ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.530.2004.1
sp. zn. 29 Odo 530/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelek a) D. Z., zastoupené JUDr. O. K., advokátem, a b) Ing. M. B., o neplatnost usnesení shromáždění delegátů V. P., zastoupeného Mgr. R. P., advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 436/97, o dovolání navrhovatelky a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2003, č. j. 14 Cmo 369/2002-162, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2003, č. j. 14 Cmo 369/2002-162, se ve výroku, kterým odvolací soud změnil výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2002, čj. 24 Cm 436/97-106 a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2002, č. j. 24 Cm 436/97-106, prohlásil za neplatná všechna usnesení přijatá na shromáždění delegátů V. P. (dále jen „družstvo“) dne 31. 10. 1997 (výrok I.), uložil družstvu zaplatit navrhovatelkám náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.), zamítl návrh navrhovatelky a) „na vydání předběžného opatření ve věci č. j. 28 Cm 398/97-22 ze dne 21. 1. 2000“ (výrok IV.) a konečně zamítl návrh družstva na „zamítnutí předběžného opatření č. j. 24 Cm 436/97-27 ze dne 23. 3. 2000“ (výrok V.).
Proti tomuto rozsudku podalo družstvo odvolání, výslovně směřující do výroků I., II., III. a V.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva dne 31. 10. 1997 zamítl (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. potvrdil ve správném znění, že návrh družstva na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením Městského soudu v Praze č. j. 24 Cm 436/97-27 ze dne 23. 3. 2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2000 č. j. 7 Cmo 423/2000-63 se zamítá (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Svůj měnící výrok (týkající se návrhu na prohlášení usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva za neplatná) odvolací soud založil na závěru, že vzhledem k tomu, že o neplatnosti všech usnesení shromáždění delegátů družstva ze dne 31. 10. 1997 bylo již pravomocně rozhodnuto k návrhu Ing. M. H. v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 391/97, a zároveň výrok soudu v této věci je podle ustanovení §131 odst. 7 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) závazný pro každého, je tímto založena hmotněprávní překážka pro to, aby o návrhu na neplatnost týchž usnesení shromáždění delegátů, byť k návrhu jiných členů družstva, bylo rozhodováno znovu. Proto se odvolací soud věcnými námitkami navrhovatelek nezabýval a ani neprováděl jimi navržené důkazy. Navíc soud uzavřel, že všechny námitky proti usnesení shromáždění delegátů byly již vzneseny v řízení ve věci sp. zn. 49 Cm 391/97. Svůj závěr o hmotněprávní překážce řízení odvolací soud dále odůvodnil tím, že jde sice o stejný předmět řízení, nikoli však o stejné účastníky, když na straně navrhovatele vystupují odlišné osoby, byť jejich právo na podání návrhu vyplývá ze stejného základu. Nejde tak o překážku procesní, která by byla důvodem pro zastavení řízení podle §104 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nýbrž o překážku hmotněprávní, která podle §131 odst. 7 obch. zák. brání rozhodnout o obsahově shodném návrhu znovu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka a) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud jde o dovolací důvody, namítá dovolatelka nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně napadá závěr odvolacího soudu o existenci hmotněprávní překážky podle ustanovení §131 odst. 7 obch. zák. v této věci. Dovolatelka má za to, že je nutné vycházet ze znění obchodního zákoníku platného v době, kdy nastala sporná právní skutečnost, tedy dne 31. 10. 1997. V té době ustanovení §131 obch. zák. upravovalo právní poměry ve společnostech s ručením omezeným, tedy nikoli v družstvech. Samotné ustanovení §242 obch. zák. v tehdy platném znění žádným způsobem na ustanovení §131 obch. zák. nenavazovalo.
Dále dovolatelka uvádí, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v této věci není dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159 o. s. ř. Tento závěr je podle dovolatelky opodstatněn tím, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 49 Cm 391/97 se soud nezabýval námitkou, že nebylo doloženo řádné členství osob, jež vstoupily do družstva v rámci náboru, ani řádné zvolení delegátů. Tedy s ohledem na obsah návrhu, který je předmětem tohoto řízení, nelze dovodit, že se po procesněprávní stránce jedná o totožnou věc, kdy platí pro rozhodování ve věci překážka věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159 o. s. ř.
V této souvislosti dovolatelka také uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že přes vázanost soudu žalobním návrhem nebyla žádným způsobem zkoumána otázka řádného členství osob, jež vstoupily do družstva v rámci náboru, ani otázka řádného zvolení delegátů. Přitom platnost těchto úkonů lze posuzovat ve vztahu k ustanovení §37 případně §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo v i v této věci vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13. a 15. zákona č. 30/2000 Sb.) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky týkající se aplikace nesprávného znění obchodního zákoníku, konkrétně ustanovení §131 a §242 obch. zák.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na ustanovení §242 a §131 obch. zák. ve znění novely provedené zákonem číslo 370/2000 Sb. Pro rozhodnutí v této věci je podle odvolacího soudu podstatné zejména nové znění §131 odst. 7 obch. zák., které stanoví, že „výrok pravomocného rozhodnutí soudu podle odstavců 1, 2 nebo 3 je závazný pro každého“ a dále nové znění §242 odst. 2 poslední věta obch. zák., které určuje, že „v ostatním se použijí ustanovení §131 obdobně“. V řízení o neplatnost usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva dne 31. 10. 1997 tak odvolací soud aplikoval ustanovení zákona, jež se stala účinnými až dne 1. 1. 2001. Tento svůj postup opřel o přechodná ustanovení zákona č. 370/2000 Sb., konkrétně o část sedmou, článek VIII., bod 17, který výslovně stanoví, že „pokud bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení podle §131, 183 nebo 242, pokračuje soud v řízení podle tohoto zákona“. Zákon tak přikazuje použít novelizovaná ustanovení §131 a §242 obch. zák. i na řízení zahájená před jeho účinností.
Jak uvedl v nálezu ze dne 10. 12. 1992 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/92 Ústavní soud (viz Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu, 1992, č. 15), principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s retroaktivitou spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna. Postup zvolený zákonodárcem v případě zákona číslo 370/2000 Sb. je v souladu s tímto nálezem. Lze proto uzavřít, že v řízeních podle ustanovení §131, §183 nebo §242 zahájených před 1. 1. 2001, která k tomuto datu nebyla dosud pravomocně skončena, bude soud dále pokračovat podle úpravy řízení obsažené v zákoně číslo 370/2000 Sb. Závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace „nových“ ustanovení obchodního zákoníku na řízení ve věci návrhu Ing. M. H., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 391/97, které pravomocně skončilo poté, co nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2001, je tedy správný a námitka dovolatelky, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis (nesprávné ustanovení zákona), není důvodná.
Poté se dovolací soud zabýval posouzením správnosti výkladu tohoto předpisu odvolacím soudem. Konkrétně správností závěru, proti němuž brojí dovolatelka, totiž, že žalobě nelze vyhovět pro existenci hmotněprávní překážky zakotvené v ustanovení §131 odst. 7 obch. zák. Předně dovolací soud konstatuje, že pojem „hmotněprávní překážka“ neoznačuje institut českého právního řádu, ani není používán v právní teorii. Není tedy patrné, jaký význam tento pojem sám o sobě má. Z jazykového výkladu lze dovodit, že jde o překážku vyplývající z hmotného práva, která brání tomu, aby soud žalobě vyhověl. Je tedy důvodem pro zamítnutí žaloby. O hmotněprávní překážku by pak šlo vždy, kdyby v řízení soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí hmotné právo, jehož prosazení se v řízení domáhá. Pro tento stav však existuje obecně užívaný pojem totiž, že „žaloba není důvodná“. Navíc v této věci jde o jinou situaci.
Ustanovení §131 odst. 7 obch. zák. je i přesto, že bylo zákonodárcem zařazeno do předpisu hmotného práva, ustanovením procesněprávním. Je tomu tak proto, že toto ustanovení doplňuje ustanovení §159 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (nyní ustanovení §159a odst. 2 o. s. ř.), upravující subjektivní závaznost rozhodnutí. Jde tedy o úpravu procesněprávního institutu. Pokud tedy ustanovení §131 odst. 7 obch. zák. upravuje otázku subjektivní závaznosti rozhodnutí, je třeba se s ohledem na daný skutkový stav zabývat otázkou existence překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. Konkrétně tím, zda pravomocné rozhodnutí soudu ve věci návrhu Ing. Marie Hejdukové na prohlášení usnesení přijatých na shromáždění delegátů družstva dne 31. 10. 1997 vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 391/97 tvoří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k řízení v této věci, a zda tedy jde o nedostatek tzv. negativní podmínky řízení, který má za následek zastavení řízení soudem podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté se uplatní především tehdy, jde-li v novém řízení o stejnou věc, tj. o stejný předmět řízení, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejných osob. V řízeních podle ustanovení §131 obch. zák. (řízení o neplatnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti a řízení o neplatnost usnesení členské schůze příp. shromáždění delegátů družstva) se právě v důsledku ustanovení §131 odst. 7 obch. zák. materiální účinky právní moci rozhodnutí vztahují i na osoby, které by byly oprávněny se uvedených nároků domáhat, i když se řízení nezúčastnily.
Jak již dříve dovodila teorie, i když v novém řízení nejde o stejnou věc (v tom smyslu, že jde o jiného navrhovatele), překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, jestliže výrok pravomocného rozhodnutí ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby a nezavazuje jen účastníky řízení a týká-li se stejného předmětu řízení (srov. v právní teorii např. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář – I. díl. 6. vydání, s. 615 a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá se tedy zabývat posouzením, zda jde o stejný předmět řízení. Jinými slovy, je nezbytné se zabývat tím, zda se navrhovatelka domáhá vydání stejného konstitutivního rozhodnutí, jako bylo požadováno v řízení o návrhu Ing. Marie Hejdukové a zda tuto žádost opírá o stejný skutkový obsah. Přitom tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář – I. díl. 6. vydání, s. 615).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nesprávně vyložil význam ustanovení §131 odst. 7 obch. zák. ve vztahu k negativní podmínce řízení – překážce věci rozhodnuté a neposuzoval tuto podmínku řízení ve smyslu výše uvedeném, nezbylo Nejvyššímu soudu než jeho rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §200e odst. 1 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 4 písm. j) o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze rozhoduje usnesením. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud rozhodly rozsudkem. Sama skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením) nezbavuje soud vyššího stupně (ten však také rozhodoval rozsudkem) povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí usnesením. To, že soud rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 45). Proto také Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu