ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.526.2004.1
sp. zn. 29 Odo 526/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., se sídlem , IČ ., proti žalovaným 1) úpadkyni E., spol. s r. o. „v likvidaci“, se sídlem v, IČ a 2) M. O. – M. o. R. a B., se sídlem v IČ zastoupenému vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 140/2001, o zaplacení 800.000,- Kč ze směnky s postižními právy, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2003, č. j. 4 Cmo 125/2002-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2001, č. j. 30 Cm 140/2001-46, kterým tento soud ponechal vůči druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 3. 2001, č. j. 3 Sm 15/2001-13.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že přejímá jako věcně správná skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně ze směnek, ze kterých se domáhá žalobkyně plnění (dále jen „předmětné směnky“), ze smlouvy o úvěru č. ze dne 21. 12. 1995, z dohody o mimosoudním vypořádání a z výpisu z dat registru ekonomických subjektů a v tomto rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Naproti tomu skutkový závěr soudu prvního stupně, že předmětné směnky byly vystaveny k zajištění povinností první žalované vyplývajících nejen z úvěrové smlouvy č. ze dne 21. 12. 1995, ale též z úvěrové smlouvy č. ze dne 30. 6. 1995, nemá podle odvolacího soudu oporu ani v provedeném dokazování ani ve shodných tvrzeních účastníků. Naopak žalobkyně v žalobě zcela jednoznačně uvádí, že předmětné směnky zajišťovaly pohledávku z úvěrové smlouvy č. ze dne 21. 12. 1995, což ostatně shodně tvrdil též druhý žalovaný při jednání soudu prvního stupně dne 18. 9. 2001.
Skutkově lze tedy uzavřít, že předmětné směnky zajišťovaly splnění závazku první žalované z úvěrové smlouvy č. ze dne 21. 12. 1995, jíž B. H., a. s. poskytla první žalované střednědobý úvěr ve výši 7,750.000,- Kč. Vystavení směnek předcházelo jednání druhého žalovaného o podmínkách, za nichž hodlal zajistit pohledávku B. H. a. s., kdy druhý žalovaný požadoval jednak zasílání výpisů o čerpání úvěru a záruky, zakotvené do smlouvy, že z úvěru nebudou čerpány jiné prostředky, než na úhradu faktur za provedené práce v areálu koupaliště v O. R., potvrzené druhým žalovaným. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za podstatné, zda tato jednání vedl s remitentem druhý žalovaný z pozice budoucího zástavce, ručitele či směnečného rukojmího. Existenci takovýchto jednání prokazuje jak dopis druhého žalovaného B. H. a. s. ze dne 3. 7. 1995 tak i samotný text úvěrové smlouvy. Jestliže v úvěrové smlouvě vyslovila první žalovaná souhlas s tím, že úvěr bude čerpán „na základě prokázání provedených prací v areálu koupaliště v O. R., což bude prováděno pověřenými osobami ručitele“, nevzniká sice z toho povinnost B. H.a. s. ve vztahu k žalovaným, ale svědčí to o uzavření směnečné smlouvy mezi B. H. a. s. a druhým žalovaným. Tento vlastní vztah druhého žalovaného k remitentovi pak ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) legitimuje druhého žalovaného k podání tzv. kauzálních námitek. Potud tedy odvolací soud modifikuje závěry, které v této otázce zaujal soud prvního stupně. Ohledně námitek, které druhý žalovaný vznesl proti směnečnému platebnímu rozkazu, odvolací soud zcela souhlasí s tím, jak soud prvního stupně posoudil námitky týkající aktivní a pasivní legitimace účastníků. Stěžejní námitkou druhého žalovaného a též jeho hlavním odvolacím argumentem byla kauzální námitka, která byla konkretizována tak, že v rozporu se smlouvou o úvěru a dohodou mezi druhým žalovaným a B. H. a. s. (tedy směnečnou smlouvou), bylo čerpání úvěru poskytnuto na faktury, které nebyly vystaveny na práce provedené v areálu koupaliště v O. R., dle směnečné dohody.
Ve vztahu k uvedené námitce je podle odvolacího soudu podstatné zjištění soudu prvního stupně, že dne 26. 3. 1998 byla mezi B. H. a. s. a druhým žalovaným uzavřena dohoda o mimosoudním vypořádání. Tato dohoda se týkala i předmětných směnek a druhý žalovaný se v ní zavázal uhradit bance do 31. 3. 2000 nominální hodnotu těchto směnek a 6 % úrok vypočtený ode dne jejich splatnosti do 31. 3. 2000 a dále 1/3 směnečného penízu. Existenci této dohody tvrdila žalobkyně již v žalobě.
V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu druhý žalovaný tvrdil, že tato dohoda byla podepsána, když „ručitel a zástavní věřitel“ (míněn zřejmě druhý žalovaný) si vůbec nepřipustil, že by banka mohla vážně porušit ujednání z úvěrových a ručitelských smluv. Při jednání soudu prvního stupně pak druhý žalovaný tvrdil, že dohoda o mimosoudním vyřešení sporu byla podepsána proto, že tehdy nebyla vůle jít s bankou do sporu a druhý žalovaný navíc nepředpokládal, že by porušila své povinnosti a očekával, že se s žalobou obrátí především na úvěrového dlužníka. V odvolacím řízení pak tvrdil, že touto dohodou si účastníci sjednali náhradní lhůtu k plnění v případě dospělých směnečných závazků, a to výlučně z toho důvodu, že druhý žalovaný neměl k dispozici peněžní prostředky k jejich úhradě.
Odvolací soud však tuto argumentaci nepovažuje za správnou. Podle odvolacího soudu obecně platí, že projev je platným právním úkonem, vyhovuje-li všem náležitostem stanoveným v zákoně. V projednávané věci podle názoru odvolacího soudu nevzniká žádná pochybnost o obsahu dohody o mimosoudním vypořádání, kterou by bylo třeba odstraňovat výkladem a druhý žalovaný tak zcela nedůvodně vytýká soudu prvního stupně, že obsah dohody zjišťoval toliko gramatickým výkladem. Soud prvního stupně učinil z uzavřené dohody zcela konkrétní zjištění, z nichž dovodil právní závěr o jejích důsledcích. Nejde tedy o výklad projevu vůle, ale o posouzení důsledků zcela jednoznačně projevené vůle účastníků.
Odvolací soud souhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že uzavřením dohody o mimosoudním vypořádání se druhý žalovaný zavázal, že bezpodmínečně zaplatí jím avalované směnky, včetně směnečného příslušenství. Vůli druhého žalovaného směnky zaplatit i za situace, kdy musel vědět, že úvěr byl vyčerpán, aniž by byl dosažen jeho účel – rekonstrukce a uvedení do provozu koupaliště v O. R. – ostatně nezpochybňuje ani jeho tvrzení o pohnutkách, které ho vedly k uzavření této dohody. Také tvrzení druhého žalovaného před soudem prvního stupně, že dohodu o mimosoudním vyřešení sporu uzavřel, protože v té době nebyla vůle jít s bankou do sporu, podporuje závěr, že se rozhodl netrvat na podmínkách původní směnečné smlouvy, a proto uzavřel smlouvu novou, jež původně podmíněnou směnečnou smlouvu nahradila. Za této situace je námitka nedodržení původní směnečné dohody nedůvodná.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti se odvolává na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., co do důvodů odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za podstatnou právní otázku, na níž spočívá rozhodnutí obou soudů, považuje otázku právních účinků dohody o mimosoudním vypořádání ze dne 26. 3. 1998. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a druhým žalovaným byla uzavřena směnečná smlouva, avšak právním posouzením obsahu dohody o mimosoudním vypořádání dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, totiž že se dovolatel zavázal bezpodmínečně zaplatit jím avalované směnky, a že původně podmíněná směnečná smlouva byla nahrazena smlouvou novou, jíž se dovolatel rozhodl netrvat na podmínkách původní směnečné smlouvy.
Dovolatel dovozuje, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, protože směnečná smlouva uzavřená mezi žalobkyní a dovolatelem při uzavření úvěrové smlouvy mezi žalobkyní a úvěrovým dlužníkem byla právním důvodem pro převzetí směnečného rukojemského závazku dovolatelem. Tímto ujednáním byl postaven základ pro vznik budoucího subjektivního „hmotně právního práva“ dovolatele vznášet námitky podle §17 směnečného zákona, směřující k obraně proti povinnosti zaplatit směnku v případě, že bude její zaplacení žalobkyně požadovat. Dovolatel pokládá za nesprávný závěr soudu, že uzavřením dohody o mimosoudním vypořádání se stal jeho závazek nepodmíněným, neboť podle jeho názoru směnečný závazek takový vždycky byl.
Dovolatel tvrdí, že obsahem původní směnečné smlouvy byl závazek úvěrového věřitele postupovat při poskytování úvěrových prostředků sjednaným způsobem a oproti tomu závazek dovolatele převzít směnečným rukojemstvím závazek na vyplacení směnek sloužících k zajištění úvěrové pohledávky. Touto smlouvou nebylo a nemohlo být ničeho právně aprobovaným způsobem ujednáno o splatnosti směnek a o platnosti a účinnost směnečného závazku dovolatelem, neboť to vše musí být ujednáno respektive obsaženo ve směnečné listině. Podle dovolatele byl v jeho prospěch ujednáním způsobu poskytování úvěrových prostředků současně vymezen skutkový základ pro vznik práva směnečného rukojmího vznášet kauzální námitky podle ustanovení §17 směnečného zákona. Dovolatel tvrdil v průběhu řízení, že žalovaný (správně žalobkyně) porušil závazek poskytovat úvěrové prostředky ujednaným způsobem a že mu v důsledku toho vzniklo vůči žalobkyni právo vznášet námitku porušení směnečné smlouvy, kterou se brání povinnosti plnit převzatý směnečný rukojemský závazek. Pokud odvolací soud došel k právnímu závěru, že uzavřením dohody o mimosoudním vypořádání zaniklo dovolateli právo vznášet tuto kauzální námitku, byť má dovolatel za to, že z obsahu dohody nelze tento projev vůle dovodit, pak podle dovolatele pochybil při právním posouzení věci pokud na zjištěný skutkový stav, respektive na předmětnou dohodu, neaplikoval právní normu obsaženou v ustanovení §574 odst. 4 občanského zákoníku, jíž je „normováno“, že je neplatná dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mu mohou v budoucnu teprve vzniknout. Je nesporné, že osoba zavázaná ze směnky, může vykonat právo vznést kauzální námitku právně relevantním a účinným způsobem až v soudním řízení, zejména v námitkovém řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, jak vyplývá z právní úpravy provedené ustanovením §17 směnečného zákona. Jestliže platí, že se oprávněná osoba nemůže vzdát práva promlčení před uplynutím promlčecí doby, pak stejný závěr musí platit i ohledně práva vznášet relativní námitky, tj. že se oprávněná osoba nemůže vzdát práva vznášet relativní námitky dříve, než je může právně relevantním a účinným způsobem uplatnit, a to pod sankcí absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu podle §39 občanského zákoníku. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření konstatuje, že neshledává žádný důvod, proč by mělo probíhat dovolací řízení, eventuelně proč by měl být napadený rozsudek zrušen. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako bezdůvodné.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o obsah dohody o mimosoudním vypořádání ze dne 26. 3. 1998 však postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Dovolatel rovněž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Tento rozpor spatřuje v tom, že odvolací soud došel k právnímu závěru, že uzavřením dohody o mimosoudním vypořádání zaniklo dovolateli právo vznášet kauzální námitku nesplnění podmínek směnečné smlouvy, přičemž na tuto dohodu neaplikoval ustanovení §574 odst. 4 (správně odst. 2) občanského zákoníku, podle něhož je neplatná dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mu mohou v budoucnu teprve vzniknout. Podle dovolatele je nesporné, že osoba zavázaná ze směnky, může vykonat právo vznést kauzální námitku právně relevantním a účinným způsobem až v soudním řízení. Dovozuje, že jestliže platí, že se oprávněná osoba nemůže vzdát práva promlčení před uplynutím promlčecí doby, pak stejný závěr musí platit i ohledně práva vznášet kauzální námitky, tj. že se oprávněná osoba nemůže vzdát práva vznášet tyto námitky dříve, než je může právně relevantním a účinným způsobem uplatnit, a to pod sankcí absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu podle §39 občanského zákoníku.
Závěr dovolatele o tom, že se dohodou o mimosoudním vypořádání vzdal práva, které mělo teprve v budoucnu vzniknout, je nesprávný. Touto dohodou, jak uzavřel odvolací soud, dovolatel nahradil závazky z původní směnečné dohody novými, nešlo tedy o vzdání se práva, jak tvrdí dovolatel. Přitom možnost účastníků závazkového vztahu změnit dohodou vzájemné závazky občanský zákoník výslovně připouští (§516 odst. 1 a §570 odst. 1). Závěry odvolacího soudu tedy tvrzenou protiprávností netrpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť druhý žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu