195/95-346.
Podle mínění žalobce je rozhodná dále skutečnost, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2001, č. j. 1 Cmo 258/2001-414, byla věc žalované 2) vyloučena k samostatnému řízení, čímž žalovaná 2) věcně i procesně přestala být legitimována k podání odvolaní proti částečnému rozsudku ze dne 16.7.1999.
Dovoláním napadené usnesení je proto podle názoru žalobce věcně správné a dovolání není důvodné.
Žalobce má dále za to, že tu není překážka věci pravomocně rozhodnutí, kterou nevytváří ani platební rozkaz vydaný Krajským soudem Ústí nad Labem dne 6.9.1994, pod sp. zn. 22 cm 1398/93, protož nejde o stejný předmět řízení. Zcela bez významu je podání odpůrčí žaloby související se řízením o návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně U. S., spol. s r. o. (věc sp. zn. 18 K 116/94), neboť nejde o totožný předmět řízení s věcí pod sp. zn. 22 Cm 195/95, tedy s věcí, která je předmětem tohoto dovolání.
Žalobce zdůrazňuje, že při podání žaloby vycházel z toho, že smlouva o prodeji podniku č. 039/93-6 je právním úkonem platným, avšak po prohlášení konkursu na majetek žalované 1) postupně vyšla najevo absolutní neplatnost smlouvy, což bylo prokázáno v rámci trestního stíhání proti statutárním zástupcům obou žalovaných.
Žalobce je toho názoru, že překážku rei iudicatae může vytvořit jen pravomocné rozhodnutí, nikoliv předpokládaný závěr o platnosti určitého úkonu. Vydání platebního rozkazu, jímž byla žalovaná 1) zavázána zaplatit žalobci částku 84,200.000,- Kč s příslušenstvím, netvoří překážku k tomu, aby v jiném řízení bylo rozhodnuto o neplatnosti úkonu (smlouvy).
Není pochyb ani o tom, že ve věci rozhodovaly věcně příslušné soudy. Jde o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ze smlouvy o prodeji podniku (byť je smlouvy č. 039/93-6 označena jako smlouva kupní, má náležitosti smlouvy podle §476 an. obch. zák.).
Žalobce z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání zamítl.
Podle bodu 17, hlavy I., částku dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Odvolací soud výslovně postupoval podle bodu 15, hlavy I., části dvanácté výše citovaného zákona, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 a obdobně postupoval i dovolací soud.
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. v rozhodném znění, jelikož usnesením odvolacího soudu bylo odvolání odmítnuto, není však důvodné.
Dovolatelka uvádí na prvním místě dovolací důvod, který lze obsahově podřadit ustanovení §237 odst. 1 písm. f) ve vazbě na §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř., když podle jejího názoru jí odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) odepřel postavení účastníka řízení ohledně té části řízení, o níž rozhodl částečným rozsudkem.
Skutečnost, že o části řízení soud rozhodl částečným rozsudkem jen ve vztahu k některým žalovaným (s tím, že o zbývající části řízení, včetně ve vztahu k dovolatelce, bude řízení pokračovat) však nelze považovat za případ, kdy účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ( §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Vůči dovolatelce jako žalované 2) se nemohlo jednat o tuto zmatečnostní vadu již proto, že nešlo o postup soudu v průběhu řízení (žalovaná 2 o žádná procesní práva v průběhu řízení nebyla ochuzena), nýbrž o činnost soudu při vyhlášení (vydání) rozhodnutí. V dalším řízení bude mít žalovaná 2) možnost všechna svá procesní práva realizovat ve vztahu k předmětu řízení, k němuž je v postavení účastníka řízení. Ke druhé námitce dovolací soud dovozuje, že v tomto případě nemůže jít vůči žalované 2) o případ rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté), jak již uzavřel v souvisejícím dovolacím řízení pod sp. zn. 29 Odo 434/2003. Pro učinění závěru, že o věci bylo pravomocně rozhodnuto a proto nemůže být projednáváme znovu (§159 odst. 3 o. s. ř. ), je rozhodné, aby šlo o tutéž věc (o věc identickou).
Podle konstantní judikatury „totožnost věci je dána jednak totožností účastníků, jednak totožností předmětu rozhodování“ (viz. R 87/69), resp. „totožnost věci ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. je dána nejen totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného), ale i totožností předmětu řízení“ (viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983, vydal Nejvyšší soud ČSSR, S., Praha 1986, str. 752). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce…Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalované a v druhém jako žalobci) – srov. odůvodnění R 60/01.
V tomto případě není především splněn předpoklad totožnosti účastníků, když v řízení pod sp. zn. 22 Cm 1398/93 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jehož totožnost s probíhajícím řízením pod sp. zn. 22 Cm 195/95 u téhož soudu dovolatelka tvrdí, účastníkem řízení dovolatelka nebyla.
Zmatečnostní vada podle §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., která by měla spočívat v překážce věci pravomocně rozsouzené, tak dána není.
Tento závěr se týká i řízení o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně – žalované 1) pod sp. zn. 18 K 116/94 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, popř. souvisejícího incidenčního sporu, poněvadž ani v tomto případě nejde o totožný předmět řízení s věcí pod sp. zn. 22 Cm 195/95, která je předmětem tohoto dovolacího řízení.
Relevantní není ani námitka dovolatelky, že v předmětné věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Jde nepochybně o spor z právního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, přičemž oba účastníci jsou zapsáni v obchodním rejstříku, takže jde o obchodní věc ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) bod a) o. s. ř. v rozhodném znění a je tak dána věcná příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně ve věcech obchodních (srov. též R 57/1994).
Ostatní námitky dovolatelky nemají procesněprávní význam a dovolací soud se jimi nezabýval.
Z uvedených důvodů dovolací soud, aniž ve věci nařídil jednání (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu