ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.518.2004.1
sp. zn. 29 Odo 518/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MUDr. I. Č., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Z. d. Ž., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 488.972,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 3 C 128/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2004, č. j. 11 Co 471/2003 – 69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2004, č. j. 11 Co 471/2003 – 69 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 5. 6. 2003 č. j. 3 C 128/2002 – 51, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 488.972,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že žalobkyně je jedinou dědičkou po svém otci MVDr. R. Č., který byl členem žalovaného i po schválení transformačního projektu. Majetkovým listem vydaným žalovaným otci žalobkyně byl ke dni 31. 12. 1996 stanoven jeho podíl v družstvu částkou 1,008.972,- Kč. Žalobkyně uplatnila v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 3 C 30/2001 nárok na úhradu nedoplacené částky vypořádacího podílu. Částku 18.000,- Kč jí žalovaný vyplatil dobrovolně, částka 2.000,- Kč byla převedena do nedělitelného fondu a částka 500.000,- Kč jí byla přisouzena rozsudkem ze dne 19. 6. 2001. Dne 20. 3. 2001 proběhlo mezi účastníky jednání o vypořádání majetkových nároků žalobkyně. O výsledku byl pořízen zápis, podle něhož obě strany uznaly, že žalobkyně zdědila po svém otci vypořádací podíl v žalovaném družstvu ve výši 538.734,- Kč a podíl na majetku podle zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“) ve výši 488.972,- Kč. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 488.972,- Kč s příslušenstvím jako majetkový podíl získaný z dědictví po otci, vycházející z ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona. Neshledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovaným s poukazem na to, že žalovaný uplatněný nárok uznal co do důvodu a výše, takže od uznávacího projevu začala běžet nová desetiletá promlčecí lhůta.
S posouzením opodstatněnosti nároku žalobkyně na úhradu majetkového podílu podle transformačního zákona se odvolací soud neztotožnil. Zabýval se nejprve otázkou, co je z hlediska skutkového vymezení předmětem řízení. Žalobkyně uplatnila nárok na výplatu podílu svého zemřelého otce v zemědělském družstvu, jehož byl členem, a to jako jeho jediná dědička. Z tohoto hlediska nemusí být vždy zcela rozhodující, jaké adjektivum vymezující tento podíl žalující strana použije. Vždy jde vlastně o určité majetkové vyjádření účasti fyzické osoby v družstvu. S ohledem na transformaci družstev může jít o podíl oprávněných osob, které se nestaly účastníkem družstva podle transformačního projektu, nebo může jít o podíl osob, které se členy transformovaného družstva staly, či jejichž členství plynule pokračovalo i po transformaci a skončilo teprve následně s kratším nebo delším časovým odstupem. V prvním případě zákon podíl člena označuje jako majetkový, ve druhém jako vypořádací. Žalobkyně v řízení uplatila nárok na úhradu majetkového podílu a skutkové vymezení takto uplatněného nároku doplnila i odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Znamená to, že předmětem řízení je nárok na úhradu majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., vymezený částkou 488.972,- Kč.
Transformační zákon ani obchodní zákoník či jiný zákon neupravují možnost vyplacení majetkového podílu z transformace osobě, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci. Majetkový podíl takové osoby se stal po transformaci součástí obchodního majetku družstva, a to jako vklad člena do družstva. Teprve v souvislosti se zánikem členství přichází v úvahu vypořádání podílu, ale nikoliv v rozsahu odpovídajícím majetkovému podílu. Vypořádací podíl po zániku členství musí být z hlediska výše závislý na způsobu hospodaření družstva jako podnikatelského subjektu. Vypořádací podíl podle §233 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) proto může být ve srovnání s původním majetkovým podílem z období transformace družstva vyšší, ale i nižší. Z hlediska nároku v tomto řízení uplatněného lze však učinit jen jediný možný právní závěr, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, či její právní nástupce, nemá nárok na úhradu majetkového podílu z transformace.
Za daného stavu bylo již nadbytečné zabývat se hodnocením obsahu zápisu z jednání účastníků konaného dne 20. 3. 2001. Tomuto prohlášení nepřipisuje žalovaný žádný význam. Žalobkyně naopak ve shodě se stanoviskem soudu prvního stupně dovozuje, že je uznáním dluhu se všemi právními následky z toho vyplývajícími. Odvolací soud při výkladu tohoto právního úkonu a bez ohledu na to, že druhý odstavec obsahuje údaje o vypořádání cestou narovnání, považuje tento písemný projev za uznání dluhu ve výši v tomto projevu vyjádřené a z důvodu rovněž v něm uvedeného.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně na základě §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání především uvedla, že z rozsudků obou soudů je zřejmé, že tyto soudy pohledávku žalobkyně vůči žalovanému nezpochybňují a oba vyjádřily právní názor, že tato pohledávka není z důvodu jejího písemného uznání žalovaným promlčena. Odvolací soud se od soudu prvního stupně lišil pouze v tom, z jakého titulu lze žalobkyni žalovanou částku přiznat. Žalobkyně uplatnila svůj nárok žalobou na vydání majetkového podílu podle transformačního zákona, Krajský soud v Plzni však dospěl k závěru, že nemá nárok na úhradu majetkového podílu z transformace, a že u ní přichází v úvahu pouze nárok na vypořádací podíl. Odvolací soud tedy projednávanou věc posoudil po právní stránce jinak než žalobkyně i soud prvního stupně. V takovém případě však byl v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. povinen žalobkyni vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností, což však neučinil, stejně tak, jako to neučinil soud prvního stupně.
Žalobkyně se domnívá, že řízení trpí závažnou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poučovací povinnost soudů podle ustanovení §118a o. s. ř. byla zavedena za účelem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, když splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním kamenům občanského soudního řízení. V této souvislosti žalobkyně připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 149/2002.
Dále dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 107/1997, ze kterého dovozuje, že majetkový podíl, který nebyl součástí majetku družstva, nelze nevydat s odůvodněním, že se právní předchůdce žalobkyně stal členem družstva a má proto nárok výlučně na vypořádací podíl.
Právní předchůdce žalobkyně v roce 1992 vložil do družstva členský vklad ve výši 520.000,- Kč. Tento členský vklad se stal majetkem družstva a po smrti MVDr. Č., která znamenala ukončení jeho členství, měla žalobkyně v souladu s ustanovením §233 obch. zák. nárok na vypořádací podíl. Tento jí byl také ve výši 538.734,- Kč přiznán. Právní předchůdce žalobkyně se na podnikání družstva účastnil dalším majetkovým podílem, který nicméně na družstvo nikdy nepřevedl, ohledně tohoto majetkového podílu nebyla uzavřena žádná smlouva a tento se nikdy nestal majetkem družstva. Tento nárok, který žalobkyně po svém otci zdědila, byl v souladu se shora uvedeným veden v účetnictví žalovaného jako dlouhodobý závazek, což bylo zmiňováno i v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 30/2001. Šlo tedy o pohledávku sui generis, která netvoří součást členských práv a povinností. Sám žalovaný v průběhu řízení tuto skutečnost nikdy nerozporoval. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyně uvedený majetkový podíl nemůže žádat z titulu vypořádacího podílu, jak dovodil odvolací soud.
Nárok žalobkyně na zaplacení částky 488.972,- Kč s příslušenstvím pak především vychází ze zásadního faktu, že žalovaný svůj dluh v žalobou uplatněné výši uznal.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve (v rovině zkoumání vad řízení, jež případně mohly mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí a k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti) zabýval posouzením věcné příslušnosti soudu v projednávané věci. Dovolatelka se domáhá vyplacení „majetkového podílu na majetku družstva“, přičemž jí již byl v jiném sporu přisouzen vypořádací podíl. Argumentuje tím, že jí ke dni zániku členství zůstavitele v družstvu vznikl vedle nároku na vypořádací podíl ještě další majetkový nárok – podíl na majetku žalovaného – přiznaný v souladu s transformačním zákonem, neboť zůstavitel nevložil do družstva celý majetkový podíl z transformace, ale jen jeho část. Jak správně uzavřel odvolací soud, je třeba uplatněný nárok posoudit jako majetkový podíl z transformace podle transformačního zákona.
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. rozhodují ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a družstvy a jejich společníky nebo členy, jde-li o vztahy, týkající se účasti na společnosti nebo členského vztahu k družstvu, krajské soudy, není-li dána příslušnost podle písmena b). Mezi takové vztahy patří i vztah mezi společníkem či členem družstva anebo jeho dědicem a společností či družstvem při uplatnění nároku na výplatu vypořádacího podílu podle §150 a §116 odst. 2 a §232 odst. 3 a §233 obch. zák., neboť nárok na výplatu vypořádacího podílu vyplývá jen z toho, že účast společníka na společnosti či člena družstva k družstvu zanikla a nepochybně se tedy týká účasti na společnosti nebo členského vztahu k družstvu.
Vztahy mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle transformačního zákona však takovými vztahy nejsou. Podle §14 tohoto zákona jsou oprávněnými osobami:
a) členové družstva, pokud byli členy družstva k 30. 11. 1991,
b) vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30000 Kč, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví,
c) občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.
Z uvedeného vyplývá, že podmínkou uplatnění nároku podle transformačního zákona není členský vztah k družstvu; nejde tedy o vztahy týkající se členského vztahu k družstvu a při uplatnění nároku na vypořádání majetkového podílu je proto k projednání věci v prvním stupni věcně příslušný okresní soud.
Dále pak se dovolací soud zabýval námitkou nesprávného právního posouzení věci.
K tomu dovolatelka tvrdí, že uplatněný nárok dovozuje z toho, že její právní předchůdce se na podnikání družstva kromě členského vkladu ve výši 520.000,- Kč účastnil též „dalším majetkovým podílem“, který na družstvo nikdy nepřevedl, ohledně kterého nebyla uzavřena žádná smlouva a který se nikdy nestal majetkem družstva. Z titulu členského vkladu jí byl přiznán vypořádací podíl, „další majetkový podíl“ však vypořádán nebyl, a proto se domáhá jeho vypořádání. K tomu odvolací soud uzavřel, že transformační zákon, ani obchodní zákoník, či jiný zákon neupravují možnost vyplacení majetkového podílu z transformace osobě, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci. Majetkový podíl takové osoby se stal po transformaci součástí obchodního majetku družstva, a to jako vklad člena do družstva, a vypořádací podíl tak zahrnuje vypořádání celého majetkového podílu člena družstva z transformace.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004 uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2005, pod číslem 22, od kterého nemá důvod se odchýlit ani v této věci, o tom, jakým režimem se bude řídit majetkový podíl člena družstva po transformaci, rozhodovaly stanovy družstva. Jen na stanovách přitom záleželo, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem či další majetkovou účastí. Určily-li stanovy, že se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace (a není přitom podstatné, jakou částkou se započítávala na vstupní vklad, základní vklad či další členský vklad), nečinil člen družstva právní úkon směřující k převzetí vkladu, stejně jako jej nečiní při založení družstva. Při transformaci družstva však, na rozdíl od založení družstva, již nebylo zapotřebí vklady, ke kterým členy zavázaly stanovy, splácet a nebylo to ani pojmově možné, neboť majetkové podíly z transformace nebyly představovány individuálně určenými penězi či věcmi, ale jen podílem na čistém jmění družstva podle §7 odst. 1 transformačního zákona.
Z tohoto pohledu však odvolací soud – vzhledem k zaujatému právnímu názoru – věc neposuzoval a neučinil k tomu ani potřebná skutková zjištění. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, a tedy i nesprávné, a proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu